Norsko 8/2009

Doporučení: Na tento výlet vyberte z garáže ten nejpohodlnější stroj, přibalte dobrý nepromok, foťák a rybářský prut a čeká Vás pohodová jízda po krásných cestách, přerušovaných trajektem, nebo dlouhým tunelem a bohužel i nestálým počasím, ale to vše je vyváženo fantastickou krajinou. Do Norska se nejezdí za lámáním rychlostních rekordů, ale za překrásnými fjordy, ledovci, vodopády a v neposlední řadě za pohodovými lidmi….. Slyšel jsem o Norsku jen samé superlativy a tak jsem se rozhodl navštívit tuto zemi osobně. Měl jsem trochu strach, že budu po tomto velkém očekávání zklamán, ale už na začátku přiznávám, že skutečnost daleko předčila všechny mé sny. Snad jedinou nevýhodou je vzdálenost (a pak ještě ceny benzínu…), musel jsem se přesunout po dálnici do 1300km z Prahy vzdáleného dánského přístavu Hirstahl, odkud mi jel v neděli v poledne trajekt. Za stejnou cenu cca 150 Eur jsem si mohl vybrat, zda popluji do Stavangeru, nebo až do Bergenu a tak jsem si zákonitě vybral vzdálenější cíl. Zvlášť, když jsem se na lodi mohl vyspat a do přístavu jsme dorazili okolo osmé ráno. Už to ráno mě naladilo do příjemna, když jsme vplouvali do fjordu okolo spousty krásných ostrůvků osvětlených ranním sluncem. Na lodi jsme byly pouze dvě motorky a i během další mé cesty jsem potkával relativně málo dvoustopých cestovatelů, o to srdečnější však bylo vzájemné zdravení. Něco jako u nás ještě v dobách, kdy vlastnili motorky pouze opravdoví milovníci tohoto způsobu života – doširoka rozevřená dlaň a natažená ruka. Možná je to i tím, že při pomalé jízdě je na to čas. V celém Norsku platí přísné rychlostní limity a hlavně všichni je bez výjimky dodržují. Ono by i bylo škoda touto krásnou krajinou projíždět s očima upřenýma na asfalt. Po krátké prohlídce Bergenu jsem se vydal západním směrem a vlastně ani nevěděl, kam pojedu. Když jsem doma studoval mapu, byl jsem z toho bezradný. V té změti fjordů se silnice naprosto ztrácejí a vždy končí nějakým trajektem. Netušil jsem, že je to zde naprosto běžná věc, trajekty jezdí často a cenově nejsou nijak drahé. Názvy norských měst a vesnic nejsou pro nás většinou moc srozumitelné a tak jsem po chvíli zjistil, že opravdu nevím kam jedu. Nevadí, je tu krásně všude! Každou chvíli se objevuje nádherný výhled na nějaký fjord, záliv, říčku, vodopád….nestalo se mi, abych jel bez vyhlídky na vodu déle než nějakých 500metrů. Když jsem se po chvíli na mapě chytil, zjistil jsem, že jsem se stočil na sever. Bezva, tam mám taky vyhlídnutý cíl – ostrov Maloy. Brzo jsem pochopil, že nejjednodušší sledovaní zvoleného směru je pomocí čísla silnice. Tato čísla jsou uvedena na všech směrovkách a tak se mi tento systém osvědčil a od této chvíle jsem přestal bloudit. Možná se někdo ušklíbnete, proč nepoužívám navigaci, ale já ji nemám rád. Miluju přípravu cesty podle mapy a pak následnou orientaci pomocí ní, kdy alespoň vím kde jsem a mohu i operativně měnit zvolenou trasu, případně si zpestřím cestu neplánovanou zajížďkou do míst, kam bych se bez občasného bloudění nedostal. Cesty jsou nádherné, na vedlejších silnicích není ani žádný provoz a tak se proplétám přes fjordy a náhorní plošiny k největšímu norskému fjordu Sognefjorden. Ten zasahuje do vnitrozemí délkou 204km, takže se určitě vyplatí dát cca 200Kč za trajekt, než jej objíždět. Kousek před ostrovem Maloy nacházím kemp a vzhledem k vytrvalému dešti se nechám majitelem umluvit na chatičku. Za chvíli už sestavuji rybářský prut, který mám s sebou, taková čerstvě chycená a na oleji opečená makrela nemá chybu. Další den využívám odpolední přestávky v dešti a jedu si prohlédnout ostrov s jeho majákem a skalním útvarem vytvarovaným do podoby obří houby. Jinak co se týče hub, Norové je opravdu nesbírají a tak klobouky hřibů a kozáků lemují každou lesní cestičku i v tom nejbližším okolí kempů. Další moje cesta vede trochu do vnitrozemí, chci se kouknout na nedaleký ledovec Brigsdal. V této oblasti si připadám jako ve Švýcarsku – zelená ledovcová jezera, okolo zasněžené vrcholky hor, no prostě nádhera. Bohužel mi opět prší, ale usoudil jsem, že je to vlastně dobře. Kdyby totiž stále svítilo slunce, tak bych asi nikam nedojel a musel volat do práce o prodloužení dovolené. Takhle po chvíli pokračuji dál směrem na městečko Flam. Po cestě projíždím nejdelším tunelem na světě. Představte si, že jedete 24,5 km stále rovně a celou dobu je nad vámi pořádný kus skály! Pro zpestření cesty jsou v tunelu dva modře nasvícené „dómy“, vypadající jak ze sci-fi filmu. Další den se sice dostávám na údajně nejkrásnější silnici v Norsku – č. R13, spojující Bergen se Stavangerem, ale vzhledem k tomu, že je pátek večer, je na ní docela velký provoz a tak se těším na další odbočku. Mířím k městu Haugesund, kde má o víkendu probíhat nějaký místní festival. Bohužel večer se opět dává do deště a pokud jsem měl doposud počasí pouze horší, tak teď je mám příští tři dny naprosto hnusné. Následujících 60 hodin vytrvalého deště trávím částečně ve stanu, návštěvou města Haugesund a pak zoufalým přesunem k chatě Preikestolhytta, což je výchozí místo ke známému skalnímu útvaru „Kazatelna“, plochému skalnímu výčnělku ve výšce 600metrů nad dole ležícím fjordem. Přespávám v chatě, kde celou noc suším na elektrickém topení své svršky i spodky. Večer jsem přijel totálně promočený a psychicky zničený, což se projevilo tím, že jsem na motorce nechal ležet rukavice i popruhy na upevnění bagáže. To ale žádný problém nebyl, ráno samozřejmě (tedy v Norsku samozřejmě) ležely i přes množství procházejících lidí na svém místě, ale to, že jsem zapomněl vypnout vyhřívání rukojetí se projevilo naprosto fatálně! Motorka nabalená, já nabalený a jsem bez šťávy na spodním konci parkoviště. Začal jsem odevzdaně tlačit do mírného kopce s vidinou, že můj transalp chytne stejně jako když jsem za mlada roztláčel pionýra. Svůj omyl jsem brzo poznal a tímto bych chtěl poděkovat dvěma mládencům slovenské národnosti, které jsem náhodou oslovil s prosbou o pomoc, že se mnou chvíli marně běhali po parkovišti a pak že měli ve svém autě startovací kabely, díky nimž jsem mohl nakonec pokračovat v cestě. Venku sice již nepršelo, nicméně jsem byl opět mokrý po předchozí anabázi se startováním, takže vzdávám pěší výlet na „Kazatelnu“. Sjíždím dolů k fjordu Lysefjord, který nakonec objíždím vnitrozemím a chci se podívat na jeho konec do vesničky Lysebotn. Sjíždí se k ní z 900 metrů vysoké náhorní plošiny dolů po prudkém svahu, kde na vzdálenosti 6km je sedmadvacet serpentin. To jsem si nemohl nechat ujít. Cestou tam projíždím skalnatou náhorní plošinou a opět musím potvrdit to, co jsem napsal už na začátku, že každých cca 500 metrů mám nový výhled na vodní plochu. Zde jsou to říčky, jezera i umělé přehrady. Měl jsem v plánu se pouze kouknout z vrchu na Lysebotn a jet dál, ale posledních dvacet kilometrů po skalách a přede mnou sjezd dolů k fjordu mě tak nadchnul, že jsem zvolil variantu přespání dole u vody a ráno jsem si celou cestu vychutnal znova. Od tohoto místa jsem již zamířil do vnitrozemí, směrem na hlavní město Oslo. I když příroda ve vnitrozemí je překrásná, hluboká zalesněná údolí, spousta přehrad a jezer, každý potok vypadá jako naše šumavská Vydra, neustále jsem měl před očima temně modré fjordy, zaříznuté mezi světlé skály s opakujícími se menšími či většími vodopády, i majestátní ledovce spadající do čistě zelených lagun… Zpáteční cesta přes Oslo a pak Švédskem přes Gotteborg až na trajekt do Trellborgu byla už nudná a to hlavně kvůli omezení rychlosti, v Norsku dokonce na 110km/h. Všichni řidiči jsou tam ale ukáznění a předpisy dodržují. V průvodci varují motorkáře, že pro ně platí stejná pravidla jako pro auta a že hlavně v Oslu se nedoporučuje stání na chodníku a že dokonce musí mít lísteček o zaplacení parkování! Jel jsem se podívat do centra a samozřejmě jsem viděl motorky na chodníku a to i na pěší zóně a když jsem pak viděl, jak se motorky řítí pruhem vyhrazeným pro autobusy, pochopil jsem, že chování motorkářů je všude stejné, takže jsem bez zábran vybočil z kolony aut a využíval výhod jednostopého vozidla i já. Celou cestu jsem absolvoval během čtrnácti dní a najel jsem 4.700km. Z toho bylo dva tisíce po německých a dánských dálnicích, ale vzpomínat budu samozřejmě nejvíce na ten asi tisíc, kdy jsem se motal mezi fjordy na západní straně Norska. I když je ve Skandinávii možno postavit stan na dvě noci kdekoliv v přírodě, kde nikomu nepřekážíte, přesto jsem spíše využíval kempy, které jsou většinou dobře vybaveny a stojí okolo 300–400,–Kč na noc. Chatky jsou o něco dražší. Ceny potravin jsou asi dvakrát až třikrát vyšší než u nás, ale v supermarketech se dají najít konzervy, které se blíží našim cenám. Alkohol je obecně hodně drahý a nejlevnější plechovka piva v obchodě stojí od 60 do 80,– Kč. Jednou jsem si dal večer pivo v kempu a natočené do plastového kelímku mě stálo 210,–Kč. No a za benzín jsem platil okolo 40 – 45,–Kč. Nicméně znovu musím opakovat, že Norsko mě nadchlo, musí se líbit každému, kdo má rád divokou přírodu, spoustu krásné a čisté vody, skály, lesy i malebné dřevěné vesničky …… určitě jsem zde nebyl naposled.