Sicílie 5/2006

Tak se zase rok s rokem sešel a i když letos zima stále nechtěla ustoupit jaru, cestovatelská horečka stoupala bez ohledu na počasí s úměrně se zvyšujícím se číslem měsíce. Po loňské cestě do Černé Hory jsem letos zvolil cíl o něco vzdálenější a tím pádem i atraktivnější – Sicílii. Termín odjezdu jsem musel vzhledem k počasí několikrát posunout, ale v květnu se to již nedalo vydržet a tak jsem zakoupil lístek na trajekt na sobotu 20.5. do Palerma. Odjezd z Janova a holt se tam musím nějak dostat, i kdybych měl zakoupit sněhové řetězy. Vyjížděl jsem za značně „nemotorkářského“ počasí, ale kostky byly vrženy a nebylo cesty zpět. Nakonec jsem se do Janova dostal celkem bez problémů. Při naloďování na trajekt (1osoba + moto za 150Euro) nás bylo asi 15–20 motorek, kromě mě samí Němci na bavorech. Pár se jich tam dokonce nechalo dovézt autem včetně motorky. Potom tam stáli ve značkovém oblečení a se zánovními stroji s výrazem dobyvatelů světa…prostě ti praví cestovatelé! Druhý den k páté hodině odpolední se objevuje pobřeží Sicílie a za chvíli jsem vržen do Palerma, jehož řidiči neznají slitování s cizinci a jezdí stylem „buď se zařaď a jeď jako my, nebo uhni z cesty a nepřekážej“. Popis jejich způsobu jízdy by zabral mnoho místa, ale po pár dnech, kdy jsem byl nucen si zvyknout a přizpůsobit se, mohu říci, že jsou velice dobří a ohleduplní řidiči a i když uznávají trochu jiná pravidla silničního provozu než jsme zvyklí my (a naši policajti), tak je stoprocentně dodržují a jezdí podle nich poměrně bezpečně. Důkazem budiž to, že jsem za celý svůj pobyt neviděl jedinou větší dopravní nehodu. Z Palerma odjíždím asi tak 70km na západ, kde nacházím pěkný kemp. Druhý den podnikám okružní cestu po okolí. Když si vzpomenu, jak jsem před pár dny mrznul a moknul, nemohu se nabažit jízdy jen tak v kraťasech a triku. Jedu se podívat dál po pobřeží a mým prvním cílem je zrekonstruovaná normanská pevnost ERICA, s nádherným výhledem na západní část Sicílie a město Trapani. Poté se vydávám vnitrozemím zpět přes archeologickou památku SEGESTA. Město prý založili trójští vystěhovalci a je tam zachovalý amfiteátr a chrám. Kdyby mi však někdo řekl, že půjdu v padesátistupňovém vedru asi 3 km do kopce, bez kouska stínu a ještě za to zaplatím 6 Euro…tak bych tam byl býval nechodil. Jenže mi to nikdo neřekl a tak jsem si to poctivě vyšlápl. Poté, co jsem se dole zchladil několika zmrzlinami pokračuji zpět k Palermu. Přijíždím k němu ze severu, přes Monreale (nádherný klášter) a hledajíce cestu do centra, učím se jezdit po „sicilsku“. Centrum jsem sice nenašel, ono tam snad ani žádné není, ale alespoň jsem se trochu otrkal v provozu a zjistil, že skůtry a motorky mají absolutní přednost, ale pouze v případě, když jedou na plný plyn. Další den ráno balím a přejíždím na jižní stranu ostrova a ověřuji si poučku, že „správný Ital v poledne nepracuje“ a vlastně ani neřídí. Přes poledne, i když je všední den, tak cesty jsou téměř prázdné. Vlastně se ani nedivím, je tak příšerné vedro že až nad rychlost 120km cítím lehké ochlazování větrem. Zajíždím k Údolí chrámů, nedaleko města Agrigento, ale po včerejší zkušenosti dělám jen pár snímků zvenčí a jedu dál. Smířil jsem se s tím, že za těch pár dní nemohu navštívit všechna zajímavá místa a tak stále v duchu redukuji svůj program a mířím po jižním pobřeží k cíli mé cesty, sopce ETNA. Odbočuji do vnitrozemí k historickému městečku ENNA a pak ji spatřím – v mlhavém oparu s nezbytnou bílou čepičkou z mraků se zvedá na obzoru nepřehlédnutelná a majestátní Etna. Pohled na ni mě teď bude provázet po celý zbytek mého pobytu na Sicílii. Chci na ni zkusit vylézt, ale to až za pár dní, takže teď ještě stáčím svá dvě kola směrem k městečku Syrakusy. Ubytovávám se v kempu na malém poloostrůvku s majákem. V tomto období je ještě na Sicílii málo turistů a kromě pár německých a holandských důchodců s karavany jsou kempy téměř prázdné. Na památkách člověk potkává pouze místní školní výpravy a zájezdy důchodců, hlavně německých a ruských. Tolik ruštiny jako tady jsem naposledy slyšel pouze v Karlových Varech. Docela mě pobavila situace v jednom bufetu, kde se korpulentní postarší dáma hlasitě dožadovala příchodu někoho, kdo jí bude rozumět. Samozřejmě řvala ve svém rodném jazyce a odpovědí ji byl nechápavý úsměv obsluhy, jinak perfektně hovořící kromě svého rodného jazyka i anglicky a německy. Nějak nepochopila, že ruština stále ještě není světovým jazykem a mě se nějak nechtělo dělat překladatele někomu, kdo nechce pochopit, že turista by se měl přizpůsobit navštívené zemi a nikoliv naopak.V Syrakusách prolézám nádherné řecké divadlo, ve kterém se do dnešních dnů stále hraje, dále starověký lom s proslulým „Dionýsovým uchem“ a mnoho dalších památek. Během procházky po městě mě potěšil pohled na vývěsní štít hospůdky s nápisem Pilsner Urquell. Další den se blížím k vyvrcholení své cesty, stoupám úzkými uličkami k vrcholu Etny. Není to ale tak jednoduché, neboť obecně značení cest na Sicílii je spíše určeno pro místní, než pro turisty. Místní přece ví, že když chtějí dojet do města X, tak musí nejdříve odbočit směrem na město Y. No nic, vymotávám se z městeček a vesnic a mířím stále výš. Začíná se objevovat stará láva, ze které jsou postaveny různé terasy a paradoxně směrem k vrcholu se cesty stále zlepšují. Je to asi tím, že po každé erupci se musí obnovit a tím pádem jsou stále nové. Přijíždím ke spodní stanici lanovky, zjišťuji si ceny a časy odjezdů a sjíždím dolů k moři do kempu. Z kempu mám nádherný výhled na sopku. Večer sedím pod lampou a dopisuji si deník, když ke mně přistoupí starší pán z nedalekého „mobilhomu“: „Sprechen Sie deutche?“…“Ja, nur ein wenig“ odpovídám, „Do you speek Englich?“ pokračuje. „Yes, but e little“, „OK, do you like whiskey?“ „Yes“….a tak jsem strávil příjemný večer s dvěma německými důchodci, kteří každý rok v březnu opouštějí svou vlast a do června se toulají po jižních krajích. Ach jo, už abych byl taky důchodce! Jenže to by v této republice nesměli být stále lidé, kteří jsou schopni volit potencionální samozvané diktátory tíhnoucí k socialistické minulosti…. Dnes je ten den, na který jsem se těšil už od Plzně – chystám se vylézt na Etnu. Po lehkém bloudění vyjíždím znova ke spodní stanici vleku a obětuji 24 Eur na vyvezení do stanice Montagnola. Dalších 21Eur za jízdu terénním busem pod vrchol se mi dávat nechce a tak volím pro motorkáře značně nepopulární činnost a tou je chůze. Však jsem po cestě mnohokráte vzpomněl, jak krásně a bez námahy bych se dostal nahoru na svém Fjéčku, ale bohužel soukromá vozidla tam nepouštějí. Po téměř třech hodinách stoupání jsem došel tam, kde jiní turisté vystupovali odpočatí z autobusu, a měl jsem toho „plné kecky“. Učinil jsem sice ještě pokus vylézt na úplný vrchol Etny, který se stále tyčil přede mnou, ale když jsem po struskovém poli dělal tři kroky vpřed a dva sjel dolů za neustálého bolestného píchání ostré lávy v botách, zatoužil jsem po pohodlí sedadla mého dvoukolového miláčka věrně čekajícího u spodní stanice lanovky a obrátil své kroky dolů. I tak jsem si téměř splnil svůj cíl cesty a byl jsem šťasten.Další den jsem odpočinkově proflákal v okolí kempu a večer se zajel podívat do nedalekého městečka Taormina. Dle mého názoru díky své poloze a architektuře, jednoho z nejkrásnějších míst které jsem v životě navštívil. Koncentrovaná romantika tam téměř stéká po příkrých uličkách přímo do moře a při kouzelném západu slunce se ženy zdají ještě krásnější a muži ještě bohatší. A vůbec, co se týče sicilských dívek, musím konstatovat, že se mi velmi líbily, jsou snědé, urostlé a zřejmě i pracovité a poslušné. Sicílie stále ještě patří k zaostalejší části Itálie, ale díky tomu se člověk má možnost setkat s původními zvyky i chováním – ženy stále chodí v tradiční černé, více či méně zahalené, návštěva kostela je velká společenská událost stejně tak jako nedělní večerní „korzování“. Kavárny jsou plné mužů popíjejících vynikající kávu, hrajících domino a klábosících o politice a fotbalu. Jen na tu mafii jsem nikde nenarazil. Další má cesta vedla do přístavního města Milazzo, odkud jsem se nechal přeplavit lodí na nedaleké Liparské ostrovy. Tam na ostrově Vulkano jsem si znova splnil svůj sen a tentokráte již vylezl na vrchol sopky a pohlédl do jejího nitra. Večer jsem se vrátil na pevninu a objevil na své opuštěné motorce obrovský nápis o nutnosti zaplatit pokutu za nesprávné parkování. Bylo to mé první setkání s policií a řekl bych, že pro Sicílii značně netypické. Nezabránilo mi to však, abych po deseti dnech strávených na tomto svérázném ostrově, si jej doopravdy nezamiloval a všem mohu jeho návštěvu jen a pouze doporučit. Cestu zpět jsem absolvoval po pevnině s krátkou zastávkou v Pompejích a i když jsem byl různých památek přesycen, návštěva pompejských vykopávek mě nadchla tak, že jsem se tam další rok vypravil znova. O tom ale až někdy příště….