Jihoafrická republika 11/2006

Koncem listopadu roku 2006 jsem měl opět tu možnost díky své přítelkyni Zuzce navštívit pro nás dosti exotickou zemi, jako je JAR. Samozřejmě jsem neponechal nic náhodě a celý náš pětitýdenní pobyt pečlivě naplánoval. Zuzka se pochlubila v práci a hned se k nám přidaly další dvě dvojice, takže jsem zamluvil na letišti pronájem většího auta a vyrazili jsme. Do Kapského Města jsme přiletěli ráno asi po 20hodinovém letu a postupně se všichni sešli na letišti. Auto jsme dostali mercedes Vito, který měl najeto asi jen několik set km a hlavně byl s pravostranným řízením. Ano, v JAR se jezdí po levé straně, takže řidič sedí vpravo a řadí levou rukou. Docela jsem si brzo zvykl, ale je pravda, že jsem musel být neustále „ve střehu“. On takový příjezd na kruhový objezd je docela zajímavý, nicméně nejhorší je asi jízda v noci, kdy musíte míjet protijedoucí světla vlevo. No, nakonec jsem v Africe najel bez problému více jak 5tis km a paradoxně největší problém jsem měl po příletu do Prahy, kde naštěstí sedla za volant Zuzka a já jsem na první křižovatce začal na ní křičet, že jede v protisměru! Kapské Město je hlavním městem JAR a se svými téměř třemi miliony obyvatel je druhým největším. Zajímavé je, že z tohoto počtu žije 1,5 mil. obyvatel v chudinských čtvrtích, neboli takzvaných „flats“. Navrdory tomu je Kapské Město pokládáno za jedno z nejbezpečnějších, ovšem i zde je nutno zachovávat základní pravidla bezpečného pohybu, jako je nechodit sám osamělými místy a večer raději nechodit po ulicích vůbec. Kapskému Městu vévodí Stolová hora, jedná o impozantní skalní útvar, který se tyčí uprostřed města do výšky 1080 m.n.v., vede na něj lanovka a je součástí Národního parku, který se táhne až k Mysu dobré naděje. My jsme měli v plánu pouze přespat a ráno vyrazit po západním pobřeží směrem na sever. Do Kapského Města jsme se vrátili asi po 3 týdnech, ale už první den jsme pochopili, že nás tady nečekají žádná vedra a koupání, jak by si člověk při vyslovení slova Afrika mohl představovat. Venku fičel od rána prudký a studený vítr, takže jsme se všichni choulili ve svetrech, které jsme si naštěstí jen tak pro jistotu přibalili do zavazadel. Cesta R44 patří dle průvodce mezi nejkrásnější v Jihoafrické republice a mohu to jen potvrdit. Příbřežní komunikace kopíruje nádherné pobřeží tvořené rozeklanými skalami a nádhernými zátokami. Samozřejmě jsme nemohli vynechat návštěvu kolonie tučňáků, kteří si tam na břehu moře spokojeně žijí a vůbec jim nevadí zvědaví turisté, kteří je z dřevěných chodníčků pozorují. Celá tato oblast je i vyhledávána milovníky velryb, neboť se v těchto místech rády shromažďují v době rozmnožování. My jsme zde byli trochu později, ale přesto jsme jednoho majestátního kytovce spatřili. Byl sice dál od břehu, ale aby nás ujistil, že je to opravdu „On“, tak vyfoukl nádherný gejzír vody, opět se nadechl a pak definitivně zmizel pod vodou. Na této cestě je ještě jedna zajímavost, kterou jsme nemohli vynechat a tou je tzv. „Střelkový mys“. Jedná se o nejjižnější výběžek Afriky, i když i my jsme si do té doby mysleli, že nejjižnějším místem musí přece být Mys dobré naděje! Není tomu tak, je jím opravdu Střelkový mys a tam se i geograficky rozděluje oceán na Atlantický a Indický. Dlouho jsme se nezdrželi, neboť nás jako po celou dobu provázel poměrně čerstvý a studený vítr. Legraci jsme měli z toho, když jsme se popoháněli v cestě na sever, aby už konečně bylo tepleji…. V plánu jsme měli hlavně návštěvy zvířecích rezervací, kterých je v JAR mnoho a to jak státních, tak i soukromých. Nejbližší zastávkou byla rezervace ADDO, kde žije více jak 400 slonů na ploše asi 120tis ha.

Největším lákadlem pro návštěvníky Afriky jsou asi divoká zvířata. Ani my jsme nebyli výjimkou a tak náš itinerář zahrnoval návštěvu několika rezervací. Brzo jsme pochopili, že představa volně žijící zvěře v JAR je značně naivní. Země je rozparcelována a vlastníci mají svůj majetek obehnán ostnatým drátem. Za ním žijí krávy, ovce, kozy a jen občas lze spatřit nějaké drobné antilopy. Divoká, vlastně bych měl napsat „divoká“ zvěř se vyskytuje pouze v rezervacích a ty mohou být jak státní, tak i soukromé. Nicméně pod pojmem rezervace si nemůžeme představovat nějaké zoologické zahrady s výběhem, vždyť i ty nejmenší parky mají většinou rozlohu několika stovek hektarů, kde se zvěř volně pohybuje. První rezervaci, kterou jsme navštívili, byla specializovaná sloní rezervace ADDO. Tato rezervace patří mezi ty menší a byla založena v roce 1931 na záchranu sloní populace, kterou farmáři nemilosrdně vybíjeli. V současné době se rozkládá na ploše 120ha a žije v ní téměř 400 slonů. Dočetli jsme se, že do této rezervace je zakázáno brát s sebou citrony, protože dříve slony krmili zbytky plodů z nedaleké citroníkové plantáže a ti si na to tak zvykli, že pak obtěžovali návštěvníky. Vjeli jsme do rezervace a i když jsme narazili na buvoly, antilopy i prasata bradavičnatá, slona jsme žádného neviděli. Asi bychom nebyli Češi, kdybychom neměli schovaných několik citronů a nepoužili je k nalákání slonů. Dnes s úsměvem vzpomínám, jak jsme šťavnaté plody rozkrojili a rychle je s tlukoucím srdcem odhodili do bezpečné vzdálenosti….a nic. Historka o slonech hledajících citrony je možná pravdivá, ale vztahuje se zřejmě tak k předminulé generaci těchto tlustokožců. Zkrátka jsme ale nepřišli, na druhé straně rezervace byl malý rybníček, který sloužil jako napajedlo a okolo něj bylo shromážděno tolik slonů, že jsme oněměli úžasem. Zvlášť, když se nově příchozí i ti odcházející sloni proplétali mezi stojícími auty a mohu vás ujistit, že pohled na obrovského slona, který volně kráčí vedle vašeho auta asi ve třímetrové vzdálenosti vás rozhodně nenechá klidnými. Během další cesty jsme se zastavili v opičí rezervaci, která byla sice malá, ale žilo v ní mnoho druhů opic a lemurů. Vstup byl pěšky a pouze s průvodcem. Průvodce nám dělal asi pětadvacetiletý černoch, který měl s sebou pořádný klacek na odhánění příliš dotěrných opic a který nám neustále zdůrazňoval, ať si držíme pevně naše fotoaparáty i batůžky. Asi mají své zkušenosti. Nejvíce mě ale pobavilo, když se nás zeptal odkud jsme. Odpověděli jsme, že z České republiky a hned jsme se dotázali, jestli ví, kde se nachází. Zasmál se a odpověděl, že zná dobře Banskou Bystrici, protože tam studoval a chodil s holkou ze Slovenska. A pak že svět není malý. Nejsevernějším bodem a vlastně i hlavním cílem naší cesty byla rezervace Hluhluwe, vyslovuje se „šlušluí“. Tato rezervace se rozprostírá na ploše 96 000 ha a je více než sto let stará. Žijí v ní všechna velká africká zvířata a tak jsme doufali, že budeme mít alespoň na některá štěstí. Vyrazili jsme hned ráno a opravdu jsme se po celý den ani chvilku nenudili. Hned za vjezdem nás zastavila rodinka hyen, hovících si uprostřed cesty, o kousek dál nám přešel před autem africký buvol, na suchém stromě si trůnil sup a okolo se pásly stáda antilop. Zpočátku jsme byli jak u vytržení, ale postupem času jsme si na to množství zvěře zvykli a začali vyhledávat jednotlivé druhy. U vchodu jsme dostali plánek rezervace s doporučením, kde se nejvíce určitá zvířata zdržují. Ne všechna zvířata se ale pohybují podle plánu a tak jsme sice bez problému našli zebry, žirafy i různé antilopy a pakoně, ale naším snem stále zůstávalo spatřit lva, nosorožce a případně další vzácné dravce. Měli jsme nakonec štěstí, vyhlídkové auto s průvodcem nás nasměrovalo do místa, kde prý je lví rodinka a opravdu jsem spatřil a dokonce i stačil vyfotit lvici, která prošla kousek od nás. Byla ale značně znechucena shromážděnými auty a zmizela v travinách. Pak se nám podařilo objevit gepardí rodinku a na druhé straně parku jsme se dostali mezi nosorožce, jejichž chovem je tento park proslaven. Je to opravdu impozantní zvíře, které se sice povětšinou jen líně přesouvá z místa na místo, ale člověku neujde ta skrytá energie, schovaná ve zdánlivě tlustém těle. V těchto místech ani není potřeba vyvěšovat tabulky se zákazem opouštění vozidla. V parku je několik „kempů“, kde se můžete občerstvit a chvíli se projít, ale jinak se z aut vystupovat nesmí. Ještě na jednu informativní tabulku, která je u vjezdu do parku jsme si vzpomněli, když se proti nám vydal po cestě obrovský sloní samec, který nakonec, když jsme mu couvli, přešel k nedalekému napajedlu. Na té cedulce byl realistický obrázek a lakonické upozornění: „Pozor, nebezpečí převrácení auta slonem“

Pokud jsme chtěli vidět alespoň náznak života původních afrických kmenů, museli jsme navštívit skanzen. Po zaplacení vstupného jsme byli uvítání místním bojovníkem, oblečeným pouze v kůži a v ruce třímajícím velký oštěp. Ten nás naučil zulsky pozdrav a dotaz, zda můžeme dál. To jsme ještě zvládli, ale jinak zuulština je charakteristická tím, že ve své abecedě má i mlaskání. Je to pro nás nevyslovitelné. Představte si, že během věty si hlasitě mlasknete jazykem o horní patro a to bez přerušení vyslovovaných slov. Slyšeli jsme si potom povídat ve městě dvě ženy tímto nářečím a zůstali jsme stát s otevřenou pusou. Ale zpět ke skanzenu. Po vyžádaném povolení ke vstupu jsme vešli do vesnice, která byla tvořena kruhovými chýšemi a u nich vždy nějaká skupinka předváděla nějaké jejich tradiční řemeslo. No, upřímně řečeno, pokud by ženy nebyly nahoře bez, tak by nás chlapy to asi moc nebavilo. Zpozorněli jsme ještě u informace, že zuulský muž může mít více manželek, která spí na oddělených postelích a pokud dostane na některou „chuť“, tak do ní večer šťouchne speciálním klackem a ona si jde k němu lehnout. Nicméně žena má právo od muže odejít, pokud jí tento zanedbává. Na závěr prohlídky skanzenu nám domorodci zatančili jejich tance a to bylo úchvatné. Krásně vysvalení muži předváděli silový tanec s dupáním a vykopáváním nohou až nad hlavu. Stejně tak tancovaly i ženy. Jinak život domorodých obyvatel je docela smutný. Velká chudoba a vysoké procento nemocných AIDS a dalšími chorobami způsobuje, že jsou závislí na pomoci státu a nebo na vesnici na malinkém políčku, které je stěží uživí. Mladí pak odchází do města s představou lepšího života, ale tam práci nenajdou a tak končí v chudinských čtvrtích na jeho okraji. Živí se vybíráním odpadků a krádežemi. U pobřeží, kde je více turistického ruchu je situace o něco lepší, ale v suchém a neúrodném vnitrozemí je chudoba viditelná na první pohled. V těchto místech bílé obyvatelstvo neuvidíte. Dvě třetiny JAR tvoří neúrodná polopoušť Karoo, která se rozkládá ve střední části této země. Je zajímavé, že i tato neúrodná země je do posledního metru rozparcelována a obehnaná ostnatým drátem. Pasou se na ní ovce, občas jsou k vidění krávy a drobné antilopy. Bylo nám záhadou, čím se tato zvířata na kamenité půdě živí. Polopoušť Karoo má ale i svou zajímavou oblast a ta je začleněna do národního parku. Uprostřed je městečko Graaff-Reinet, nad nímž je přehrada a celé městečko je jedním velkým skanzenem připomínající holandské osadníky – Búry. V tomto městě se člověk opravdu vrátí minimálně o sto let zpět a hledí na bílo modře natřené domky, štíhlé kostely a časté muzea, kde se ukazují potřeby běžného života z této doby. Velkou atrakcí tohoto místa je nedaleké Údolí zmaru (Valley of Desolation), které je tvořeno zvětralými rozpadajícími skalami, které však tvoří nádhernou kulisu zapadajícímu slunci. Vydrželi jsme tam až do úplné tmy, když jsme se nemohli odtrhnout od tohoto fascinujícího přírodního divadla. Před polopouští Karoo jsme se ještě zajeli podívat do Dračích hor, které se z větší části rozkládají na území státu Lesotho. Tento stát vznikl počátkem 19.století, kdy při mezikmenových bojích si Sothové našli útočiště v nepřístupném terénu Dračích hor a svou nezávislost si uhájili až do dnešních dní. Je to nezávislost trochu sporná, neboť bez JAR by asi tento stát existovat nemohl, ale v každém případě je tato oblast častým cílem dobrodružných turistů. I my jsme se chtěli do tohoto státu podívat, ale stav hlavní a vlastně i jediné silnice z východní strany byl takový, že byl povolen vjezd pouze autům s pohonem všech čtyř kol. Zůstali jsme tedy pouze na úbočí hor a podnikli celodenní výlet do jeho svahů.

V polopoušti Karoo je mnoho pštrosím farem a tak jsme samozřejmě zamířili k jedné z ní. Myslím si, že příjem z turistického ruchu hraje nemalou roli v jejich příjmech, ale i tak je pštros ekonomicky zajímavé zvíře. Zpracuje se z něj naprosto vše. Kupodivu většina pštrosů je chována ne na maso, jak jsme se domnívali, ale na kůži. Jejich kůže je prý zdaleka nejkvalitnější a též nejdražší. Jinak samozřejmě ani maso není špatné a i když sháňka po pštrosím peří již zdaleka nedosahuje poptávky ze začátku 20.století, pštrosí péra jsou stále v dekorativním i oděvním průmyslu žádány. Vždyť i v místní prodejně suvenýrů stál jeden kus skoro 80kč. A to se jim tam všem na dvoře pohybovali pštrosi jako u nás slepice! Na farmě nás čekala exkurze včetně výkladu o jejich chovu a na závěr jsme se ocitli před ohradou, kde měli dostihové pštrosy. Tento sport je v Jihoafrické republice hodně rozšířený a patří k trhákům místních sázkových kanceláří. Po pár úvodních slovech byl vznesen dotaz, zda se najde dobrovolník, který by si chtěl jízdu vyzkoušet. Jelikož váha jezdce byla limitována 70kg, my chlapi jsme byli ze hry a oči všech účastníků se obrátili k ženám. Zuzka si hned vzpomněla na svá jezdecká léta na koních, propočítala svou váhu po čtrnácti dnech hodování v JAR a přihlásila se. Jeden pštros byl odchycen, byl mu nandán plátěný pytlík na hlavu a pomocníci jej natlačili do startovacího boxu. Zuzka nasedla, chytla jej za krk a to už mu pomocníci sundali pokrývku hlavy. Stačil jsem jen pomyslet na slova Bolka Polívky z filmu Kurvahošigutentag: „Tož takového ptáka jsi ještě neviděla…“, když pštros vyrazil. Naštěstí jej pomocníci drželi každý za jedno křídlo aby jej brzdili a pomocí jeho vztyčeného krku jej řídili jako pilot letadla řídí „kniplem“ svůj stroj. Pštros se pak zastaví tak, že se mu krk s hlavou přitáhne dozadu a ten když nevidí na cestu, tak raději zabrzdí. Další atrakce byly již méně „adrenalinové“, včetně té, kdy se všechny tři naše dámy postavily na snůšku pštrosích vajec. On ten pštros je vlastně jen trochu větší slepice. Samice snáší obden a jedno vejce váží 2,5 kg. Blížili jsme se vnitrozemím již zpět ke Kapskému městu a v cestě nám stála proslavená vinařská oblast s hlavním městem Paarl. Ubytovali jsme se na okraji města a vyrazili na ochutnávku místních vín. Jihoafrická vína jsou vyhlášená svou kvalitou, která vyplývá z ideálních klimatických podmínek pro jejich dozrávání. Cesta, kterou jsme šli, nabízela spoustu možností degustace, i když samozřejmě vypadala jinak než cestička lemovaná vinnými sklípky na jižní Moravě. Jednalo se spíše o velké statky, které měli v přední části restauraci, která mimo jídla nabízela i možnost degustace místních vín. Tento způsob je tam velmi rozšířen, kdy za opravdu mírný poplatek můžete ochutnat spoustu dobrých vín. I my jsme zasedli k dlouhému dřevěnému barovému pultu, na jehož druhé straně byl místní vinař a začal povídat o jednotlivých vínech a samozřejmě nám od každého nalil na ochutnání. Vinný lístek obsahoval více jak dvacítku vín a tak jsme si vybírali na ochutnání jen některá, ale musím říci, že špatné nebylo žádné. Skutečnou lahůdkou bylo jejich archivní červené víno Merlot, které jsme si pak koupili s sebou za cenu necelých tři sta korun za láhev! Když jsme si jej se Zuzkou doma o vánocích otevřeli, rázem jsme se opět přenesli do tohoto ráje všech vinařů…. Vrátili jsme se zpět do Kapského Města, kde jsme strávili následující týden. Kapské Město má téměř 3 miliony obyvatel, ale při tom působí jako větší vesnice. Je to způsobeno hlavně tím, že uprostřed města se tyčí jeho dominanta, Stolová hora, což je přírodní rezervace a okolo ní jsou rozmístěny jednotlivé části města, které tímto netvoří žádný homogenní urbanistický útvar. Všude je spousta zeleně a až na jednu moderní část nejsou nikde velké výškové budovy. Celé centrum je soustředěno do jedné hlavní ulice a pak do nově budované obchodní čtvrti na kraji moře. Najdou se sice černošské obchůdky s místními surovinami i rukodělnými výrobky, ale návštěva „moderních“ obchodů nás šokovala – supermarkety s nám dobře známými nákupními vozíky a v regálech jsme si mohli koupit Ramu, Coca colu, Fantu, mýdlo Dove, šampon Palette Vital i jogurty Yoplai. No a venku na náměstíčku stál umělý jehličnan vánočně ozdobený řetězy i ozdobami ve tvaru mořských hvězdic a mušlí. I když mám raději teplo než zimu, v tuto chvíli jsem si připadal v triku, zpocený a s kšiltovkou proti pronikavě pálícímu slunci na hlavě tváří v tvář vánoční výzdobě trochu nepatřičně.

Po několikatýdenním putování směrem na sever země jsme se vrátili zpět do Kapského města. V mnoha průvodcích označují toto město za jedno z nejkrásnějších na světě a to hlavně díky přítomnosti Stolové hory, která tvoří význačnou dominantu města a je též vyhlášena Národním parkem. Tento park nezahrnuje jen tento 1073m vysoký skalní útvar, ale táhne se dál jižním směrem dolů k Mysu dobré naděje. Tento asi 40km vzdálený „maják na konci světa“ zřejmě patří mezi nejznámější útesy a to nejen mezi námořníky. Ani my jsme nemohli vynechat jeho návštěvu. Už cesta tam je velice krásná, lemovaná množstvím úžasných pláží, které však většinou zejí prázdnotou. Voda je zde dosti studená a neustále fičí ostrý a nepříjemný vítr. Nicméně přírodní scenérie jsou nádherné a silnička vytesaná v prudkých skalách budí obdiv. Samotný Mys dobré naděje je přírodní rezervací se vstupným a množstvím lidí, které sem přivážejí výletní autobusy. Po prudkém závěrečném výstupu je možno dojít až k vlastnímu majáku a zahledět se přes rozbouřené moře směrem, kterým lze tušit Antarktidu. Tato část je plná turistů, všichni se chtějí vyfotit před dřevěnou cedulí CAPE OF GOOD HOPE. Cestu zpět jsme zvolili po druhé straně poloostrova a navštívili další rezervaci tučňáků. Těmto živočichům se zde evidentně velmi líbí, neboť jejich kolonie se úspěšně rozrůstají a v současné době již nežijí pouze ve vyhrazených rezervacích, ale postupně osidlují celý břeh. Jen škoda, že voda byla tak studená, hned bych šel s nimi dovádět do pobřežních vod. V této části, zvané Boulders beach jsou nádherné oblé balvany, rozseté po celém pobřeží a vypadají jako uměle zasazené do krajiny. Blížil se večer a tak jsme se zastavili v jedné pobřežní restauraci, dali jsme si vynikající jihoafrické víno, k tomu čerstvou mořskou rybu na grilu a koukali přes zasklenou terasu na vycházející obrovský měsíc, který zahaloval mořské pobřeží do stříbrného hávu….Na tento pohled jsem si vzpomněl hned druhý den, kdy jsme odpoledne vyrazili podívat se na západ slunce ze Stolové hory. Tento nápad jsme neměli jenom my, po příjezdu ke spodní stanici lanovky nás čekala docela obstojná fronta. Samotná lanovka je taky zážitkem. Moderní kulatá prosklená kabina asi pro 30 lidí se během cesty nahoru pravidelně pomalu otáčí a tak má člověk možnost panoramatického výhledu. Měli jsme štěstí, že ten den nebyl vrchol hory v mracích a tak nás čekal fantastický výhled na všechny strany. Nahoře jsme dokonce pochopili, proč v průvodcích nabádají k opatrnosti při návštěvě Stolové hory. Je to neuvěřitelné, že byť uprostřed několikamilionového města, ocitnete se najednou v divokých horách. Na západní straně příkře spadají dolů do města a směrem na jihovýchod se hornatá krajina táhne až k Mysu dobré naděje a má všechny atributy divočiny. Část u vrchní stanice lanovky je ale přizpůsobena městským výletníkům a ti ji opravdu využívají. Kromě restaurace je tu mnoho betonových chodníčků, které vedou na malá odpočívadla. Ta se postupem času začala naplňovat lidmi čekajícími na západ slunce. Čas čekání si většina místních návštěvníků zpříjemňovala popíjením vína a „piknikováním“. Jakmile se slunce začalo přibližovat k čáře obzoru, jakoby se všichni ztišili a téměř s otevřenou pusou sledovali to úžasné divadlo do zlatoruda se barvícího obzoru. Vzpomněl jsem si na včerejší pohled na stříbrně vycházející měsíc v úplňku a znova se v duchu skláněl před přírodou, jakožto největším umělcem na této planetě. Po západu slunce se nám ještě naskytl úchvatný pohled na rozsvícené město pod námi. Díky tomuto divadlu plně souhlasím s tvrzením, že Kapské město patří mezi nejkrásnější místa na zeměkouli. Ještě jsem se nezmínil o jihoafrické národní rostlině, kterou je Protea. Tato kytka, nebo spíše bych řekl keř, má desítky druhů a roste od nížin až po horské oblasti a pokud vím, tak roste pouze v Jihoafrické republice. Naprostým skvostem je varieta Královské Protei, jejíž květ dosahuje až 20cm velikosti. Navštívili jsme jedno odpoledne místní botanickou zahradu, která se přirozeně rozkládá, kde jinde, než na svahu Stolové hory. Byl to nádherný zážitek a nejvíce se nám líbilo, jak místní využívají botanickou zahradu opět k pořádání pikniků, setkávání s přáteli a zaznamenali jsme na trávníku i oslavu narozenin s pravým narozeninovým dortem a svíčkami. Nemusím asi podotýkat, že nikde nebyly cedule s upozorněním, že se nesmí šlapat mimo chodníčky. Naopak všude bylo dostatek travnatého prostoru na chození mezi stromy a kytkami a také tam jsme pochopili, že piknikování v přírodě je národním sportem Jihoafričanů. Ačkoliv se nám ve městě líbilo, táhlo nás to znova do přírody a tak jsme zapůjčili auto a druhý den vyrazili hledat skalní malby Sanů, původních obyvatel Afriky.

Jelikož příroda má ale mnoho podob, čekalo nás vyprahlé pohoří Cederberg, které sice vděčí svému názvu cedrům, ale ty jsou k vidění jen na několika málo místech a v malých hájcích. Však se nám už taky stýskalo po jihočeských lesích s mechovým podrostem. Zpět ale k naší cestě, do tohoto pohoří jsme se vydali uvidět na vlastní oči staré malby původních obyvatel Jihoafrické republiky, kmene Sanů. V pohoří Cederberg se nachází největší koncentrace prehistorických maleb a míří tam prý i spousta turistů. Nevím co je na africké poměry spousta turistů, ale my jsme nepotkali téměř nikoho. Vyjeli jsme z Kapského města podél západního pobřeží a hned jak to šlo jsme opustili dálnici a využívali místní komunikace. Chvílemi pěkná cesta se bez upozornění změnila na prašnou nezpevněnou cestu a v našem malém autíčku bez klimatizace to bylo docela náročné cestování. Docela nás překvapila hojná výstavba rekreačních městeček na březích moře, ale kromě skalnatého pobřeží nebylo nikde nic, jen prašná půda táhnoucí se do vnitrozemí. Opět vše mimo silnici je oplocené ostnatým drátem a občas jsou vidět pasoucí se krávy…ale na čem se pásly opravdu nevím. Po necelých dvou stech kilometrech se začínáme blížit k cíli naší cesty. Mění se i ráz krajiny a z prašné roviny se začíná zvedat zelenající se předhůří pohoří Cederberg. Tato oblast je známa pěstováním citrusů, což by nás mělo napadnout i bez tištěného průvodce, neboť hlavní město oblasti se jmenuje Citrusdal. Našli jsme si stylové ubytování v penzionu uprostřed citrusové plantáže. Pohoří Cederberg se táhne v délce asi 100km a dosahuje výšek až 2000 m.n.v. Však tam taky v zimě občas sněží! Podél pohoří se táhne údolí s krásnou řekou, která se stará o zavlažování přilehlých strání, na kterých se pěstují zmíněné citrusy. Po ubytování jsme si vyběhli nahoru do svahu a z menší skalky pozorovali západ slunce nad protějším pohořím. V příjemném podvečeru k nám zespoda voněli citroníky, okolo nás se proháněli ještěrky a využívaly poslední paprsky zapadajícího slunce a nad údolím kroužili dravci velikosti orla. Nádherný večer. Po vydatné snídani, jak je všude zvykem a kdy se podává opečená slanina, volská oka a masité malé klobásky s toustem, jsme vyrazili do vlastních hor. Dle schematické mapy, kterou jsem získal v informační kanceláři, jsem se domníval, že nás čeká nějakých 5–10 km cesty po horách. Když jsme ujeli těch kilometrů asi třicet a stále nebyli u cíle naší cesty, opět jsme si uvědomili, že v Africe jsou přece jen jiné vzdálenosti. Jeli jsme po prašné cestě chvílemi vyprahlým údolím, chvílemi po náhorních plošinách, ale stále obklopeni bizardními skalními útvary a stále bylo na co se dívat. To jsme ale nevěděli, jakou podobu mohou tyto skály na sebe vzít a znova nás překvapit. Konečně jsme dojeli k odbočce, která vedla k jeskynním malbám. Na cestě byla závora s visacím zámkem a cedulka s informací, že pro vstup je nutno navštívit usedlost, která je ještě několik km původním směrem. Dojeli jsme tam, v hospůdce si dali studenou colu a po zaplacení symbolického poplatku nám byl na účet napsán kód zámku. Vrátili jsme se, otevřeli závoru a vjeli do této rezervace. Po asi dvou kilometrech se před námi objevil impozantní skalní útvar zbarvený do oranžova a nebylo těžké najít na něm nádherné skalní malby. Stáli jsme tam beze slova a obdivovali 5000let staré malby slonů, antilop a dalších zvířat, spolu s postavami původních obyvatel této části Afriky, kmene Sanů. Když jsme se vynadívali i zlehka se dotkli těchto kreseb, popojeli jsme několik set metrů na konec cesty a vydali se pěšky do neuvěřitelného skalního města. Daleko před nás se táhly skalní útvary prapodivných tvarů vymodelovaných pomocí miliony let poletujícího jemného písku i působením deště, zimy a palčivého slunce. Vydrželi jsme tam procházet několik hodin a stále jsme objevovali nové a nové pohledy. Byli jsme tam naprosto sami, jen k večeru, kdy jsme se již chystali k odjezdu, přijelo jedno auto s rodinkou. Druhý den jsme se již vydali na zpáteční cestu, neboť termín našeho odletu se nezadržitelně blížil. Cestu jsme zvolili vnitrozemím, kde jsme přespali na jedné farmě, kde jsme se rázem ocitli o několik století zpět, v době kolonizace búrskými, neboli holandskými přistěhovalci. Samozřejmě na farmě měli na práci tu nejmodernější techniku, ale domky byly v původním stylu,bíle natřeny se střechami pokrytými rákosem, stohy slámy podél cesty a nikde žádná nevzhledná plechová sila, ani rozpadající se kravíny a rezavějící stroje s hromadami starých pneumatik. Při odletu z Jihoafrické republiky jsme se sice těšili domů, ale stejně tak jsme si uvědomovali, že jsme viděli jiný a nádherný kus světa, země, na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat a budeme li mít někdy možnost, určitě se tam rádi vrátíme.