Jeruzalém 12/2007

Touhu navštívit Jeruzalém jsem měl již dlouho a letos mi to vyšlo. Bylo období, kdy kvůli nebezpečí teroristických útoků přestali lidé téměř jezdit do těchto oblastí a tak byla šance, že nebudu muset chodit v davu nadšených turistů, což není mou oblíbenou činností. No a čas byl taky k návštěvě jako stvořený, samozřejmě uznávám, že vánoční svátky by se měly trávit v kruhu rodinném, přesto jsem raději využil volné dny k tomu, abych navštívil Jeruzalém, poutní místo mnoha náboženství, místo s obrovskou duchovní i historickou koncentrací a silou, která působí na každého návštěvníka. Přiletěl jsem do Tel Avivu brzo ráno a už v letadle jsem zaznamenal, že mezi cestujícími nejsou žádní klasičtí cestovatelé-baťůžkáři, ale většinou se jedná o celé rodiny židovského vyznání. Nejčastěji jsem slyšel francouzštinu. Po důkladné kontrole na letišti jsem se konečně ocitl ve Svaté zemi. Když jsem našel ten správný autobus do Jeruzaléma, vyprahlou krajinou po moderní dálnici jsme dojeli na moderní autobusové nádraží. Prvním silným dojmem bylo obrovské množství vojáků se samopaly a kontrolní stanoviště na každém významnějším rohu. V Izraeli platí branná povinnost i pro dívky, takže polovina vojáků byly krásné mladé Izraelky se snědýma kulatýma očima, do kterých když se člověk zahleděl déle, uviděl, že ten samopal na klíně nemají jen na ozdobu, ale že by neváhali jej použít. Není to jednoduché žít ve státě, kde člověk neví za kterým rohem, na jaké tržnici nebo v kterém autobuse jede fanatik ověšený výbušninami. Jeruzalém je více jak půlmilionové moderní město, ale mě samozřejmě lákala jeho hradbami obehnaná stará část. Došel jsem k ní a vešel skrz Jaffa bránu. Dle průvodce jsem měl vybrány nějaké hostely, ale zjistil jsem, že bych je hledal asi dost dlouho. Vnořil jsem se totiž do spleti starobylých úzkých kamenných uliček, které byly většinou ještě nahoře zastřešeny, takže jsem po chvíli raději vyšel zpět k bráně, kde bylo alespoň malé náměstíčko a bylo vidět slunce nad hlavou. Na kraji náměstíčka byla cedule hostel a tak jsem tam zašel. Cena byla sice o něco vyšší než jsem měl v plánu, ale zůstal jsem. Po chvilce odpočinku jsem se vydal do uliček Starého města. Město již trochu ožilo a všude se objevily krámky se vším možným. Prostě jedno velké tržiště. V první chvíli jsem byl šokován, takhle nějak jsem si představoval šanghajské chudinské čtvrti přeplněné Číňany, kteří pracují, žijí i prodávají v jedné jediné místnosti kdesi v suterénu, kam nikdy nepronikne denní světlo…tady to bylo podobné, až na to že v obchodech byli Arabové. Hledal jsem nějakou část města, kde by byl alespoň minimální výhled, ale marně. Po chvíli jsem se ale začal orientovat a tak jsem postupně objevoval jednotlivé části i památky Starého města. Toto město obehnané hradbami je rozděleno na čtyři části – největší je Muslimská čtvrť, které dominuje překrásný Skalní chrám se zahradami, kam ale nemuslimy pouští jen výjimečně. Dále je tu Židovská čtvrť s posvátnou Zdí nářků a pak čvrť Arménská a Křesťanská. V té se nachází Chrám božího hrobu, který stojí na místě biblického vršku Golgoty. K němu vede Via Dolorosa, neboli Křížová cesta. Tato ulička mě také dost překvapila, neboť je místy široká jen asi dva metry a jelikož většinou prochází muslimskou částí, je plna arabských krámečků prodávajících nevkusné cetky. Když mé první trochu zklamané první dojmy pominuly a začal jsem cíleně vyhledávat jednotlivé památky, každým dnem jsem byl nadšenější a uchvácenější zdejší atmosférou a koncentrací památek, kterých si i jako bezvěrec nesmírně vážím. Je to kulturní dědictví lidstva a jen naprostý ignorant by necítil tu historickou sílu prostředí, která zde ve starém Jeruzalémě je. Zeď nářků, nejposvátnější židovské místo, je překrásná monumentální zeď tvořená obrovskými pískovcovými kvádry, v noci krásně nasvícená. Za ní se vypíná kopule Skalního chrámu, třetího nejposvátnějšího místa muslimské víry. U Zdi nářků je neustále živo, ať jsem tam byl po ránu, nebo pozdě večer, vždy se tam nějací židé modlili. Díky tomu, že jsem byl jeden z mála turistů, mohl jsem po zapůjčení jarmulky na hlavu dojít až ke zdi a chvilku vstřebávat atmosféru mezi věřícími, kteří mumlali svoje modlitby a zastrkávali papírky se svými prosbami mezi kameny ve zdi. Dokonce jsem ani nikde neměl problém s focením, až v sobotu, kdy se přece jen sjelo do Jeruzaléma více návštěvníků, byly opatření mnohem striktnější a po vytažení fotoaparátu se ke mně několik strážců hned nekompromisně rozběhlo. Nejtišší je arménská část, ve které jsou jejich kostely a chrámy skryty před návštěvníky, dostal jsem se k nim až po delším hledání a přes nějaké dvorky, kdy jsem myslel, že jsem už na nějakém soukromém pozemku. Nicméně tuto část poznáte podle toho, že na všech zdech, nárožích i vratech v této oblasti jsou vylepeny plakáty s nápisem Arménská genocida a vyobrazená mapka turecké invaze a vyvraždění arménských křesťanů v roce 1915. No a v křesťanské části se nachází nejposvátnější chrám křesťanů, Chrám Božího hrobu, který vyrostl na místě předpokládaného ukřižování, pohřbu a zmrtvýchvstání Krista. Je to zajímavá stavba, která byla v průběhu staletí mnohokráte přestavována i přistavována a dnes tam mají svoji část kromě křesťanů i etiopská církev, řečtí pravoslavní, je tam Syrská kaple, koptská část, arménská část….a aby se jednotlivé církve nehádaly, je chrám kromě společných prostor rozdělen na tyto jednotlivé části a hlavní klíče od chrámu má klíčník, což je funkce již po několik generací připadající jedné muslimské rodině. Když jsem poprvé navštívil Chrám Božího hrobu, bylo tam docela dost lidí a tak jsem si další den přivstal a šel tam už asi v sedm hodin ráno. Kromě místních kněží jsem tam byl jediný návštěvník a mohl jsem si naprosto nerušeně a beze spěchu postát u hrobu Ježíše, pohladit Kámen pomazání, prohlédnout křtitelnici, která dle starých kartografů označuje pupek světa a v klidu si projít všechny kaple, které tam jsou. Byl to nádherný zážitek umocněný hlasy a zvuky probíhajících bohoslužeb jednotlivých církví. Jak jsem původně plánoval, že v Jeruzalémě strávím tak dva dny a pak pojedu k Mrtvému moři a k dalším památkám, čím více jsem staré město prolézal, tím více míst jsem chtěl ještě jednou navštívit a večer jsem v průvodci objevoval zajímavosti, na které jsem ještě nenarazil. Nakonec jsem tedy zůstal všechny čtyři dny v Jeruzalémě a přesto mám pocit, že jsem neviděl vše. Za hradby města jsem se vydal navštívit část města obývanou ortodoxními židy a teď váhám jak to slušně popsat abych židy neurazil. V krátkosti řečeno, tak špinavou a nepřátelskou komunitu jsem nečekal. Další moje cesta vedla samozřejmě na Olivovou horu, kde stojí kaple, neboli Mešita Nanebevstoupení s údajným otiskem Kristovy nohy. Je zajímavé, kolik posvátných míst mají společně muslimové a křesťané. Z Olivové hory je nádherný výhled na starý Jeruzalém. Celý svah je pokryt židovským hřbitovem a je snem každého žida, být tam pochován. Je to kvůli legendě, že na této hoře dojde ke vzkříšení Mesiáše a ten půjde do Jeruzaléma a bude po cestě probouzet mrtvé, no a každý chce být mezi prvními. Tento Mesiáš má dle pověsti vejít do města Zlatou branou, ale ta se nachází přímo u muslimské mešity Skalní chrám a jelikož muslimové nemají zájem, aby židé procházeli jejich územím, tak tuto bránu nechali zazdít. U paty Olivové hory se nachází Getsemantská zahrada, kde rostou olivovníky, které údajně ještě pamatují Krista. Ať je to pravda či nikoliv, pohled na jejich starou rozpraskalou kůru a věkem pokroucený kmen je úchvatný. Jen popsat všechny památky a místa, která se ve starém Jeruzalémě a jeho blízkém okolí nacházejí by zabralo celou stránku. Někdy mi to připadalo až jen jako turistické lákadlo, neboť neustále narážíte na místa, kde se Ježíš zastavil, kde zaplakal, kde se ohlédl, kde na někoho promluvil, ale přesto z celé této oblasti na mě dýchala historie a co název chrámu, hory, jeskyně, to pojem v dějinách. Už jen v krátkosti zmíním svůj výlet do Betléma, místa narození Ježíška. Toto město je asi 10km za Jeruzalémem, ale bohužel se už nachází na palestinském území, takže jsem opět absolvoval bezpečnostní prověrky, i když mě jako turistovi nebyly dělány žádné problémy. To místní na tom byli hůř. Navíc na hranicích mezi izraelskou a palestinskou částí vyrostla asi pětimetrová zeď, značně deprimující připomínka nebezpečí, které je v této části zeměkoule víc než reálné. Toto vše se odráží na množství turistů, neboť opravdu za svých pět dnů strávených v Jeruzalémě jsem těch zahraničních potkal minimálně.