Černá Hora 2005

Sny se mají plnit nejen o vánocích, ale i v každém věku. A tak jsem ve svých pětačtyřiceti přesedlal z Jawy 350 na Yamahu FJ 1200 a konečně se bez obav vydal na pořádnou cestu. Snad ještě větší radost z motorky měl můj syn, kterého jsem tudíž musel bezpodmínečně vzít s sebou. Na jedné straně sice zodpovědnost, větší výdaje a méně volného místa na motorce, ale na druhé straně ve dvou se to lépe táhne a opravdu jsem pak mnohokráte ocenil jeho přítomnost. Jako cíl cesty jsme zvolili Černou Horu, kterou mám v paměti z dob socialismu jako poměrně rozvinutou turistickou destinaci a byl jsem zvědav na její současný stav. I když jsme vychutnávali celou cestu, vždyť i nám je vlastní heslo, že cílem je cesta, těšili jsme se na hraniční přejezd do naší cílové země. Využili jsme novou chorvatskou dálnici, po které jsme dojeli až do Splitu a pak po pobřeží na hraniční přechod. Na něm stálo asi jen deset aut a tak jsem zastavil ve frontě. Jenže fronta se nehýbala a Petr se šel podívat, co se děje. „Chorvatští celníci stávkuji a před námi stojí borec na Jawě 250“, hlásil syn po návratu. Popojel jsem tedy ke kolegovi a uctivě smekl helmu. Motorkář z Třebíče, Jawa 250, tak ročník 1950, na sedle uvázané dvě „patrontašky“, na hlavě „kokosák“. Vyprávěl, že byli domluveni s partou na cestu autem, ale všichni nakonec couvli. Měl už dovolenou naplánovanou a tak vytáhl z garáže motorku po dědovi, prohlédl ji a vyrazil. Projel Bosnou a mířil dále do Černé hory a možná i do Albánie. Doufám, že se mu vše podařilo a šťastně se vrátil domů! Asi po dvou hodinách čekání jsme přejeli hranice a brzo přijeli k Boce Kotorské. Měli jsme v úmyslu se tam vrátit a tak jsme využili přívoz za 1,5 Eura a pokračovali dále po pobřeží na jih. Měl jsem informace, že v Černé hoře není mnoho kempů a když jsem vynechal několik městských, na první pořádný jsme narazili až těsně za Svetim Stefanem. Ale ten stál za to! Na svahu nad mořem rovné terasy, zastíněné staletými olivovníky, málo lidí a poměrně levno. Úroveň vybavení nebyla nejlepší, ale motorkáři jsou přece „drsoni“ a studená voda s tureckými záchody je přece nemohou rozházet. Navíc jsme měli krásný výhled na Svati Stefan, což je ostrov, vlastně poloostrov, spojený úzkou šíjí s pevninou a jsou na něm vůbec nejdražší hotely na pobřeží. Dnes je situace trochu jiná, ale dříve se sem jezdili rekreovat i hvězdy hollywoodského nebe. Z našeho kempu jsme nalehko podnikali hvězdicové výlety do okolí. Vyrazili jsme přes příbřežní pásmo hor do vnitrozemského města Cetinje. Cesta byla poměrně hezká a místy by se dala srovnat s alpskými horskými úseky, ale nikdy se nesmí povolit v pozornosti. O tom svědčí spousty vraků aut podél cest. Z Cetinje jsme pokračovali směrem na jih, dolů ke Skadarskému jezeru a jelikož jsme zvolili menší místní komunikaci, poprvé jsem zalitoval, že nemám raději nějaké enduro. Výhledy do údolí byly úchvatné, ale píseček v zatáčkách fixoval mé zraky jinam. V Černé hoře je vůbec obrovský rozdíl mezi hlavními a vedlejšími cestami a samozřejmě mezi pobřežím a vnitrozemím. O ekologickém myšlení nikdo ještě neslyšel a tak se všude objevují skládky se vším možným. Policie asi také svou práci nebere nijak vážně, nebo spíš obyvatelé neberou vážně policii, protože na vedlejších cestách jsme potkávali asi tak polovinu aut bez značek a často je řídili osoby, kterým určitě nějaký ten rok do osmnáctin chyběl. No a když k tomu připočtete potulující se stáda krav a ovcí, je jasné, že v této zemi se rychlostní limity trhat nedají. Ale taky proč, když je tu tolik krás ke koukání! Říčka vlévající se do Skadarského jezera se postupně rozlévá v rozšiřujícím se údolí a její hladina je celá pokryta lekníny a vodními hyacinty, údolí se postupně rozšiřuje do vodní plochy čtyřicet kilometrů dlouhé. Jezero sahá až do Albánie. Přijíždíme zpět do civilizace, tedy spíše do místa, kde čekají turisty. Zastavujeme se ve vyhlášené rybí restauraci dle informací z průvodce a prý si nemohu nechat ujít místní rybí polévku. Stojí sice 3 Eura, ale když si ji tedy nesmím nechat ujít, tak si ji objednávám. Postavili přede mne normální polévkový talíř, za chvíli přichází číšník s mísou polévky, nalévá mi a mísu staví na stůl a odchází! Polévka je dobrá, talíř ve mě hned mizí a když přede mnou je ta mísa, dolévám si. Poprvé, podruhé…no prostě jsem se přecpal a mísa byla stále plná. Po krátké zastávce pokračujeme dál směrem na město Bar. Dostáváme se znova k pobřeží a obdivujeme nádherné výhledy na rozeklané mořské pobřeží. Těsně před příjezdem do města odbočujeme malou cestou zpět do hor a po pár kilometrech vjíždíme do města Stari Bar. Jedná se o staré opevněné městečko, které sloužilo jako útočiště pro obyvatele přístavu Bar v dobách okupací, kterých nebylo v průběhu dějin málo.Však je to taky vidět na místní architektuře, kde se objevují vedle křesťanských staveb i minarety. Další den se vydáváme na obhlídku Boky Kotorské. Jedeme zase nalehko, což obnáší kraťasy, triko a helmu. Je to příjemné, ale člověk nesmí pomyslet na důsledky sebemenšího pádu. Místním to problémy nedělá, těm je zatěžko většinou nasadit si i helmu. Jsme asi jinak vychovaní a přiznávám, že mi přeběhl mráz po zádech, když mě v zatáčkách předjela velkou rychlostí R1 s řidičem v triku a bez helmy. Přestal jsem se divit množství pomníčků u cest. Využili jsme znova přívozu a přejeli na druhou stranu zálivu a objíždíme jej. Díky přívozu jsou cesty téměř prázdné a tak se můžeme kochat pohledy na impozantní scenérii největšího jihoevropského fjordu. Nejvíce na mě zapůsobilo městečko Perast s výhledem na ostrůvky a hezkou kamennou architekturou, kdy obytná stavení přechází přes zarostlé pergoly až na molo nad mořem. V těchto romantických domečcích bych si uměl představit pár dní pobytu s milovanou osobou. Postupně přijíždíme k městu Kotor, kterému dominuje obrovský přístav a staré město, rozprostírající se do svahu nad zálivem. Ne nadarmo je toto město zahrnuto mezi chráněná místa pod patronací UNESCO. Bohužel se kazí počasí a tak pokračujeme v cestě. Vyčetl jsem, že na město jsou nádherné výhledy ze silničky stoupající do horského sedla v pohoří Lovčen, které se vypíná nad Bokou. Cesta se vine po svahu sérií stoosmdesátis­tupňových zatáček a z každé z nich je překrásný výhled. Už jsem z té krásy tak apatický, že odmítám fotit a jen vstřebávám ty změny pohledů s rostoucí nadmořskou výškou. Bohužel počasí v tuto chvíli není nejlepší a za počínajícího deště přehlížíme při posledním zastavení celý majestátní fjord, který sehrál svou důležitou roli při druhé světové válce. Sedlem jsme se dostali na náhorní plošinu s krásně zelenou trávou kontrastující s bílými vápencovými skalami. Mezi tím se pasou ovce a dobytek. Vjíždíme do malebné vesničky Njeguši, která je vyhlášena nejlepší sušenou šunkou – pršutem. Kupujeme vzorek a za cvakání zubů míříme znova přes město Cetinje do našeho kempu. Ne vždy jsou výlety nalehko vhodné, zvláště když se zapomene, že se pojede přes pohoří, které vyčnívá nad 2000 m.n.v. Když jsme sjeli zpět k pobřeží, rázem se oteplilo a je nám hezky. Najednou vidím před sebou nápis „Discount piča“ . Zastavuji a zvědavě vcházím dovnitř, sedí tam ale jen jedna stará babizna a když se rozhlížím okolo, vidím, že tam má spoustu levného pití! Kupuji tedy alespoň litrovku místního vína za 2 Eura, které jsem pak večer vypil ležíce pod stoletým olivovníkem a za zvuků cikád si v duchu znovu projížděl kouzelné cesty po Černé hoře.

Po několika dnes příjemně strávených v kempu CrvenaGlavica, s výhledem na Svati Stefan, vyplněných hvězdicovitými výlety do okolí a večerním koupání na liduprázdných pláží, vyrážíme do vnitrozemí. Balíme naše ležení a za chvíli jsme zpocení jako …(každý doplní dle svých zkušeností), už jsme holt odvykli na cesty v „plné polní“. Naším cílem je pohoří Durmitor. Přejíždíme znova pobřežní pásmo hor, kde se alespoň pohledem loučíme s nádherným mořem a už klesáme na druhou stranu k jezeru Skadarskému. Jelikož jsme tu poměrně časně, podél cesty sedí spousta domorodců a nabízí své rybářské úlovky. Postupně, s rostoucí vzdáleností od jezera se u cesty nabízí ryby zpracované a pak už jen zelenina, ovoce, proutěné výrobky,..atd., prostě obležená cesta prodejechtivých domorodců. Před městem Podgorica uhybáme směrem na Nikšič. Název tohoto města na vás kouká téměř z každé reklamy, bilbordu, je to i jméno nejslavnějšího pivovaru v zemi, nyní ve vlastnictví Belgičanů. Nutno přiznat, že už dávno neplatí, že jediné dobré pivo je v Čechách a tak jsem si opravdu pochutnával i na „Nikšičko pivo“. Kousek před tímto městem je odbočka ke pravoslavnému klášteru, vytesanému ve skále, zvanému Monastir Ostrog. Znova se potvrzuje pravidlo, že na vedlejších cestách je nutno jezdit s velkou opatrností. I když se jedná o cestu k turisticky navštěvované lokalitě, cesta je značně prašná, úzká pouhé slovo slovo „rozbitá“ ji velmi lichotí. Nicméně pohled na klášter vytesaný ve skále, ve výši 900 m.n.v. je impozantní a určitě stojí za tu odbočku.
Ve městě Nikšič opouštíme hlavní cestu a míříme směr Žabljak, což je „správní centrum“ pohoří Durmitor. Ty uvozovky jsou na místě, neboť už samotná cesta dává tušit, že se nebude jednat o výstavní město, plné turistů a moderních budov. Což není až tak na závadu, kdybychom hledali něco podobného, jeli bychom třeba do švýcarských Alp, ale tady mi připadá, že si můžeme ještě hrát na objevitele. Nejčastější větou mého syna se stává povzdech „no to je fantastický enduro kraj!“ . Prohlašuje ji zásadně v situacích, kdy brzdím i očima abych nemusel vjet na štěrkovou krajnici a kdy naše Yamaha hekne pod svým nákladem, když se propadne spolu se silnicí o dobrých třicet centimetrů níže na nějakém „terénním prahu“. Napadá mě, že Černá Hora musela být kdysi anglickou kolonií, neboť potkávám zásadně za zatáčkou auta jedoucí proti mě po levé straně. Ke kravám a ovcím jsem tolerantní a tak jedu raději pomalu, jsem tu přece jen cizinec. Ono taky asi by to nebylo téma ke chlubení, kdybych v zatáčce uklouzl po kravském lejně a přistál pod struky pasoucích se dojnic. Mám alespoň více času kochat se okolní krajinou. Je opravdu nádherná.

Při naší cestě do vnitrozemí míříme k cíli našeho putování, k pohoří Durmitor. Dle průvodce se jedná o nádherné pohoří s nedalekým kaňonem Tara a hlavně místem rozvíjejícího se turistického ruchu. Nevím, z jaké strany je hlavní příjezd do tohoto kraje, ale ze strany odkud jsme přijížděli my to rozhodně být nemohlo. Posledních asi 30 kilometrů jsme jeli po uzoučké rozbité asfaltce, která občas přecházela do štěrkové cesty. Nicméně kraj to byl nádherný. Mírně zvlněná pahorkatina se sytě zelenou travou ukazovala na úrodný kraj. Všude se pásla stáda skotu a ani voda nebyla vzácností. Jen vesničky, které jsme projížděli nevypovídaly o bohatosti svých obyvatel. Cesta značená nebyla, ale brzo jsme zahlédli na obzoru hory, které byly naším cílem. Namířeno jsme měli do městečka Žabljak, což bylo uváděno jako turistické centrum oblasti. Opravdu jsme při příjezdu zaznamenali, že se jedná o turistickou destinaci a to hlavně tím, že se objevily nápisy Hotel, Penzion, Restaurace, Suvenyr a dokonce na náměstíčku byla i benzínová pumpa. Nicméně něco chybělo, a to byli turisti! Ne, že bychom je postrádali mi dva, ale přece jen mi připadalo, že na těch pár cizinců je tam těch kempů a obchodů nějak moc. Pronajali jsme si pokoj ve vilce, uklidili motorku do garáže a šli se projít. Po hlavní a též jediné ulici se procházela místní omladina a zvědavě nás okukovala. Na konci jsme odbočili po turistické cestě vedoucí do centra Durmitoru, což bylo jezero obklopené horami, dost mi to připomínalo naše Vysoké Tatry (tedy pardon, dnes již ne naše…). Příroda byla překrásná a věřím, že turisti brzo tento kraj objeví. V jedné hotelové recepci jsme pak zakoupili místní mapu-speciálku, což byla špatná černobílá kopie na papíru velikosti A4. Druhý den jsme podle ní vyrazili ke kaňonu Tara. Jedná se o největší a nejhlubší evropský kaňon, na jehož dně protéká zeleně svítící průzračná řeka Tara a přes který se klene nádherný most. Bohužel začíná drobně pršet, ale to nám nesmí vadit. Jedeme ještě asi deset km po cestě, která vede podél kaňonu a musíme oba uznat, že je tu nádherně. Krásně čistá voda a strmě se zvedající skály navozují dojem opravdové divočiny. Vracíme se do Žabljaku a po obědě vyrážíme prozkoumat cestu, která je značena i na naší velké mapě a která, i když vede přes hory, podstatně by nám zkrátila cestu zpět. Chvilku nám trvá, než ji najdeme, ale zpočátku vypadá docela nadějně – sice úzká, ale se slušným asfaltovým povrchem. Cesta pomalu stoupá údolím a když se údolí zúžilo, z asfaltové cesty se stává šotolina. Nevzdávám se snadno a tak se rozhoduji, že to zkusíme vyjet do horského sedla. Po každém výmolu se omlouvám své silniční motorce a na jedničku jedeme několik kilometrů poměrně strmě nahoru. Konečně v sedle. Naskýtá se nám překrásný výhled do kraje, zvlněné skalnaté i travnaté kopce se táhnou až na daleký obzor a přes ně se vine naše cesta, jejíž kvalita se rozhodně nezlepšuje. Takže tudy cesta pro nás nepovede…Nikoliv však pro domácí. V sedle stojí hned vedle cedule NP Durmitor na horské louce žigulík a jeho osazenstvo vedle něj konzumuje dovezená piva. Dle množství odhozených prázdných lahví jsou zde již nějakou chvíli. Proti nám jede další auto a tak se nezdržujeme a vracíme se stejnou cestou zpět. Druhý den ráno vyrážíme na zpáteční cestu. Cesta zpět nebyla veselá. Dost často prší, ale nejen počasí je příčinou naší depresivní nálady. Přejíždíme totiž do Bosny a projíždíme městečkem Goražde, které bylo za Jugoslávské války jedním z center etnických bojů a vyvražďování. Jako mementa stojí u cesty památníčky padlým a rozstřílené baráky. Není to hezký ani příjemný pocit, zvlášť když si člověk uvědomí, že to není až tak daleko od našich hranic. Těchto připomínek války jsme viděli ještě mnoho. Průjezd Sarajevem i příhraniční oblastí s Chorvatskem nám na tyto nedávné hrůzy nedal zapomenout. Jinak co se týče lidí máme ale jen ty nejlepší vzpomínky. Když jsme se ptali na cestu, nebo hledali benzínku, vždy zjišťovali odkud jsme a pak nám s úsměvem a ochotně vše vysvětlili. Dokonce i policajt mi odpustil pokutu, když mi naměřil podstatně vyšší rychlost, než byla povolena. Přejíždíme přes Chorvatsko směr Maďarsko a opět mě čeká šok. V době, kdy už se cítím téměř doma a vjíždíme do úrodné roviny táhnoucí se k Balatonu, tak pár kilometrů před hranicemi opět narážíme na rozstřílené baráky! Ta válka byla opravdu blízko! Jinak naše celá cesta byla nádherná a jsem rád, že jsme ji absolvovali v době, kdy navštívená místa ještě nebyla plná turistů a kdy jsme všechny ty krásy měli téměř sami pro sebe.