Brazílie 2004

BRAZÍLIE Uplynulo sice již pár let, ale co se týče zážitků, stále nic nepřekonalo cestu do Brazílie. Začalo to vcelku nevinně, moje přítelkyně, doktorka, mi jen tak mezi řečí oznámila, že poslala odborný článek na kongres do Brazílie a v případě, kdyby jí jej přijali, zda bych tam jel s ní. Asi nemusím popisovat nadšení, které se mě zmocnilo, když se cesta na druhý konec zeměkoule stala realitou. Nastudoval jsem všechny možné průvodce, zajistil letenky a v únoru 2004 jsme přistáli v Sao Paulu. Toto město je sice největším, ale nikoliv hlavním městem Brazílie. Administrativa a úředníci se přestěhovali do uměle vystavěného města Brasilia, postaveného v padesátých letech 20. století brazilským prezidentem československého původu Juscelino Kubitschekem de Oliveira, nicméně kulturním i obchodním centrem Sao Paolo zůstalo. Neuměl jsem si představit 10ti milionové město a i když jsme v něm zůstali celý týden, poznali jsme z něj jen malý kousek. Naivně jsem si chtěl koupi mapu, ale když jsem viděl, že se jedná asi o 200 stránkovou velkou knihu, raději jsem si v turistickém centru opatřil pár schematických map a orientoval se citem. Ono to skoro ani jinak nelze. Autobusy sice mají svá čísla, ale uvedena je pouze cílová stanice a jízdní řády neexistují. Zastavují na mávnutí, kdykoliv a kdekoliv, jenže pokud nejste domorodec, nevíte na který autobus mávnout a kam vlastně s ním dojedete. V informacích jsem si zjistil, které číslo nám jede do Kongresového centra a kde na něj máme nasednout. Podařilo se, vyjížděli jsme z konečné. Projížděli jsme přes supermoderní obchodní bulváry, pak jsme projeli vilovou čtvrtí, chvíli jeli mezi poli a když jsme si mysleli, že už musíme být venku z města, vjeli jsme opět mezi moderní zástavbu a obytná sídliště. Takto velké město nemá jedno centrum, jak jsme zvyklí od nás, Sao Paulo se postupem času rozrůstalo tak, že na bohaté části se nabalovaly části chudinské a tak se to střídá několik desítek kilometrů. Představte si, že byste jeli autobusem do Jihlavy, byla to městská linka a během cesty nevyjeli ven z města. My jsme bydleli v jednom z historických center, které bylo značně zanedbané, ale vévodil mu nádherný park se vzrostlými stromy. Museli jsme si chvilku zvykat, že ty fíkusy, které máme doma v květináči zde dorůstají výšky okolo 20metrů a průměr kmene je až tři metry. V okolí parku bylo nesčetně pouličních prodavačů čehokoli a hlavně na ulici připravovaných jídel. Každý měl malou plechovou krabici, trochu dřevěného uhlí a všude voněly špízy z masa, kuřete, slaniny…ještě teď se mi zbíhají sliny. Cena byla jednotná, 1Real, což je na naše asi 10–12,–Kč a bylo to tak 15–20dkg čistého masa, které se jí zásadně bez chleba. Další pro nás neskutečnou rozkoší je konzumace všudypřítomného levného ovoce. Papáje, banány, ananasy, pomeranče a další, které jsme neuměli pojmenovat měly tak neskutečně lahodnou a čerstvou chuť, že kdo neochutnal, neuvěří. A ze všeho toho ovoce si můžete na ulici nechat vylisovat čerstvý džus. Obecně se dá říci, že v Brazílii je i pro nás velmi levně, jen se tam dostat. No a dalším problémem je dorozumívání, úředním jazykem je portugalština a anglicky se moc nechytnete, a to ani v turistických informacích. Ve všech průvodcích varují před krádežemi a poukazují na nebezpečnost města, ale nic z toho se nám nepotvrdilo. Samozřejmě člověk musí být opatrný a do těch nejchudších částí raději nechodit, nevystavovat na obdiv drahý fotoaparát a zlaté šperky, ale to bych nedoporučoval ani v Praze. Po týdenním pobytu v Sao Paulu jsme se jeli podívat na vodopády Iguazu, zaletěli na Karneval do Ria a strávili pár dní na Amazonce,….. ale o tom až příště

Vodopády IGUAZÚ Po týdenním pobytu ve městě jsme se vydali navštívit jedny z největších vodopádů na světě, vodopády Iguazú. Tyto vodopády jsou na stejnojmenné říčce, která tvoří hranici mezi státy Brazílií a Argentinou. Vzdálenost ze Sao Paula je téměř tisíc kilometrů, ale na brazilské poměry je to kousek. Po Brazílii se dá velmi pohodlně a relativně levně cestovat autobusy a můžete si vybrat ze tří kategorií – od ekonomy až po luxusní. Na první část cesty jsme si omylem zakoupili jízdenku na luxusní bus a na nádraží jsme se nestačili divit. Autobus byl přistaven půl hodiny před odjezdem, steward nám odebral zavazadla, dostali jsme na ně potvrzení a pak se nás ujala druhá stewardka, která nám předala hygienicky zabalenou deku, balíček s občerstvením a zavedla nás na místa. Sedadla byla jak v letadle v 1.třídě a před námi metr místa na nohy! Sedadlo se dalo sklopit do lůžkové polohy, k dispozici byl zdarma automat na kávu a na vodu, o klimatizaci ani nemluvě. Kupodivu když jsme pak další cestu absolvovali ekonomickým autobusem, rozdíl byl pouze v tom, že bus byl starší a nedostali jsme balíček s občerstvením. Cenově to vychází od cca 0,60 –1,2Kč/km a tak není divu, že spousta cestovatelů využívá noční přejezdy mezi jednotlivými destinacemi a šetří tak na ubytování. Přesunuli jsme se asi na poloviční vzdálenost k vodopádům do městečka Curitiba, kde jsme si udělali výlet vláčkem k mořskému pobřeží. Tato trať je turisty velmi vyhledávána, neboť se jedná o jednu z mála železnic v Brazílii a trať překonává výškový rozdíl více jak 900m. Trať se vine pralesem po úbočí hor, překonává hluboké rokle a je fascinující pozorovat měnící se vegetaci okolí – od araukárií a pampové trávy nahoře, přes neproniknutelný zelený prales plný lián a epifytů uprostřed, až po palmy na úrovni moře. Kromě tohoto výletu nás ještě zaujaly místní nástupní stanice městského autobusu. Na rozdíl od Sao Paula zde byly dokonale označené autobusy, zastávky byly umístěny ve středním dělícím pruhu vozovky a byly tvořeny skleněným tubusem, kam byl vstup pouze přes turniket s platnou jízdenkou. Autobus přijel těsně k tomuto akváriu, hydraulicky se otevřely dveře, vysunula nástupní plošinka a lidé „sterilně“ přímo z tubusu nastoupili. Další den jsme se přesunuli k vodopádům. Z městečka Foz do Iguazú jsme se místním autobusem dopravili do národnímu parku, kde se ta nádhera ukrývá. Po celkem rozumném vstupném jsme opět sedli do otevřeného autobusu, který nás vezl po oblasti vodopádů. Dojeli jsme na místo, odkud byla přímo od zastávky vidět stěna, z které v ohromné šíři padalo mnoho různých vodopádů. Fascinovaně jsme hleděli na tu spoustu vody a teprve po delší době se odhodlali vydat po stezce dál proti proudu vodního toku. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že jsme obdivovali pouze jednu z okrajových částí celého komplexu vodopádů, které spadají z geologického zlomu dlouhého 2,7km! Teprve asi po 20 minutovém pochodu, za neustálého zintenzivňování vzdáleného hučení jsme pochopili, že ten hlavní a největší vodopád se teprve blíží. Název „Ďáblův chřtán“ plně vystihuje i naše první myšlenky při jeho spatření. Obrovská masa vody se řítí z 80ti metrové výšky, vzduch je plný vodní tříště a vše je dotvářeno temným duněním, které nahání husí kůži. Aby si návštěvník mohl dojem maximálně vychutnat, je směrem k vodopádu udělána lávka, po které lze dojít až téměř na dosah tohoto přírodního divadla. Fascinovaně jsme stáli mnoho minut na konci lávky a neslyšíce vlastního slova jsme si oba uvědomovali, jak je lidský tvoreček nepatrný proti přírodním živlům……

Rio de Janeiro Dalším místem, které jsme nemohli během naší návštěvy Brazílie vynechat, bylo Rio de Janeiro. Zvlášť, když právě probíhal karneval. Přiletěli jsme na letiště a hned u první informační kanceláře začali vybírat ubytování. Nic jednoduchého v tuto dobu. Ochotný pán obvolal snad dvacet hotýlků v námi vybrané kategorii a všude plno. Šli jsme o úroveň výš a tam se nakonec podařilo. Dostali jsme adresu, číslo autobusu a přání hezkého pobytu. Na místo jsme dorazili, zaplatili smluvenou cenu a dozvěděli se, že tento hotel je již plný, ale dostaneme náhradní ubytování. Nechápali jsme, ale čekali co se z toho vyvine. Byl nám přistaven taxík a ten nás zavezl a pár bloků vedle, řidič ukázal na neoznačené dveře a odjel. Vešli jsme dovnitř a paní ve „vrátnici“ o nás věděla. Dostali jsme klíče od pokoje a už cestou k němu nám došlo, kde jsme. Červené lucerničky nad dveřmi, přítmí, koberce tlumící zvuk a v pokoji pouze obrovská kruhová postel, bidet a na stropě zrcadlo…. Večer jsme se vydali do města hledat slavný „Sambodrom“. Našli jsme jej podle davu lidí, ale dovnitř jsme se nedostali. Bylo beznadějně vyprodáno, jen několik překupníků nabízelo lístky v přepočtu za asi tisíc korun. Neriskli jsme to a po chvíli courání po jinak vylidněném městě jsme se vrátili do bordelu,.. tedy pardon, do hotelu a koukali na průvod v televizi. Karneval v tuto dobu probíhá po celé Brazílii, byť mediálně nejznámější je ten v Riu. Zde probíhá taková 1.liga, což je asi 12 nejslavnějších škol samby, které se předvádí na sambodromu, což je asi kilometrová betonová cesta mezi tribunami. Veškeré mediální záběry jsou z tohoto místa, ale jak jsme posléze zjistili, karneval je vlastně lidová veselice, která se odehrává na ulici, za účasti prostých lidí, bez okázalých kostýmů, ale s o to větší spontánností a veselím. Tento lidový průvod se vydává každý den z jiného místa, kdo umí na něco hrát, přinese si nástroj s sebou a průvod pak prochází městem, rozděluje se, aby se pak za několik ulic opět spojil, na rozšířeném místě se zastaví a tancuje, a to až do ranních hodin. Však taky po celé Brazílii se v tuto dobu nepracuje a přes den se vyspává. Opustili jsme tento lidový průvod a přece jen se vrátili blíž k tomu oficiálnímu. Na nedalekém bulváru probíhá paralelně další průvod těch škol, které se na sambodrom nedostaly – taková druhá liga. Vstupné se neplatí, ale snaha o co nejlepší prezentaci své skupiny je zřejmá. Tam jsme se teprve nemohli vynadívat na krásné kostýmy, nádherná těla tanečníků a tanečnic, byť spousta z nich jsou transvestité. Za svítání jsme se vraceli do postele, ačkoliv veselí v ulicích zdaleka nekončilo. Další den jsme jeli navštívit nejznámější památku města a to horu Corcovado, se slavnou sochou Krista. Není to jednoduché se tam dostat, autobus vás vyveze jen na úbočí a pak musíte dál buď pěšky, nebo taxíkem. Nahoru jsme se sice dostali, ale bohužel v takové mlze, že jsem musel do sochy Krista narazit nosem, abych si ho všiml. Během půlhodinového čekání se nám na chviličku ukázal, ale asi usoudil, že nám ateistům to stačí a tak těch pár vteřin bylo vše, kdy jsme se mohli z této monumentální dominanty Ria rozhlédnout po okolí. No a pak bych chtěl ještě vzkázat, nevěřte Vondráčkové! Pláž Copa Cabana není krásná,je špinavá, plná lidí a tak rozpálená, že Zuzka si udělala na chodidlech puchýře než došla do moře…..

AMAZONKA Dalším místem, které jsme nemohli vynechat během našeho pobytu v Brazílii, byla bájná řeka Amazonka. Přiznám se, že když jsme přistávali na letišti v Manaus, oblastním středisku na břehu tohoto veletoku, měl jsem slzy v očích. Vzpomínal jsem, jak jsem v dětství hltal pod peřinou dobrodružnou literaturu z oblasti Amazonie, která byla tehdy pro nás tak vzdálená, že jen dětské sny se odvážili dolétnout až na její břeh. No a teď jsem tady. Hned po příjezdu do města na nás dýchla atmosféra města na kraji džungle, dusné a vlhké počasí, přístavy plné patrových lodí, které jsem znal z reprodukcí knih, přístavní dělníci neustále pendlující po úzkém prkně mezi břehem a lodí a přenášející na hlavách vše od cementu až po banány, dřevěné baráky na kůlech, pokrývající každý kousek břehu a omšelé stavby pamatující slávu tohoto města na začátku 20.století. Ano, město Manaus ve své době patřilo mezi nejbohatší města světa a to díky obchodu s kaučukem, který se ve velkém těžil v okolní džungli. Ve městě žilo přes milion obyvatel a do místní opery jezdili největší hvězdy kulturního nebe. Dnes již město pouze vzpomíná na svou nynější slávu a zůstává hlavně výchozím bodem pro různé dobrodruhy a cestovatele. Však se taky na nás hned sesypali desítky naháněčů místních cestovek. Jednu jsme si vybrali a vyrazili na výlet do džungle. Nejdříve jsme sjeli lodí kousek níž, kde se vlastně rodí řeka Amazonka a to soutokem řek Salinas a Rio Negro. Vzhledem k rozdílným teplotám vod a jejich barvám, dochází k zajímavému úkazu, kdy obě vody tečou vedle sebe více jak deset kilometrů aniž by se smíchaly. Pohled na tuto dvoubarevnou řeku byl velmi zajímavý, zvlášť, když Zuzka dokonce zahlédla ve vodě i růžového delfína, což je místní endemická forma říčního delfína. Poté jsme pluli několik hodin proti proudu, zavěšeni v hamakách (houpacích sítích) na palubě a sledovali veletok plný tmavé kalné vody, džungli pokrývající jeho břehy a velké množství říčních ramen. Do jednoho z nich jsme zajeli a tam nás čekala na obřích kmenech plovoucí chata, která se stala na dva dny naším domovem. Prvním bodem programu byl lov piraní. Vyrazili jsme na malé loďce do krásné zátočiny a každý dostal do ruky bambusový klacek s vlascem, obrovským háčkem a na kostky nakrájené syrové maso. Po nahození jsme jasně cítili, jak se piraně o naše sousto perou, ale chytit je tímto způsobem nebylo možno. Vzpomněl jsem si na své pytlácké začátky na Touni v Bílkově, vzal vlasec do ruky, zmenšil návnadu a za chvíli jsem tahal jednu rybu za druhou. Byly sice malé, ale i tak jsem se stal hvězdou tohoto večera. Další atrakcí byl lov krokodýla, pěší výlet do džungle s průvodcem, který nám ukázal tarantuli i nebezpečné mravence a navštívili jsme domorodou vesničku na břehu řeky. Po návratu na základnu jsme se vykoupali v Amazonce, což byl pro nás lehce mrazivý zážitek plavat v řece dle našich představ plné krvelačných piraní a obrovských anakond. Domorodí průvodci se našim obavám smáli a sami se s námi vesele cáchali ve vodě. Jen nedoporučovali plavat za chatu, kam prý vyhazují zbytky jídel a kde jsou piraně přece jen trochu nebezpečnější…. Z Manaus jsme odlétli na pobřeží a po pár dnech u moře jsme se vrátili do Sao Paula a přesedli na letadlo směr Evropa. Při odletu z Brazílie jsme měli smíšené pocity, těšili jsme se domů, ale současně jsme neradi opouštěli tuto překrásnou zemi, která nás uchvátila, byť jsme stačili vidět jen malý zlomek krás, kterými oplývá….