Itálie-Toskánsko 9/2011

Byl by hřích nevyužít letošní krásný podzim ještě k nějakému, byť krátkému, výletu. Již dlouho mě lákala oblast severního Toskánska a Apuánské Alpy, kde se těží známý italský mramor nejvyšší kvality. Vyjeli jsme se Zuzkou v úterý v noci a ráno jsme již vítali východ slunce v italské nížině poblíž města Bologna. S postupujícím ránem sílil provoz na italských silnicích a my jsme opustili dálnici a vydali se po místních cestách směrem k našemu cíli. Ten cíl nebyl nijak přesný, ale podle mapy jsem si vybral městečko Castelnuovo, které vypadalo jako výhodná základna pro další výlety do okolí. Cesty v Itálii mimo dálnice jsou dost hrozné, proto každý, kdo jede trochu dál, tak využívá poměrně slušnou a kvalitní síť dálnic. Okresní cesty nemají žádné velké značení, vždy se tam na ukazatelích objevuje pouze několik nejbližších vesniček a měst a to ještě na každé křižovatce jiná. Není divu, že jsme občas tápali a vraceli se na správnou odbočku, dokonce jednou jsme si zajeli dobrých dvacet kilometrů lesní cestou na vrchol více jak tisícimetrového kopce. Bylo nám divné, že se cesta neustále zužuje a když se povrch začal měnit na šotolinu, bylo nám jasné, že tudy naše cesta nevede. Potkali jsme auto místní lesní správy a Ti jen kroutili hlavou, jak jsme se tam mohli ocitnout. Musím říci, že to nebylo zas tak složité a alespoň jsme si projeli krásný lesní úsek. Další cesta již proběhla bez problémů a do městečka Castelnuovo jsme dorazili bez dalšího bloudění. Městečko se nám zalíbilo na první pohled, středověké opevněné centrum nad říčkou tvořilo nepřehlédnutelnou dominantu města a okolo stojící kamenné baráčky dotvářely celkový charakter historického města. Našli jsme si hotýlek kousek od centra a hned vyrazili na obhlídku. Počasí bylo překrásné a tak posezení ve venkovní kavárničce s vynikající italskou zmrzlinou a kafíčkem nemělo chybu. Bylo již po sezóně a nikde žádní turisté, čehož jsme využili druhý den na výlet do okolí. Horskou silničkou jsme šplhali do sedla Focce delle Radici, které je ve výšce 1529m.n.v. Po cestě jsme obdivovali staré opevněné vesničky, rozeseté po svazích hor, mající vždy svou dominantu v podobě opevněných věží či kostela. No a po návratu do hotelu jsme rychle vyrazili opět na zmrzlinu, kafíčko a pak ještě na pizzu a vínečko. Ničím jsme nebyli zklamáni, spíše naopak.

Další den jsme pokračovali přejezdem přes hřeben Apuánských Alp, směrem na město Massa. Po přejetí sedla se nám otevřel nádherný pohled na zelené kopce, ze kterých ukusují bílé lomy nemalé kusy původní krajiny a dál pak září oslnivou bělobou, zvlášť za jasného slunečného dne, jaký jsme zrovna měli. Objevili jsme jeden starší opuštěný lom, kde jsme si mohli zblízka prohlédnout naprosto rovné krásné bloky mramoru, který zřejmě tvoří celý masiv tohoto pohoří. Sjeli jsme dolů k moři a podél něj přejeli do nejznámějšího města mramoru, města Carrara. Ze zdejších lomů prý pochází i kámen, ze kterého vytesal Michelangelo svou slavnou sochu Davida. Navštěvujeme jedno z mnoha místních muzeí těžby, které je však spíše prodejnou suvenýrů a výrobků z mramoru. Nevadí, jsme nadšeni z množství krásných kamenných výtvorů, a tak nakupujeme různé mističky, těžítka i vázičky, které po návratu používáme jako zajímavé dárky.

Další naše cesta vede přes město La Spezia do oblasti Cingue Terre. Je to nejznámější a prý i nejkrásnější část Ligurského pobřeží, a tak vzhledem k nádhernému počasí jsme se rozhodli strávit jeden den u moře. Jenže není moře jako moře…Jedeme několik hodin úzkou klikatící se cestou vysoko nad pobřežím, ke kterému je občas ještě užší a ještě klikatější odbočka. Po jedné takové se vydáváme. Na konci je sice nádherná středověká opevněná vesnička, která je chráněna Unesco, ale za vjezd zaplatíme dvě eura, abychom pak zjistili, že je všude spousta turistů a pláží je nazýván asi stometrový násep železniční tratě. Zkusili jsme to pak ještě jednou a sama Zuzka rozhodla:“Pryč odsud!“ Vracíme se zpět do vnitrozemí, ale bohužel po celodenním cestování již nemáme sílu nic moc poznávat a zůstáváme v prvním penzionu u cesty. Ráno se chystáme na cestu zpět a měníme výhledy na kouzelné opevněné středověké horské vesničky za nížinu, v níž se nacházejí nádherná města se slavnou historií. Vybíráme Veronu, kde trávíme celé odpoledne. Bohužel je již sobota a tak jsou ulice plné turistů, ale i tak jsme nadšeni krásnou architekturou a monumentálností historického centra. Zkoušíme hledat ubytování, že bychom si pobyt prodloužili, ale ceny jsou přece jen trochu mimo náš plánovaný rozpočet, a tak v podvečer město opouštíme a stoupáme do Alp, směrem k rakouským hranicím. Poslední noc trávíme poblíž Brixenu, což je sice ještě v Itálii, ale charakter je již plně rakouský.

Celkově se dá říci, že nás Itálie nezklamala, snad kromě oblasti moře, kde byla převaha turistů. Jinak jsme ale byli velice spokojeni jak s kvalitou ubytování, jídlem i s chováním místních lidí, kteří jsou velice vstřícní a milí. Samostatnou kapitolou jsou italští řidiči, ale ten, kdo tvrdí, že jsou Italové špatní a agresivní řidiči se velice mýlí! Dle jejich povahy jsou trochu rychlejší a s dodržováním předpisů si moc hlavu nelámou, ale na druhou stranu jsou velice ohleduplní, pokud se auto potřebuje zařadit do fronty, nebo odbočit, vždy mu tam nechají mezeru a nezažil jsem, že by na někoho za toto troubili, nebo si ťukali na čelo, jak je zvykem v našich krajinách. Na závěr bych měl ještě několik postřehů. Zaprvé, nevěřte mapám a značením cest, zadruhé rada ženám – nevěřte Italům, umí to s vámi, budou vám slibovat cokoliv, jen aby vás získali. No a do třetice ještě jedna rada na silnici – pokud vám přijíždí z vedlejší cesty auto a nejste si jisti, zda vás vidí a zda vám tam nevjede, tak si buďte jisti, že vás vidí a že vám tam vjede.