Finsko 2012

Po loňském odpočinku od větších výprav jsem byl letos již řádně nažhaven na svou porci kilometrů při poznávání nových krajů ze sedla svého motocyklu. Zimní měsíce jsem využil na plánování, kam vlastně pojedu. Plánů jsem měl více, nicméně po předloňské zkušenosti z Islandu mě to nakonec opět přitáhlo k severské přírodě a rozhodl jsem se navštívit Finsko. Překvapilo mě, jak málo existuje cestopisů z této země, byť všichni návštěvníci se ve svých komentářích shodují, že je tam nádherně. Zakoupil jsem tedy průvodce, mapu a začal vymýšlet trasu. Po zralé úvaze jsem zvolil na příjezd i odjezd ze země lodní trajekt. Cesta přes pobaltské státy by byla sice hezká, ale do Helsinek bych dorazil po vyčerpávajících třech dnech cesty a to bych se teprve teď měl vydat na další dva tisíce kilometrů na sever, kam až jsem chtěl dojet. Takhle jsem tam doplul za cca 20 hodin z polské Gdynie a odpočatý vyrazil směr sever. Termín jsem zvolil na závěr finských prázdnin, což je polovina srpna, ale to jsem netušil, že s tímto datem se teplota snižuje podstatně více než u nás a současně i veškeré služby pro turisty upadají více či méně do zimního spánku.

Při prvním pohledu na Finsko se naplnila moje představa o placaté zemi a trvalo pak několik dní, než jsem poznal svou mýlku. Teď jsem se vylodil v pondělí ráno do podmračeného, větrného dne a postupně na sebe navlékl vše, co jsem měl s sebou. Zatrnulo mi při představě, že mám v plánu dojet až vysoko nad polární kruh, kde bude ještě chladněji. Hlavní je, nepodlehnout panice a tak vyrážím dle plánu na sever. Chci tam dojet během tří, čtyř dnů a pak se cestou zpět toulat po krásách finské krajiny. Volím tedy cestu po hlavních silnicích okolo Botnického zálivu, přes města Vaasu a Oulo až do Rovaniemi. Velmi rychle zjišťuji, že jsem v zemi slušných lidí, dodržujících pravidla jak psaná, tak i ty nepsan. Okolí je v jihozápadní oblasti zemědělsky využívané a tak se lesy střídají s pastvinami a poli a snad jen několikahektarové pole s konopím mě trochu vyvádí ze vzpomínek na úrodné Polabí. Třetí den se mění počasí a k teplotě okolo 10–12st. se přidává i drobné, ale o to vytrvalejší mrholení. Navlékám na sebe nepromok a pokračuji. Před městem Kemi odbočuji podívat se na letní kotviště ledoborce Sampo, který v zimě vozí turisty po zamrzlém moři. Vypadá to, že už to nebude dlouho trvat. Konečně přijíždím do města Rovaniemi. Taky vám jméno tohoto města připadá jako symbol celého Finska, jako magicky znějící pojmenování něčeho vzdáleného a krásného, chladného i vzrušujícího? Mně ano, a to i přesto, že stále poprchá a je mlha. Asi osm kilometrů severně prochází severní polární kruh a na jeho křížení se státní silnicí bydlí Santa Klaus. Má tam svoji vesničku, poštu, hotel i restaurace, prodejny dárkových předmětů…prostě místní Disneyland. Zastavuji se tam a rázem se ocitám ve vánočním období. Šel jsem se i podívat na Santu, sedí si tam v kopuli dřevěné věže, nechává se fotografovat s německými turisty a vydělává na tom obrovský prachy, rychle pryč! Za řídítky mého transalpa si teprve uvědomuji, že se mi splnil můj sen, překročení polárního kruhu. Již jsem jej několikrát na svých cestách atakoval, ale oficiálně jsem jej překročil až teď. Jen škoda toho počasí. Zkusím vyjet ještě pár kilometrů na sever, přečkám noc v prvním kempu a asi to zítra obrátím na jih. Doma u mapy jsem si sice naplánoval dojet až do Laponska, do městečka Inari, ale to je ještě skoro tři sta kilometrů přede mnou. Nerad se ale vzdávám svých plánů, a tak když jsem ráno po probuzení viděl nad severním obzorem světlý proužek oblohy, s ohromnou úlevou jsem stočil kola své motorky opět na sever. A dobře jsem udělal, okolo poledne mi vysvitlo sluníčko a provázelo mě téměř až do konce mého pobytu ve Finsku.

Okolní krajina se trochu mění, rozhodně ubývá civilizace a lesy začínají postupně řídnout. Dominují v něm borovice a zakrslé břízy a předchozí rovina se začíná měnit na zvlněnou pahorkatinu. A taky se změnila značka „Pozor los“ na „Pozor sob“. Losa jsem sice neviděl, ale setkání se sobem žádnou zvláštností v Laponsku není. Za prvním sobem, který mi přešel v dálce přes cestu jsem běžel s foťákem do lesa, ale po chvíli jsem jich potkával tolik, že jsem už ani fotoaparát nevyndaval. Laponci mají soby i jako domácí zvířata, takže v okolí měst se toulají okolo silnice a většinou se lidí ani moc nebojí. To je i důvod, proč je ve Finsku tak obrovské množství havárií způsobených srážkou se sobem, na což upozorňují výstražné tabule v okolí cest. Zde na severu krajina připomíná již tajgu a je od pohledu divočejší. Není to jen rovina, ale objevují se údolí s říčkami, skalnaté svahy a rozsáhlé bažinaté plochy. Mé srdce lesáka a myslivce plesá nad tou nádherou při představě množství tetřevů, tetřívků a jeřábků, které zde mají ideální prostředí k životu. V této oblasti proběhla v minulém století „zlatá horečka“, neboť zdejší říčky jsou silně zlatonosné. Navštěvuji přírodní muzeum zlatokopectví v Tankavaare, kde je uprostřed lesa skanzen se zlatokopeckou vesničkou, jejich sruby i „claimy“. Kromě několika expozic je venku i prodejní stánek s různými minerály včetně zlata. Jenže u stánku nikdo, tedy nejen návštěvníci, ale ani prodavač – místo něj tam stojí pouze kasička, kam se hází požadovaný obnos …

Přijíždím k městečku Inari, které je označováno jako centrum laponské kultury a leží na břehu stejnojmenného jezera. Před příjezdem jsem odbočil na značenou vyhlídku a čekalo mě 20stupňové stoupání na poměrně vysoký kopec, z něhož byl úchvatný rozhled na tuto jezernatou krajinu. Ubytování jsem zvolil v kempu a raději si zaplatil chatičku, přece jen noční teploty v této oblasti klesají až k nule. Večer jsem neodolal a zašel si do restaurace na večeři. Dal jsem si sobí steak s omáčkou z lišek a zapíjel místním pivem. Musím uznat, že i přes relativně vysokou cenu jsem byl nadšen kvalitou i chutí celé večeře. Ráno následuje nákup místních suvenýrů, kterých je tu na výběr nepřeberné množství a oproti podobným obchůdkům se suvenýry jsou i velmi pěkné. Vyrobeny jsou většinou zde, na severu a nikoliv „Made in China“. To se mi ještě nestalo, abych měl nakoupené dárky již asi pátý den cesty, jindy to beru jako nutné zlo a kupuji je těsně před odjezdem ze země a ani moc nevybírám, kdežto tady nevím, co koupit dřív. Konečně vyrážím opět na cestu, je nádherné počasí a tak každou chvíli zastavuji a fotím. Opouštím jezero a odbočuji na vedlejší cestu. Doposud jsem jel stále po hlavní silnici, která byla asfaltová a ve velmi dobré kvalitě. Teď je to již horší, občas projíždím úseky bez asfaltu, ale díky tomu, že neprší, jsou docela dobře sjízdné. Zajíždím podívat se na národní park Lemmenjoki, kde je též mnoho zlatonosných říček a celá krajina je nádherně divoká. Okolo mě je zvlněná pahorkatina, divoké říčky i příkré srázy. Ještě že tu není žádný provoz, neboť se neustále kochám a rozhlížím a pozor dávám spíše na soby, než na auta. Dá se říci, že potkávám v průměru na sto kilometrů tak jedno auto a 30 sobů.

Večer si hledám místo k přespání. Volné táboření je ve Finsku povoleno, jenže není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Okolo jezer bývá bažinatý terén a v lese je vysoký podrost, borůvčí a spousta různých vývratů, takže najít plácek pro stan je nadlidský úkol. Nakonec jsem vypozoroval, že mám dvě možnosti. Buď postavit stan u jezera v místě, kde je upravená plocha pro dávání lodí na vodu, nebo v lese na místech, kde končí lesní cesta a je tam točna pro náklaďáky. Na první pohled to nezní nijak romanticky, ale vzhledem k naprostému minimu lidí a zvláště turistů, to byly docela pěkné a nikým nerušené noclehy. Přespávám tedy v lese před městečkem Sodankyla, okolo kterého jsem již jednou projížděl a teď si jej půjdu prohlédnout. Finská města využívají možnosti, jež jim dává okolní rozloha, takže jsou rozprostřena spíše do šířky, než do výšky. Široké silnice, krásné parky a jedna cesta s obchůdky. Z historických památek toho moc k vidění není, vzhledem k tomu, že se dříve stavělo pouze ze dřeva a Finsko bylo takovou nárazníkovou zónou mezi Švédskem a Ruskem, nic moc se nezachovalo. Nejvíce památek tvoří kostely a ty jsou opravdu nádherné a každý je jiný, jinak vyzdoben a jinak zachován. Po krátké zastávce pokračuji po vedlejší cestě směrem na jihovýchod a na konci dne překračuji opět polární kruh. Jsem nadšen, že mi můj plán vyšel na sto procent a nádhera severní oblasti překonala mé očekávání. Teď mám v plánu dojet skoro k ruským hranicím do oblasti Karélie, což má být jedna z nejdivočejších oblastí Finska. Vidím i upoutávky místních turistických kanceláří na výlety za medvědy, kteří se tu prý vedle vlků, rysů a losů běžně vyskytují. Hledám nějaký kemp, ale moc jich tu není a ty, co jsem viděl, jsou už zavřené. Končím tedy opět v lese a stavím stan. Večer si rozdělávám oheň, pokuřuji dýmku před stanem, na obloze úplněk a v tom slyším v lese nějaký šramot a začínám se bát! Okamžitě si uvědomuji, jaká je to nádhera, to se mi nestalo už od dětských let, abych se v lese bál a to ještě divoké zvěře. No, kde se to člověku v Evropě poštěstí! Samozřejmě šramot se již neopakoval a já jsem se krásně vyspal, i když tentokrát s nožem pod hlavou.

Napojuji se na cestu „Via Karelia“, která vede podél ruských hranic. Potkávám památník usmíření, věnovaný Rusko-Finské válce na přelomu roku 1939 – 40, jehož součástí jsou zachovalé zbytky opevnění nedaleké hranice i válečné stroje. Míjím několik hraničních přechodů do Ruska a překvapuje mě relativně velké množství ruských aut a turistů. I když je potřeba vízum, jak jsem se dozvěděl od jednoho místního motorkáře, přijíždí jich docela dost, a tak se vyplatí mít na obchodech dvojjazyčné nápisy a dokonce mnoho lidí umí základy ruštiny. Pokračuji dále na jih a blížím se do oblasti jezer. Čekal jsem, že v této oblasti již bude možno najít otevřený kemp, přece jen bych se rád už osprchoval a umyl v teplé vodě. Bohužel i zde skončila sezona v polovině srpna. Přijíždím k městečku Kuopio, nedaleko něhož je největší kouřová sauna na světě a tu chci navštívit. Vedle má být velký, mezinárodní kemp. Nacházím jej snadno, vjezd do něj je otevřen, ale recepce zavřená. V kempu je několik karavanů a dostávám informaci, že recepce je někde na druhé straně kempu a je otevřena jen od osmi do pěti. Nedá se nic dělat, stavím si stan a vyrážím do sauny. Ta stojí samostatně na břehu jezera, vedle je restaurace s programem. Je poznat, že jsem se už vzdálil z liduprázdných oblastí, kde jen lišky dávaly dobrou noc. Vstupné do sauny je 12eur. Kouřová sauna znamená, že se nevytápí elektrikou, ale postaru, kamny na dřevo. Místnost je veliká cca 10×10 metrů a na patrové lavičky se vejde okolo šedesáti lidí, nás se tu střídá tak 15–20osob. Při vstupu si připadám, jako bych vstoupil do udírny. Je to ale paráda, po rozpaření uvnitř jdu ven a lezu do jezera. Brrr, je úplně ledové, ale po sauně je to příjemné. Tedy ještě štěstí, že je tak ledové, neboť díky tomu není na mě poznat, že po očku pozoruji dvě mladé dívky, které úplně nahé stojí na molu nade mnou. Finové jsou saunováním úplně posedlí. Bavil jsem se pak na lodi s jedním Finem a ten mi vyprávěl, že sauny jsou samozřejmou součástí všech baráčků, ale i nově budovaných bytů. Takže jako u nás máme 2 + kk, u nich je automaticky 2 + s (sauna). Jejich vojáci v mírových silách si po příjezdu na místo jako první prý začnou stavět saunu. Zeptal jsem se udiveně, zda i na poušti, ale odpověď zněla, že samozřejmě. Bohužel jsem se nezeptal, čím se pak chladí. Strávil jsem v sauně něco přes hodinku a vracím se ke stanu. Před uzavřenou recepcí stojí dvě auta a bezradně se rozhlíží. Když vidí, že mířím k blízkému stanu, jdou za mnou pro radu, jak to udělat, když nemohou zaplatit a přesto by se chtěli ubytovat. Jejich poctivost je až svazující, trvá mi chvilku, než je přesvědčím, že na tom není nic špatného, když si postaví stan a zaplatí až ráno, až bude otevřená náhradní recepce.

Mám před sebou ještě pár dní pobytu ve Finsku a tak se motám mezi jezery, ale musím přiznat, že již nejsem tak nadšen jako první dny pobytu. Samozřejmě je všude čisto, krásné zdravé lesy a nádherná jezera…jenže když se to neustále opakuje a to jen s malými obměnami, člověk tak trochu otupí. Navštěvuji ještě město Savonline, kde je uprostřed města na skalnatém ostrůvku uprostřed jezera nádherný středověký hrad, kousek od tohoto města je snad největší kostel na světě, kam se vejde 3000 sedících osob, dále navštěvuji nádherný dřevěný pravoslavný kostel a tím tak nějak vyčerpávám zatržené lokality z průvodce. Po cestě do přístavu v Helsinkách navštěvuji starou rybářskou carskou chatu nedaleko města Kotka, na lososové řece Kolima. Nádherné místo a díky několika autobusům s ruskými turisty je představa o carském sídle dokonalá. Poslední zastávku jsem si naplánoval v Helsinkách, ale začíná pršet. Počasí mi opravdu vydrželo až do konce pobytu a tak ani nenadávám, když se soukám do nepromoku a Helsinkami jen projíždím. Nalodění pak proběhlo bez problémů, jen mě překvapilo velké množství místních motorkářů, kteří vyráželi na dovolenou do střední Evropy. Ve Finsku jsem potkával relativně dost motorek a je zajímavé, že to byli většinou starší motorkáři a nejčastějšími motorkami byly „hayabusy“ a „harleje“. Cestovních endur jsem potkal minimum. Finsko je opravdu nádherná země pro ty, co mají rádi les, vodu a divočinu, tak těm doporučuji severní části a ti, kteří mají rádi trochu živější prostředí, nebudou zklamáni v jižnější části Finska. Jsem rád, že jsem ho navštívil a mohl si udělat svůj obrázek o této zajímavé zemi, plné sympatických lidí a krásné přírody.