Švédsko a Norsko 2013

Na letošní rok jsem si nenaplánoval žádnou dobrodružnou cestu, ale rozhodl se ke společné dovolené s mou přítelkyní Zuzkou, která souhlasila, že si nechá ukázat krásy severské přírody. Ona by asi raději jela někam k teplému moři, ale nechala se přesvědčit, a tak jsme 17. srpna vyrazili směr německý přístav Rostock. Z něj jsme se nechali převézt do švédského Trelleborgu, kam jsme se dostali těsně před setměním. Jelikož mi jižní část Švédska nepřipadá nijak zvlášť atraktivní, pokračovali jsme hned v cestě. Setmělo se a silnice vedla podél pobřeží. Projížděli jsme mnoha vesničkami a rekreačními oblastmi a náš první dojem byla fascinace malými baráčky, s ještě menšíma okýnkama bez záclon, za kterýma svítily nejrůznější lampičky…prostě jako cesta pohádkou. Vůbec náš největší dojem ze Švédska, a vlastně i pak z Norska, byl ten, že lidé bydlí v malých dřevěných baráčcích, nemají většinou ani ploty ani záclony a nejsou tak hákliví na své soukromí, jako to známe od nás. Rozsvícené lampičky za oknem jsme pak viděli i ve větších městech. Navštívili jsme vlastně jen jedno a tím byl opevněný přístav Karlskrona. Po jeho prohlídce míříme konečně do vnitrozemí a to přímou cestou k druhému největšímu švédskému jezeru Vattern, které je dlouhé skoro 130 km a široké až 28 km. Zde se již dostáváme do míst, jak si člověk Švédsko představuje – silnička vedoucí hlubokými lesy, ze kterých se každou chvilku objeví výhled na nějaké jezero, nebo řeku. Ve Skandinávii končí prázdniny v polovině srpna, takže jsme zde vlastně po sezóně a tím pádem i potkáváme mnohem méně lidí, než by tomu bylo ještě před týdnem. Cestujeme větším autem, kde máme udělané spaní, a tak nemusíme hledat žádný kemp a přespáváme tam, kde se nám to nejvíce líbí. U jezera Vattern jsme zakempovali u nádherného dřevěného mola, kde pak večer sedíme a pozorujeme dlouhý západ slunce. Další naše cesta vede severním směrem k jezeru Siljan, které patří k oblíbenému cíli obyvatel Stockholmu, od něhož nejsme až tak daleko. Je to i poznat, v městečku Mora narážíme na spoustu penzionů a hotýlků, u jezera je písečná pláž a stánky s občerstvením. Nezdržujeme se dlouho a pokračujeme dále naším směrem. Po několika desítkách kilometrů se situace mění, projíždíme okolo řeky uprostřed lesnaté krajiny, zmizely rekreační objekty a i když nejsme daleko od civilizace, zde to vypadá jako v divočině na dálném severu. Však je to i nejjižnější část obydlená sánským (laponským) obyvatelstvem. Podél břehu řeky jsou kempovací místa s možností rybaření. Za přespání se platí symbolický poplatek do kasičky umístěné u silnice na stromě, ale rybářskou povolenku je potřeba zakoupit v některém z městeček, které jsou ve vzdálenostech okolo 20 km. Správním střediskem této nádherné části Švédska je městečko Idre. Z něj odbočujeme směrem na horské rekreační středisko, které se nachází ve výšce okolo 800 m.n.v., v okolí jsou lyžařské vleky i upravené stezky pro nádherné procházky v horské krajině. V této oblasti se i volně pohybují sobi a tak jsme si užili i setkání s těmito úžasnými zvířaty. Vzhledem k tomu, že nám i přálo počasí, byli jsme touto oblastí nadšeni.

Přejíždíme do Norska, krajina se nijak zásadně nemění, i zde vidíme občas kolem cesty putující soby a postupně sjíždíme dolů, do města Roros. Jedná se o středověké hornické městečko s těžbou mědi, které je díky své zachovalé architektuře a původnímu uspořádání zařazeno na seznam světového dědictví organizace Unesco. Míříme vnitrozemím na město Trondheim a už se těším na mořské pobřeží. Nedojíždíme až do města, ale stáčíme se před ním po západním pobřeží směrem na jih. Toto byl náš nejsevernější bod a od této chvíle se již vracíme. Nicméně na tuto část cesty se těším nejvíce. Norské západní fjordy je to, co se každému cestovateli vynoří při jménu Norsko. Chci Zuzce ukázat to nejkrásnější, co v této části je, ale opět se mi potvrzuje, že nejen ta vyhlášená místa, ale každý kout této oblasti snese to nejvyšší měřítko krásy. Prvním cílem mezi těmi vyhlášenými skvosty je „Transatlantická cesta“ v oblasti mezi (většími) městy Kristiansund a Molde. Ještě před tím zajíždíme slepou silničkou až do vesničky Langoya, kde je před námi už jen maják a oceán. Zůstáváme tam na noc a já konečně vytahuji rybářské náčiní. K večeři pak máme makrelu a tresku…kdo nejedl čerstvou, právě vytaženou mořskou rybu, tak nemůže pochopit tu úžasnou chuť! Ráno pokračujeme v cestě a najíždíme na úžasný úsek transatlantické cesty, což je sice jen asi necelých deset kilometrů dlouhý úsek silnice, ale ten je vinut mnoha mosty a můstky přes malé ostrůvky a mořské skalky. Svítí nám slunce, což ještě umocňuje nádherný zážitek. V průvodci se dočítám, že jízda v zimních měsících a při bouřkách je v tomto úseku velmi nebezpečná, což si dovedu představit. Dnes máme na programu ještě další úžasné místo, kterým je „Zeď trollů“ a pak výjezd z údolí přes průsmyk, a ta klikatá strmá cesta se příhodně jmenuje „Žebřík trollů“ Není to daleko, a tak odpoledne obdivujeme hladkou stěnu a za chvíli stoupáme serpentinami cestou Trollstigen. Nahoře je udělané odpočivadlo s výhledem, odkud lze celou scenerii pozorovat z vrchu. Celá tato oblast je turisticky velmi navštěvovaná, neboť o několik údolí dál se nachází dle průvodce jeden z nejkrásnějších fjordů, jménem Geiranger. Po noci strávené u nádherné horské říčky se dostáváme k tomuto fjordu. Pohled na něj je impozantní a když k němu sjedeme, právě odjíždí trajekt. Neváháme a naloďujeme se. Máme tedy ještě možnost po něm plout a obdivovat jeho vysoké stěny s množstvím vodopádů. Máme štěstí, že je po sezóně a tak je všude málo turistů, ale v letních měsících tady asi musí být přecpáno. Místa vychvalovaná v průvodcích jsou sice pěkná, ale platí svou daň za popularitu a tak raději další cestu již plánuji pokud možno mimo hlavní turistické cesty, a tak teď míříme na ostrov Maloy. Ten jsem navštívil asi před čtyřmi lety, když jsem tu byl na motorce a moc se mi na něm líbilo. Dorážíme na něj v podvečer. Ostrov je spojen s pevninou nádherným mostem a na ostrově jsou v podstatě dvě silnice, jedna na jižní straně končí u skalnatého útvaru ve tvaru houby a ta druhá pak na severní straně končí u majáku. Jedeme se podívat na bizardní skály na jižní straně ostrova, kde chvilku pobudeme, ale pak se rozhodujeme, že na západ slunce objedeme ostrov k majáku. Stihli jsme to a můžeme toto nádherné přírodní divadlo obdivovat ze skály pod majákem. Ke spaní jsme si vybrali odpočívadlo kousek výš, odkud je nádherný výhled na mořský záliv. Sedíme dlouho do noci venku a necháváme na sebe působit velkolepé ticho a výhled na moře ozářené měsícem. Ráno se musíme vracet stejnou cestou, je neděle a silnice je dopoledne liduprázdná. O to větší překvápko je silniční hlídka, která nás zastavuje a dává mi jako řidiči dýchnout. Nechtějí ani doklady, jen kontrolují alkohol. Po negativním výsledku mi s úsměvem děkují a přejí hezkou cestu. Do této doby a ani nikdy potom jsme žádnou jinou policejní hlídku nespatřili. Míříme do města Bergen. Cestou přejíždíme trajektem několik fjordů, zastavujeme se na rybaření i obdivujeme nádherné přírodní scenérie. Do Bergenu se vypravujeme další den ráno a po zaparkování jdeme přes dopolední bazar na přístavním molu. Jsme uchváceni množstvím nabízených ryb, rybích výrobků i dalších suvenýrů, mezi nimiž kralují překrásné kožešiny severských zvířat. Bohužel ceny jsou pro nás neskutečně vysoké a tak na koupi něčeho většího není ani pomyšlení. Ochutnáváme alespoň rybí karbanátky a kupujeme pár suvenýrů domů. Historická stará část města Bergen je též zapsaná na seznam Unesco, jedná se o staré dřevěné baráčky, ve kterých jsou dnes vkusně zařízené obchůdky se suvenýry a kavárničky. Trávíme ve městě skoro celý den a k večeru vyrážíme na další cestu. Tentokrát se opět vydáváme na průvodcem doporučenou cestu 13, která prý patří mezi nejhezčí v Norsku. Vede opravdu nádhernými místy a hlavně míří k našemu dalšímu cíli, což je vyhlídková skála nad fjordem Lysefjorden. Na tuto „Kazatelnu“, neboli Preikestolen, je nutno překonat pěšky během asi 4 km převýšení 330 m a i když se nejedná o nijak extrémní tůru, zabere to poctivé dvě hodinky šplhání po skalách. Výsledek ale stojí za to! Výhled ze skalního bloku ve výšce 604m nad hladinou fjordu je překrásný. Není náhodou, že fotografie z tohoto místa nechybí v žádném průvodci po Norsku. Nyní jsme se dostali až do jižní části Norska a krajina se změnila. Již tu nejsou tak strmá údolí a skalnaté fjordy, ale stále je tu nádherně. Díky Zuzce jsem si začal všímat i dalších rozdílů mezi severem a jihem. Například zahrady, na severu u baráků ploty nemají vůbec a vrcholem zahradní architektury je keř rybízu, tady se už objevují i zahrady, jak je známe od nás. Nicméně je poznat, že Norové jsou spíše rybáři a pastevci a nikoliv zemědělci. Architektura se příliš nezměnila, všude jsou dřevěné baráky podobného stylu a je zajímavé, že i bohatí lidé žijí stále v těchto tradičních obydlích. Obecně se dá říci, že nikdo nedává na obdiv své bohatství. Norové mají velmi vysokou životní úroveň, a tak všichni jezdí pěknými auty, u baráku mají motorové čluny a na farmách novou techniku. Norská slušnost je všeobecně známa a tudíž provoz na silnicích je klidný, lidé se na sebe usmívají, děkují si, pomáhají si … kéž by se na podobnou úroveň dostal i život u nás, a to teď nemám na mysli tu ekonomickou stránku. Zastavujeme se ještě v některých městečkách, kterých je na jihu mnohem více a jsou všechna nádherně čistá a ozdobená květinami. Převládá zde barva bílá a i když nová stavení jsou zděná, vždy mají tradiční dřevěnou fasádu. Počasí nám přeje do posledního dne, a tak zbylé hodiny do odjezdu trajektu z města Kristiansand trávíme v místním rozkvetlém parku. Norsko opět nezklamalo, překrásná příroda musí nadchnout každého vnímavého člověka a poklidný život Norů se přenesl i na nás, takže se nám vůbec nechce zpět do hektického života plného stresů, který si ve většině případů způsobujeme sami svou honbou za něčím větším, rychlejším, nebo vzácnějším…