Polární záře

Polární záře
Donedávna jsem si myslel, že můj dlouholetý sen vidět a hlavně nafotit polární záři je pro mě nerealizovatelný, ale předloni jsem zjistil, že letenka na sever Norska není tak drahá a že by to vlastně i šlo. Loňskou zimu se mi tento výlet již nepodařilo zorganizovat, ale letošní zimu jsem již nepropásl. Domluvil jsem se s dalšími kamarády fotografy a již v listopadu zakoupil letenky do města Tromso, které leží asi 350 km nad severním polárním kruhem. Odletěli jsme 19. února, na letišti jsme měli zaplacený pronájem auta a 45km od města, v malém přístavu Oldervik jsem měl zamluvenou chatu. Vše probíhalo dle plánu a my měli před sebou týdenní pobyt, během kterého jsme chtěli vidět a nafotit polární záři. Byli jsme sice varováni, že týden není tak dlouhá doba, abychom měli jistotu, že se nám to podaří, nicméně odlétali jsme plni optimismu a to i přes to, že předpověď počasí hlásila zataženo a dokonce i déšť! V zimě jsem byl na dalekém severu poprvé, a tak jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Musím ale přiznat, že mnoho mých a myslím, že i všeobecně rozšířených představ vzalo za své. Byl jsem připraven na extrémní mrazy i dlouhou polární noc, ale díky golfskému proudu, který omývá severní Norsko jsme maximální teplotu zažili asi –8st při jasné noci a ke konci pobytu nám opravdu začalo pršet a teplota stoupla na +5st. No a co se týče tmy, tak se rozednívalo chvíli po sedmé a slunce zapadalo okolo páté hodiny. Takže rozdíl oproti České republice asi tak hodinka. Kde je tedy ta pověstná polární noc? Ona samozřejmě existuje, ale odehrává se okolo zimního slunovratu v prosinci, nicméně v tomto období již slunce vylézá nad obzor a i když se nevyšplhá moc vysoko, přesto je schopno vše krásně osvětlit. Pro fotografy to má úžasnou výhodu, neboť se díky nízké trajektorii pohybu slunce velmi dlouho rozednívá a odpoledne zase stmívá, což poskytuje to nejlepší světlo na fotografování.

Zpět k našemu pobytu, do chaty jsme se dostali až pozdě večer, okolo desáté a samozřejmě naše pohledy směřovali k obloze, která však byla beznadějně zatažená. Druhý den mělo být polojasno a večer dokonce snad i jasno, ale pak už nás čeká zhoršující se počasí přecházející až do deště s teplotami nad nulou. Bylo tedy jasné, že buď zítra a nebo nikdy… Nervozita sice na nás patrná nebyla, ale asi každý si pokládal otázku, co tady budeme dělat, pokud bude neustále zataženo. K napjaté náladě přispěla i kniha návštěv, kde jsme si přečetli, že tu na Silvestra byla skupinka šesti děvčat (to už samo o sobě povzbudilo naši fantazii), ale hlavně to, že pozorovaly polární záři každý večer z terasy chaty! Teď se tedy ukáže, zda mě moje cestovatelská štěstěna neopustí. Ráno jsme sešli do staré rybářské vesničky Oldervik a měli jsme v úmyslu najít si co nejlepší místo na večerní focení. Prošli jsme malým přístavem, udiveně koukali, jak jsou všude stojany se sušenýma treskama a hlavně, že stejnou část zabírají i sušené rybí hlavy. Došli jsme na konec vesnice a vystoupali kousek do kopce, kde se nacházela krásná planina s výhledem na všechny světové strany. To bude naše večerní stanoviště! K večeru se obloha skutečně začala vyjasňovat, a tak jsme po večeři sbalili fotoaparáty, stativy, teple se oblékli a okolo osmé hodiny dorazili na naše místo. Byla již krásná jasná noc plná hvězd, ale polární záře zatím nikde. Po chvíli se nad jedním z okolních kopců objevil takový lehký závoj, něco jako cár mlhy, a tak abych jen tak nestál, zkusil jsem si kvůli nastavení správné expozice udělat tímto směrem jeden záběr. Jaké bylo moje překvapení, když na monitoru fotoaparátu měl po vyfocení tento obláček zelenou barvu… vždyť to už byla polární záře! No a tak jsem si postupem večera musel opravit další svou představu, a to tu, že polární záře je vždy vidět na obloze jako jasně zelený závoj. Není to až tak pravda, nějakým způsobem ta zelená barva vzniká hlavně až na čipu fotoaparátu a při pozorování očima člověk vidí většinou světlé až lehce zelenkavé cáry a pouze při maximální intenzitě polární záře se na obloze objevuje to mediálně známé zelené divadlo. Moje štěstěna mě opravdu neopustila a postupně se na obloze stupňovalo představení od nenápadných světlých pruhů až po nepopsatelné vzdušné výrony zelené energie, tančící v úžasných konfiguracích, někdy rychle se měnících obrazců až po stálé pruhy konkurující mléčné dráze. Vykřikovali jsme nadšením, upozorňovali jsme se navzájem na vznikající obrazce, které se ukazovaly na všech světových stranách. Po asi hodině intenzivního focení, otáčení se, přenášení stativu na výhodnější stanoviště jsme konečně trochu zvolnili a sami začali vnímat toto nadpozemské divadlo i jinak než přes hledáček fotoaparátu. Po další hodině, kdy přeci jen intenzita trochu pohasla, jsme se vydali na zpáteční cestu. Byli jsme v euforii z toho, že nám to opravdu vyšlo a že i kdyby zbytek pobytu opravdu propršel, svůj cíl a úkol jsme si splnili. Po návratu jsme mohli ještě pokračovat v pozorování polární záře z terasy naší chaty, neboť divadlo pro tento večer ještě neskončilo. Spát jsme šli až po půlnoci a po vypití lahve slivovice. Z internetu jsme pak navíc zjistili, že v těchto dnech je nejsilnější intenzita polární záře za celou tuto zimu.

Na další den jsme měli naplánovaný výlet autem přes Tromso na přilehlý ostrov. Chtěli jsme pokořit sedmdesátou rovnoběžku, která se nacházela asi 50km severně od nás a vlastně hlavním důvodem byla touha Milana a Pavla nalézt „kešku“, která se přímo na této rovnoběžce nachází. K jejich smůle se ale v zimě nalézt nedá, s čímž se museli po dvaceti minutách brodění ve sněhu smířit. I tak nás tento výlet uspokojil, neboť se vyjasnilo a výhled na okolní zasněženou krajinu splnil naši představu o severní krajině. K večeru se začalo zatahovat a i když jsme pak večer neustále vyhlíželi směrem k obloze, záři jsme nezahlédli. Počasí nám dovolilo ještě jeden výlet na opačnou stranu ostrova, kde jsme objevili další nádherný kout této severské oblasti a zaplnili naše paměťové karty množstvím záběrů na nádhernou zimní krajinu s fjordy, ostrůvky i zasněženými vrcholky hor. Bohužel to byl již opravdu poslední hezký den a zbytek pobytu bylo zataženo, nicméně to nám nemohlo pokazit celkový dojem z našeho výletu. Špatné počasí jsme využili i k návštěvě „nejsevernějšího pivovaru na světě“, jak se prezentuje pivovar Mack v Tromso a dokonce poslední večer před odletem se nám ještě na chvíli ukázala na obloze opět polární záře a i když už zdaleka ne v takové intenzitě jako v první den, bylo to od ní milé rozloučení…..