ISLAND 2014

I.část

Když jsem v roce 2010 navštívil Island na motorce, byl jsem nadšený jeho divokou krásou a oproti jiným destinacím i liduprázdnou krajinou. Narazil jsem však na svůj limit, neboť jsem se neodvážil zajet až do úplného vnitrozemí, a tak na jedné krásné cestě, která končila brodem přes říčku, jsem si slíbil, že se sem musím ještě někdy vrátit s terénním autem a vydat se dál, … blíž k ledovci, … blíž k sopkám. No a po čtyřech letech si plním svůj sen. Vyrážíme terénním autem Nissan Terrano II a mými třemi kamarády z Prahy na 1200 km dlouhou cestu k trajektu, který nás odveze na tento ostrov. Cestu bez problémů zvládáme během noci a ráno již stojíme ve frontě stejně natěšených cestovatelů v dánském přístavu Hirtshals. Trajekt pluje 48 hodin a jedinou atrakcí na jinak nudné cestě je mezipřistání na Faerských ostrovech. Přijíždíme tam za úplné mlhy, ale při odplouvání z přístavu se mlha zvedá a dopřává nám pohled na okolní zelené i skalnaté svahy, svrchu sporadicky osvětlené prosvítajícím sluncem. Všichni jsou na palubě a užívají si tuto změnu od pohledů na jednotvárné šedé moře. Další den ráno opět za nízké mlhy, z které drobně mrholí, vjíždíme do mně známého přístavu Seydishfjordur. Tam se tentokrát nezdržujeme a přes skalní hřeben míříme do prvního většího města Egilsstadir. V něm se zastavují všichni návštěvníci, a to jak připlouvající, tak i odplouvající a toto nevelké městečko vždy ve čtvrtek určitě zdvojnásobí počet svých obyvatel. Počasí se částečně zlepšilo, mlha mizí a po chvíli se objevuje jasná obloha a sluníčko. To už ale po nezbytné výměně peněz míříme dál od lidí, směrem do vnitrozemí. Po vyjetí z města odbočujeme na vedlejší cestu č. 910 podél jezera Lagarfljót, kde se nám otvírají první pohledy na islandskou krajinu. Cesta je zpočátku asfaltová, neboť se nedaleko stavěla vodní elektrárna a tak se původní prašná cesta kvůli stavbařům změnila na pěknou asfaltku. Při první příležitosti z ní odbočujeme na F 923 a míříme do bočního údolí, kde nás čeká i první brod. Jsou tam vyjeté koleje a voda je klidná, takže po krátkém vizuálním prozkoumání vjíždíme do vody. Hladce projíždíme a v duchu se pasujeme na opravdové islandské cestovatele. Projíždíme dál údolím a hledáme si místo ke kempování. I když se na Islandu dá kromě národních parků volně kempovat, není až tak jednoduché vhodné místo nalézt. Nám se to po pár kilometrech daří a tak rozbíjíme svůj první islandský bivak. Před cestou jsem zakoupil stanový přístřešek, který se uchytí k autu a poskytuje krytou plochu asi 3 krát 4 metry, což je pro nás dostatečná plocha na spaní, zvlášť, když si Jirka staví svůj vlastní malý stan…. prý moc chrápe a nechce nás rušit. Fouká sice dost silný vítr, ale jinak je slunečno a docela i teplo a my si užíváme první večer na ostrově. Zjišťujeme, že podle světla v této době opravdu nelze odhadovat čas, neboť ještě po půlnoci se dá číst bez použití svítilny. Ráno se budíme opět do krásného počasí a po sbalení vyrážíme na další cestu. Nejdříve chceme navštívit severní pobřeží, než se pak obloukem vrátíme do vnitrozemí. Přesunujeme se kousek i po hlavní islandské silnici Road 1, ze které odbočujeme na cestu č. 85. Na Islandu jsou všechny cesty číslované a podle velikosti čísla lze i odhadnout jejich kvalitu. S jednomístným číslem existuje pouze jedna silnice a tou je okružní Road1. Ta je bez problémů sjízdná pro všechny dopravní prostředky a jezdí po ní většina návštěvníků a cestovních kanceláří. I když vede přes spoustu zajímavých míst, naší snahou je co nejvíce se jí vyhýbat. Dále je spousta dvouciferných cest, které sice bývají asfaltové jen částečně, nicméně jsou též sjízdné pro všechna auta a nevyskytují se na ní brody. Naopak ty jsou dosti běžné pro cesty označené třemi číslicemi a pokud před číselným označením je písmenko F, tak na tuto cestu je povolen vjezd pouze autům s pohonem všech čtyřech kol a upraveným sáním na průjezd hlubší vodou. My tedy míříme pohodovou cestou směrem k pobřeží do města Porshofn a pak najíždíme na 869 a po ní chceme dojet až na konec poloostrova Langanes. Cesta je o poznání horší a průměrná rychlost je okolo 30–40km, takže k majáku se dostáváme více jak za hodinu. Máme stále krásné počasí, slunce svítí jak ve Španělsku, nicméně nikoho z nás nenapadá jít se vykoupat. Tam, kde je pobřeží tvořeno oblázkovou pláží, je vyplavena spousta dřeva. Je vidět, že na Islandu lidé netopí v kamnech, jinak by tady všude byl zdroj levného paliva. Vzdálenost velkých klád od břehu dává tušit sílu mořského příboje. Táboříme na rovném plácku kousek od moře a po spektakulárním západu slunce nad mořskou hladinou se postupně zatahuje a začíná drobně poprchat. Ráno žádná změna a tak rychle balíme a jedeme se podívat značenou odbočkou k zaniklé vesničce Skálar. Stojí tam nouzový přístřešek, ve kterém jsme posnídali a po malé procházce okolo opuštěných a polorozpadlých stavení vyrážíme dál. Pršet přestává a nastává celkem typické islandské počasí – rychlý sled všech možných typů počasí, počínaje bezmračnou oblohou, přes silný vítr a první mráčky až po zataženo konstantní šedí s drobným mrholením. Pokračujeme po 85 až k odbočce na 862, která tvoří alternativní cestu k vodopádu Detifoss. Jeho návštěvu máme naplánovánu až na zítřek a nyní sjíždíme po úzké a strmé cestě do kempu Vesturdaur. V jeho okolí se nachází překrásná část kaňonu s geologicky nádhernými útvary. Vůbec celý Island je geologickou lahůdkou, kdy je možno na obnažených skalách pozorovat způsob vzniku pohoří, skládání vrás i různý způsob odlupčivosti hornin. Tady jsou nádherné čedičové skály a my ještě využíváme podvečerního slunečního svitu na krátkou procházku po okolí. Jsme nadšeni a neustále si říkáme, že takový kousek země by byl u nás oplocen, platilo by se vstupné a na cestičkách by byly stánky s občerstvením. Ráno po sbalení stanu vyrážíme dál proti proudu řeky, kde se nachází nejvodnatější islandský vodopád Detifoss. Při příjezdu k němu jsem ale zděšen. Tam kde před čtyřmi lety byl jen malý hliněný plácek a příjezd byl jen pro terénní auta, je dnes obrovské asfaltové parkoviště s příjezdem pro autobusy. Jsme tam naštěstí brzo a tak u vodopádu ještě není tlačenice, což se ale postupem času mění. Rychle se ještě zajdeme podívat o pár set metrů výše na vodopád Selfoss, který je širší a vlastně i fotogeničtější a pak rychle pryč. Bohužel se přibližujeme k jednomu z oblíbených turistických cílů většiny návštěvníků a tím je jezero Mývatn, nicméně když už jsme tady, chci jej klukům ukázat. Ještě než k němu dorazíme, odbočuji ke kráteru sopky Krafla. Po vylezení pár výškových metrů se před námi otvírá obrovský kráter zaplněný zelenou vodou. Máme opět štěstí na počasí a tak se kocháme i nádherným výhledem. Když pak sjíždíme po asfaltce dolů, u cesty je malé odpočívadlo s tekoucí sprchou. Zastavujeme na jídlo a ani nás nepřekvapuje, že voda ve sprše je teplá. Po chvíli nás volá Jirka k nedaleké říčce, kde si již stihl postavit malou přehrádku a je pouze v trenkách, ponořen ve vodě. Za chvilku jsme tam všichni čtyři. Tak na tohle jsme se těšili, termální prameny jsou na Islandu dosti běžné a i každá vesnice má svůj termální bazén, ale takovéto koupání „nadivoko“ je ještě lepší. Dlouho tam ale neležíme sami, místo je vidět z cesty a tak nás za chvíli několik aut napodobuje. Je čas popojet. Další zastávkou je aktivní termální pole na svahu pohoří, těsně před příjezdem k jezeru. Je tu spousta turistů, ale procházka mezi bublajícími bahenními jezírky, syčícími hromadami kamení a sirnými sopouchy je fantastická. Pokračujeme dále okolo jezera Mývatn, kde se ani nezastavujeme a jedeme dále po Road 1 k dalšímu nádhernému vodopádu Godafoss.

II.část

Přijíždíme k vodopádu Godafoss, který má pro Islanďany důležitou historickou hodnotu. Kromě jeho nezpochybnitelné krásy byly do něj prý v 10. století vhozeny rytiny pohanských bohů po přestoupení Islandu na křesťanství. Nyní se u něj tísní možná stovky turistů z nedaleko zaparkovaných autobusů a tak po krátké obhlídce pokračujeme dál. Odkláníme se od hlavní cesty a míříme po 842 do vnitrozemí. Po dalším bivaku máme v plánu navštívit další nádherný vodopád Aldeyarfoss, který je na krátké odbočce z F26, což je historická cesta protínající vnitrozemí Islandu. Vodopád je opravdu úžasný, erozní kotlina pod vodopádem má celou stěnu tvořenu šestibokým čedičem o impozantní délce. Za námi přijíždí autobus a tak po přívalu lidí vodopád opouštíme a vracíme se kousek zpět, abychom se přes most dostali na souběžnou cestu 844, která pak přechází na 843 a ta po chvíli na mapě končí. Dále je uvedena pouze neznačená cesta, která je v místní speciálce dokonce naznačena pouze tečkováním. Tady začíná to pravé dobrodružství. Značená cesta končí na statku, kde zahlédneme někoho, jak tankuje naftu do svého traktoru a tak se jdeme vyptat na možnost pokračování. Potvrdí nám, že cesta pokračuje a že se dá projet. Pak se zarazí a zeptá se: „Co vlastně máte za auto?“. Když mu ukážeme za rohem stojící Terrano, trošku se zarazí a s lehkým úsměškem poví: „ No tak to zkuste“…nenechali jsme se zviklat a vyrážíme. Zprvu vede cesta rozbahněnou loukou podél řeky, která je jako všechny toky na Islandu úžasně vodnatá, prudká a nádherná. Když mluvím o cestě, mám na mysli vyjeté koleje, pravděpodobně od traktoru, které se často rozdělují a vedou různými směry, ale my udržujeme ten náš. Travnatá louka se postupně mění v lávové pole, které se začíná čím dál více vlnit a průjezd není na první pohled zřetelný. Kluci vysedají a jdou před autem, kde podle stop se snaží najít pokračování cesty. Jde do tuhého, přejíždím kamenné schody, strefuji se mezi dva velké balvany, za nimiž je potřeba nespadnout do hluboké průrvy a po několika krokem projetými kilometry cesta končí před obrovskou vodní plochou. Stopy aut na souši k nalezení nejsou, až po cca sto metrech je neznatelný výjezd z vody. Nedá se nic dělat, vjíždím do vody a jedu směrem, kde tuším, že by mohl být průjezd. Na autě mám zařazeno vše, co zařadit jde, pohon všech čtyř kol i redukci a pomalu se sunu k cíli. Nakonec vše dobře dopadlo a vyjíždím na břeh, kde je naznačeno pokračování cesty. Všichni si oddechneme. Další cesta je již o něco snazší a dokonce se napojujeme na značenou cestu směrem ke kráteru sopky Askja. To je náš dnešní cíl. Ještě tam zdaleka nejsme, projíždíme kilometry a kilometry černým lávovým pískem, pak opět lávovým polem, brodíme menší říčku a konečně se napojujeme na značenou cestu F910, která vede z jihozápadní strany ostrova a po které po návštěvě kráteru Askja se chceme tímto směrem vydat. Zaráží nás ale cedule, která vjezd do vnitrozemí zakazuje. Uvidíme, u Askji je stanice místních „ochranářů“ a tam se zeptáme. Není to ale jediná věc, která mě znepokojuje, děsí mě i pohled na ručičku palivoměru, kdy mi za těchto několik desítek kilometrů ubyla skoro polovina nafty. No, nakonec se situace vyřešila sama a to ještě dramatičtějším způsobem. Po příjezdu na kempovací místo si Petr všiml, že máme měkké zadní levé kolo. Žádný problém, dáme tam rezervu…jenže při sundavání kola si všímáme, že ty elektrony, které na autě jsou moc vhodné do terénu nebudou – máme asi jednu třetinu upevňovacích šroubů vylomenu. Zatím tomu fatální důležitost nepřiznáváme a ráno po výměně kola jedeme kousek pod kráter Askja, odkud se k němu vydáváme pěšky. Venku je tak pár stupínků nad nulou, mrholí a vrchol sopky je v mracích. Typické islandské vysokohorské počasí. Po několika kilometrech docházíme na kraj kráteru. Jelikož máme s sebou Pavla z Moravy, tak dostáváme vrcholovou štamprli a svět je hned růžovější. Po chvíli se vracíme k autu. Počasí stále stejné a tak totálně promoklí a zmrzlí nasedáme a jedeme zpět ke stanu. Jenže nedojíždíme. V jedné ze zatáček koukám, že vedle nás jede kolo a ejhle, to kolo je naše. Stav rezervy byl katastrofální a vydržela jen asi 5 km, než se vylomily všechny šrouby a kolo nás opustilo. Dáváme tam zpět původní měkké kolo a pomalu dojíždíme ke stanu. Tady nastává porada, co dál. Moc možností v této pustině nemáme a tak jsme kolo nafoukli, sehnali nějaké podložky, půjčili si z druhých kol po šroubu a budeme muset zvolit nejkratší cestu do civilizace. Od ochranářů se dozvídáme, že nejbližší pneuservis je asi osmdesát kilometrů. Ještě jsme přespali a ráno vyrážíme po 910 a pak 905 do osady Modrudalur, kde má být zmíněný servis. Ještě tam ale zdaleka nejsme, neboť po ujetí asi 20 km auto začíná „plavat“ a tak rychle zastavuji a koukáme na kolo, které opět visí na třech volných šroubech. Jirka si již poněkolikáté odhodlaně lehá pod auto a zachraňuje co se dá. Uvědomili jsme si, že hnaná náprava je zadní a tak toto špatné kolo dáváme na předek, nacházíme ještě jednu podložku, opět ubíráme šrouby z jiných kol a pak rychlostí 10–15km/h se přibližujeme k civilizaci. Jak mi potom kluci prozradili, shodli se, že nemůžeme ujet víc jak dvacet kilometrů. Povedlo se nám však opatrnou jízdou dojet až do pneuservisu, kde nám ale neměli jak pomoci a tak jsme pokračovali po asfaltové Road 1 a navečer dorazili až do města Egilsstadir! Celkem asi 160 km, které jsme jeli sice celý den, ale dojeli. Ráno jdeme do místního, docela velkého a moderního pneuservisu, kde nakonec kupujeme starší plechové disky a celé auto necháváme přezout. Vše vyřešeno a natěšeně vyrážíme na další cestu. Musím trochu upravit plán, neboť jsme původně chtěli od Askji jet po F910 vnitrozemím, ale i kdyby nás nepotkaly problémy s kolem, tak ta byla stejně uzavřená. Od ochranářů jsme se dozvěděli, že je tam prý moc sněhu a je nesjízdná. Nezdálo se nám to, ale stejně jsme museli jet jinudy, tak jsme to neřešili. Asi týden po návratu do Čech jsem se dozvěděl o seizmické činnosti na Islandu a bylo to přesně v místech, kde tato F910 prochází…myslím,že to už tenkrát věděli,ale nechtěli dělat paniku. Jedeme jihozápadním směrem a musíme jet po okružní cestě, neboť v této oblasti to ani jinak nejde. Po levé straně je oceán a po pravé začínají ledovce. Na chvilku se zastavujeme v přístavním městě Hofn a pak už se blížíme do těsné blízkosti ledovce Vatnajokull. Odbočujeme na cestu F985, která vede k horské chatě na okraji ledovcového pole. Během patnácti kilometrů jsme od moře vystoupali až do nadmořské výšky 840 m.n.m. Nádherný zážitek, koukáme na ledovec, který začíná már metrů od chaty a jsou na něm zaparkované sněžné skútry, lákající na vyjížďku. My se ale obracíme a sjíždíme zpět na asfaltku a začínáme hledat nocleh. Není to jednoduché, ale jedno rovnější místečko nacházíme kousek za odpočivadlem, tak tam zůstáváme. Máme krásný výhled na západ slunce nad masivem ledovce. Ráno se probouzíme do jiskrného rána a rychle vyrážíme. Čeká nás po pár kilometrech návštěva ledovcového jezera Jokulsarlon, který je ale bohužel též hlavní atrakcí všech výletních autobusů. Jsme tam sice dost brzo, ale i tak je na parkovišti již spousta aut, fronta lidí na projížďku na speciálních loďkách po jezeru a najít záběr na jezero bez lidí je nadlidský úkol. Nicméně i tak obdivujeme impozantní ledové kry zvolna se posunující po jezeru směrem k ústí do moře, kry mají i lehce odlišné zbarvení podle stáří i místa, odkud se z ledovce odlomily. Úžasně působí i bezstarostní tuleni, kteří se po jezeře pohybují. Po chvíli pokračujeme dál a zastavujeme se na chvilku i u druhého ledovcového jezera Breidarlon, které sice není tak velké a tím pádem známé, nicméně je zde větší klid a možnost vychutnat si majestnátnost tohoto přírodního divadla. Další naší zastávkou je velký moderní kemp, umístěný na jihozápadním okraji ledovce Vatnajokull. Naše zastávka zde má dva důvody a možná tím hlavním je využití čistého toaletního zařízení k vlastní očistě a pak následný výlet k nedalekému vodopádu Svartifoss. Podle mého názoru je to jeden z nejkrásnějších vodopádů na Islandu, který se sice nepyšní ani přívlastkem, nejvyšší, nejširší, nejvodnatější…ale je celý tvořen čedičovými „varhanami“ a v jeho okolí se povalují odpadlé kusy horniny, které ve své šestiboké dokonalosti evokují starořecké sloupy a tak celý vodopád vypadá jako antický chrám. Od vodopádu je i nádherný pohled směrem k oceánu, kdy je v celé šíři pohledu vidět jedno velké řečiště, kudy na jaře stéká voda z tajícího ledovce. Celá tato oblast pod ledovcem je neobydlena a smekám před houževnatostí islandských silničářů, kteří neustále udržují ve sjízdném stavu hlavní silnici Road 1, probíhající tímto několik set kilometrů dlouhým pásmem.

III. a závěrečná část

Pokračujeme ještě kousek po hlavní cestě Road 1, ale už nás to opět táhne někam do vnitrozemí. První zajímavou možností je odbočka na cestu 206, která se postupně mění až na F206, což znamená, že je sjízdná pouze speciálně upravenými auty 4×4 s vrchním sáním. Na začátku této cesty je ale úžasný kaňon řeky Fjardra, který je starý dva miliony let a vede kolem něj pěšinka, ze které jsou úchvatné pohledy do jeho strmých stěn. Na parkovišti je ale cedule zakazující kempování a tak pokračujeme dále po cestě, až si nacházíme pěkný rovný plácek na postavení přístřešku. Zážitkem bylo ještě stádo islandských koní, které pastevci v podvečer přehnali okolo nás, zřejmě na jiné pastviště. Ráno se postupně mění charakter cesty a chápeme to označení F. Přejíždíme poměrně dlouhý brod a za ním je plácek na parkování a stezka, po které se dojde k nádhernému vodopádu Fagrifoss, který je jen pár metrů pod brodem, který jsme právě absolvovali. Cesta pokračuje dál ke kráteru sopky Laki. Počasí nic moc, opět drobně mrholí a teplota se zvyšující se nadmořskou výškou se snižuje až na pouhých pár stupínků nad nulou. Pod kráterem je parkoviště a na něm nás vítá poměrně hezká „ochránkyně přírody“, dává nám informační brožůrky a vysvětluje další cestu nahoru… je právě sobota a za námi již přijíždějí další turisté. Výstup ke kráteru ale stojí za to, i přes nepřízeň počasí je z vrcholku nádherný výhled na nekončící zelenou plochu mechem pokryté lávy, kontrastující s plochami černé a slepě zírajícími krátery všudepřítomných sopek. Po příchodu k autu si všímáme, že nám chybí přední poznávací značka a postupně zjišťujeme, že nejsme jediní, takových aut potkáváme docela dost, dokonce v jednom brodu i nějakou značku nacházíme. Sjíždíme zpět na Road 1, kde v dalším městečku nakupujeme zásobu chleba a po přejetí okolo ledovce Mýrdalsjokull se stáčíme na jeho severní stranu až na cestu F261. Tento úsek má pro mě nostalgickou hodnotu, neboť před těmi čtyřmi lety, když jsem tu byl na motorce, dojel jsem k této cestě, na jejímž počátku byl brod přes malou říčku. Tam jsem se zastavil a slíbil si, že se na Island musím vrátit s terénním autem, projet brod a pokračovat dál k ledovci, do té pro mě tehdy nedostupné divočiny. No a teď se opravdu k tomuto brodu blížím, vzpomínám na své minulé pocity a těším se na ten vítězný přejezd říčky…jenže brod nikde a voda je spoutána do několika železných rour a nad ní přejezd suchou nohou. No nic, i tak si plním svůj sen a jedeme dál. Projíždíme okolo masivu Eyjafjallajokull se známou, stejnojmennou sopkou a dál po severní straně ledovce Mýrdalsjokull. Cesta je lehce podmáčená a střídají se opět základní islandské barvy, a to zelená, černá a na obzoru bílá. Je neděle, a tak potkáváme pár aut, ale po odbočení na cestu F210 a dále F233, jsme v krajině sami. Kupodivu více než aut potkáváme během cesty cyklistů a dokonce pěších turistů. Nezávidíme jim, neboť cesta vede každou chvílí přes nějaký brod a jedná se o pořádně studené, ledovcové řeky. Vidíme, jak turisté se vždy vysvlečou, vyzují a s batohem nad hlavou brodí místy až po pás ve vodě, odhadem tak do pěti stupňů teplé a venku je pak okolo deseti…jednu dívku převážíme přes brod, ale na více turistů nemáme kapacitu a tak jim přejeme šťastnou cestu a raději si v autě přitopíme. Poslední úsek cesty vede poměrně divokou krajinou a jeden nenápadný brod nám dává dost zabrat. Naštěstí mám zařazenou i redukci, když uprostřed relativně mělkého brodu se předek propadá o půl metru níže a naráží na kamennou stěnu. Reaguji přidáním plynu a díky síle a velkému krouťáku se auto v tomto korytu nezastavilo, ale jakýmsi přískokem se dostalo na druhou stranu koryta. Teprve na suché zemi jsme si uvědomili, jaké jsme měli štěstí. Po této cestě moc aut nejezdí a utopené auto bychom vlastními silami asi z vody nedostali. Člověk se nesmí nechat ukolébat, že mu vše vychází, Island je přeci jen divočina, na kterou v našich podmínkách zvyklí nejsme. Po překonání dalšího hřebene sjíždíme do údolí, kudy probíhá relativně frekventovaná cesta F208 a po níž pokračujeme do kempu v „Barevných horách“, neboli Landmannalaugar. Jedná se o oblíbené místo všech turistů, takže není divu, že je kemp přeplněný. Naštěstí je vjezd do kempu přes brod a mnoho návštěvníků zanechává vozidla na příjezdové cestě. V kempu je přírodní termální jezírko, které je ale nyní beznadějně plné a tak necháme koupání na později. Kemp je bohužel v otevřeném údolí a neskutečně zde fičí vítr. Pro náš přístřešek to byla zatěžkávající zkouška a dodnes nechápu, že vydržel. Venku je teplota lehce nad nulou, což však Jirku s Pavlem neodradilo, aby se šli o půlnoci vykoupat. Já s Petrem je pozorujeme ze břehu v péřových bundách, jak se rozvalují ve vodě a „pochrochtávají“ blahem, ale my koupání raději necháváme na další den. Ráno se jdeme kousek projít a musíme uznat, že si zdejší krajina název „barevná“ opravdu zaslouží. Železité příměsi barví horniny od okru až po sytou červeň, černé obsidiány kontrastují se světlými horninami a do toho občas z pukliny syčí horká sirná pára, barvící své okraje do zlatožluta. Okolo poledne je trochu tepleji a i termální jezírko je téměř prázdné, což využíváme na koupel. Voda je opravdu teplá, místy u vyvěrajících pramenů až vřelá a vůbec se nám nechce ven. Pořádně odmočeni a prohřáti vyrážíme po obědě na další cestu. Když už jsme v těchto končinách, je téměř povinností zajet se podívat na gejzíry a vodopád Gullfoss. Jedná se o nejznámější islandské přírodní památky, zařazené do takzvaného „zlatého trojúhelníku“. Projíždíme po cestě F225 okolo nejznámější a možná i nejnebezpečnější islandské sopky Hekla, která ční do výšky 1491 metrů. Tato sopka je vysoce aktivní a probouzí se pravidelně každých cca deset let. Poslední výbuch byl v roce 2000, takže se to čeká každým dnem. To ale neodrazuje turisty, kteří podnikají výstupy na tuto sopku. Na vrchol jsou značené chodníky a výstup trvá okolo 4 hodin. Nám ale stačí pohled z úpatí a pokračujeme dál. Navečer dojíždíme do vesničky s geotermálním polem a tryskajícími termálními prameny. Jeden z nich se jmenuje Geysir a ten dal název všem ostatním na celém světě. Bohužel v dnešní době již netryská tak vysoko a často jako dříve, neboť nejdříve jej turisté částečně ucpali házením kamenů do jeho hrdla a pak v roce 2000 došlo pravděpodobně vlivem seismické činnosti k jeho poškození. Nicméně hned vedle je gejzír zvaný Strokkur, který chrlí svou vodu pravidelně každých 3 – 5 minut do výšky až 30 metrů. Úžasný pohled, který si vychutnáváme jak večer při západu slunce, tak i po ránu, kdy se na termální pole vracíme. Kemp je hned vedle a tak jsme mohli jeho neustálou činnost slyšet i během noci. Přejíždíme na nádherný a zřejmě i nejnavštěvo­vanější islandský vodopád Gullfoss. Bohužel je obloha zatažená a tak jsme ochuzeni o pohled do kotle pod vodopádem, kde se pod slunečními paprsky „vaří“ duha a vodní tříšť vytváří neskutečně krásnou podívanou, ale i tak se nám tam líbilo. Nyní se vracíme zpět přes cesty 30, 32, 26 až na cestu F208 a projíždíme údolím okolo „barevných hor“ a míříme dolů k pobřeží na asfaltovou cestu Road 1. Tato cesta , F208, je nádherná a teď v době dovolených dosti frekventovaná, takže potkáváme opět spoustu aut, cyklistů i pěších turistů a když už si myslíme, že nás nemůže nic překvapit, předjíždíme klusající dívku ve sportovním oblečení, lehké tenisky, hudba do uší…v pražské Stromovce celkem běžný obrázek, ale tady, kde desítky kilometrů na každou stranu není obydlí, nás to trochu zaskočilo. Sjíždíme až na konec údolí s výhledem vpravo na ledovec a před sebou na řečiště vedoucí až do oceánu a zde trávíme svůj poslední islandský divoký bivak. Další den se přesouváme po hlavní islandské cestě znova okolo ledovců, ledovcových jezer a pobřežních měst až do Egillstadiru, kde trávíme v kempu poslední noc před zítřejším naloděním na zpáteční trajekt. Čeká nás ale ještě jeden nečekaný zážitek, kdy se večer v termálním bazénu, kam jsme se zašli naposledy prohřát, seznamujeme s dvojicí Čechů, manželů, kteří žijí už osm let na Islandu. Poslední večer trávíme u nich doma na návštěvě a dlouho do ranních hodin si povídáme o nelehkém, ale krásném životě na tomto ostrově. Jen litujeme, že jsme je nepotkali hned první den, neboť bychom určitě do našeho programu zařadili návštěvu míst, o kterých jsem se v průvodci nedočetl a které dle jejich vyprávění určitě za návštěvu stojí. No nic, alespoň mám důvod se na Island vydat znova. Druhý den dopoledne se naloďujeme a po dvou dnech nás trajekt vypustil v Dánsku, odkud to máme 1200 km do Prahy. Návrat proběhl bez problémů, tachometr ukázal najetých 5230 km a nevím jak ostatní, ale já jsem už po cestě domů plánoval další expedice, z nichž jedna bude určitě opět na Island.