ARMÉNIE

Po loňském roce, kdy jsem strávil jen pár dní po Evropě jsem letos chtěl vyrazit někam dál, někam, kam se až tak moc nejezdí. Když jsem koukal na levné letenky, objevovaly se tam často zajímavé ceny na cestu do středoasijských republik a z nich mě zaujala letenka do Jerevanu, hlavního města Arménie. Tato tajemná hornatá země se svým jezerem Sevan, výhledem na bájnou horu Ararat, země, která již ve třetím století přijala křesťanství jako státní náboženství a která zažila začátkem dvacátého století obrovskou genocidu od svého tureckého souseda mě začala lákat. Když jsem zkoušel získat o ní cestovatelské informace, tak na internetu toho moc nebylo, což mě ještě více utvrdilo v tom, že letos chci do Arménie. Pro svůj plán jsem získal i kamaráda Martina a ten ještě doporučil Pavla, takže nás bylo i s našimi polovičkami šest osob, což sice není úplně ideální počet na cestování, ale vše jsme zvládli a byl jsem nakonec rád, že jsme jeli v tomto složení. V Arménii jsme chtěli zažít jaro a tak jsme vyrazili už poslední květnový den. Levné letenky se vyznačují tím, že odlet je v tu nejnevhodnější dobu, letí se na přestup úplně jinam, než je směr do cílové země a na přestupu se čeká déle, než je samotná doba letu. To vše jsme si zažili, takže jsme dorazili do Jerevanu po téměř probdělé noci, chvilku po poledni. Opravdu nás tam na letišti moc cestovatelů nebylo a tak se na nás hned vrhli všichni taxikáři. Domluvili jsme cenu a nechali se zavézt do centra, kde jsem zarezervoval přes internet ubytování. Dodnes nevím, zda jsme byli ubytováni u té osoby, u které jsem apartmán zamluvil, neboť po příjezdu nás už čekal nějaký človíček a omluvil se, že v objednaném apartmánu neteče voda a že budeme v jiném, podobném. Po vstupu do několikapatrového baráku jsme se zděsili – smrad, odpadky na zemi, oprýskané zdi z kterých trčely elektrické dráty, snad i nějaké výkaly tam někde v rožku byli, ale po otevření vstupních dveří do bytu jsme se ocitli v pěkném, slušně zařízeném a prostorném apartmánu. Evidentně to, co je společné nikoho nezajímá a každý si hledí jen toho svého… Druhý den jsme převzali auto, mikrobus pro osm lidí, který jsme též měli zamluvený už z domova přes internet a vyrazili z města. Bylo 1.června, což je i v Arménii též svátek dne dětí, ale hlavně i začátek prázdnin, neboť jak jsme se později dozvěděli, školáci tam mají tři měsíce školního volna. Hned za městem se dostáváme do jiného světa. Pokud se dá Jerevan s přimhouřením oka pokládat za moderní velkoměsto, tak pár kilometrů za ním už nepomůžou ani úplně zavřené oči a jste minimálně o padesát let zpět. Rozbité cesty, popelící se slepice na jejich krajnici, vozový park čítající staré žigulíky, volhy a záporožce, okolo cest „babky“ prodávající cestujícím své domácí výrobky jako jsou různé zavařeniny, ovoce, naložená zelenina a hlavně doma pálený alkohol. Později zjišťujeme, že lidé jsou i přes svou chudobu velice milí, vstřícní a i když tam moc cizinců necestuje, přesto se nás nesnaží „stáhnout z kůže“, jak bývá zvykem v chudých, ale turistických oblastech. Rychle se jet nedá a tak máme čas si prohlížet okolí, tedy kromě řidiče, který musí bedlivě sledovat cestu. Jako první zastávku máme naplánovanou prohlídku netradiční památky, což je starý antický chrám Garni. Má to být jediná zachovalá římská památka na území celého bývalého Sovětského svazu. Díky dnešnímu svátku u něj probíhají dětská taneční i divadelní představení, což nám dopřává pohled na arménský folklór v dětském podání. Další zastávkou je nedaleký monastýr Geghard, který je zčásti vyhlouben v přilehlé skále a obsahuje svatý pramen s živou vodou. Kdo se v něm omyje, zůstane prý dlouho mlád. Bohužel vzhledem ke svátku a blízkosti od hlavního města byl pramen natolik obležen, že se nám nechtělo k němu probojovávat a tudíž si budeme klidně stárnout dál. Na začátek našeho pobytu máme naplánovaný třídenní trek okolo hory Ashdabak, která se tyčí až do výšky téměř 3600 metrů. Vůbec celá Arménie je velice hornatá, kromě Jerevanu, který leží na údolní planině, má zbylá země průměrnou nadmořskou výšku okolo dvou tisíc metrů. Chceme se dostat na hřeben nad klášterem, ale nedaří se nám najít cestu a tak volíme jednodušší variantu a přejíždíme do vedlejší vesničky a vyjíždíme autem co nejvýše. Tam si balíme batohy, domluvíme zanechání auta u jednoho stavení a vyrážíme. Vzhledem k tomu, že v Arménii, kde mají dostatek vodních zdrojů, budují v kopcích malé vodní elektrárny, které zásobují místní síť elektřinou, jdeme po celkem pohodlné obslužné cestě. Ta ale pak pokračuje mnohem dál, neboť kopce jsou využívány k pasení dobytka a místní občas jezdí autem až kam se dá.. Jelikož je již pozdě odpoledne, vystoupáme do prvního sedýlka a stavíme stany. V Arménii se může volně tábořit téměř všude a většinou není problém najít i nějaký vodní zdroj, neboť z kopců bývají vybudovány zavlažovací kanálky pro níže usazené zemědělce. Většinou se využívají pro napájení dobytka, neboť mnoho obdělaných polí jsme neviděli. Při volném kempování se ale objeví následující problémy – všude se pase, takže je potřeba bedlivě vybírat místo, což je za šera docela sázka do loterie a vzhledem k odlesněným kopcům fouká vítr a není z čeho rozdělat oheň. S tím jsme se ale nechtěli smířit a tak jsme v širokém okolí posbírali všechny suché stvoly trav a bodláků, takže malý ohýnek sice hořel, ale v podstatě jsme u něj nebyli, neboť jsme neustále běhali po okolí a sháněli jeho hladovým plamenům další potravu. Ráno vyrážíme na další cestu do hor. Počasí máme dobré, ale vyhlídka na dlouhé stoupání celkem monotónní krajinou ve mně velké nadšení nevzbuzuje. Jiskřičku naděje do žil mi vkládá zvuk náklaďáku probíjejícího se naší cestou vzhůru. Starý „Zil“ už asi pamatuje hodně, ale statečně pak jede dál i s námi na korbě. Nezklamal, když se přiblížil, všichni ukazovali, ať si hodíme batohy na korbu a nastoupíme, čehož jsme rádi využili. Naštěstí, neboť jsme potom pokračovali dle mého odhadu asi dvacet kilometrů až k úpatí zmíněného kopce. Seno, majitel auta a „šéf“ této výpravy se živí tím, že sváží z hor krásné kameny a prodává je místním zbohatlíkům na stavbu. V létě si též přivydělává vožením turistů nahoru, ale jelikož tohle byla jeho první letošní cesta a turistická sezóna ještě nezačala, po nás nic nechce, ale naopak si máme možnost užít arménského pohostinství. Během cesty najednou zastavuje a jsme zváni na svačinu. Všichni se posadíme na kameny dané do kruhu a jsou před nás rozprostřeny dobroty v podobě domácího sýra, vajíček, zeleniny i místních chlebových placek zvaných „lavaš“. Neustále jsme pobízeni ke konzumaci a samozřejmě vše je prokládáno přípitky domácím kalvadosem, kdy „skleničky“ jsou rychle vytvořeny z uříznutých petek a deci žádná míra.. Za chvíli jedeme dál a z ničeho nic je půda vlhčí a vlhčí, objevují se sněhová pole a občas i zaprší. Vždyť se taky už blížíme do výšky 3000 metrů nad mořem. Nakonec přichází okamžik, kdy i nezdolný ruský „gruzavik“ nemůže dál a vystupujeme. Na rozlučku ještě jeden přípitek se zakousnutím (všude v Rusku i bývalém jsou zvyklí veškeré pití zajídat) a po přátelském rozloučení jdeme dál po svých. Přiznám se, že jsem trochu tento trek podcenil a neuvědomil si nadmořskou výšku, takže jsem byl překvapen, že okolo mě je sněhové pole a teplota blížící se nule. Když jsem zjistil, že jsem asi jediný, kdo je tímto zaskočen, smířil jsem se se situací a odhodlaně vyrazil ve stopách ostatních po sněhu okolo úpatí hory Ashdabak. Rozumně jsme usoudili, že výstup na ní není v našich silách a že ji tedy obejdeme a okolo jezera Akna sestoupíme dolů. Chůze po sněhu nebyla příjemná, neboť okraje polí byly rozměklé a tak se člověk bořil i více jak po kolena a jelikož jsem neměl návleky, za chvíli mi v pohorách čvachtalo a mrzly uši, neboť jsem měl s sebou jenom kšiltovku. Nicméně nádherná krajina okolních kopců, na které občas vykouklo slunce z honících se nízkých mraků zahřívala na duši. Pochod sněhem byl dost vyčerpávající a tak jsme nedošli až k jezeru, ale zůstali bivakovat na nízkém hřebínku před sestupem k němu. Místo bylo nádherné, na jednu stranu výhled na vzdálený Ararat, na druhé straně nedaleké kopce se svými sněhovými poli kontrastujícími s probouzející se zelení a kamenná pole hrající barvami od lávově černé až po travertinovou červeň. Vůbec se nedivím, že si lidé v nížině nechávají tyto nádherné kameny vozit a díky tomu má místní podnikatel Seno docela dobrou živnost. V noci klesla určitě teplota pod bod mrazu, nicméně to nebyl ten největší problém. Tím byl vítr. Někdy po půlnoci se zvedl vichr, který nepřestal až do rána (ani potom ne, ale to už jsme si asi zvykli…) a každým poryvem hrozil odnést naše přístřešky. Pokud vím, nikdo z nás toho moc nenaspal. Ráno jsme se rychle sbalili a jelikož na uvaření čaje nebylo v tomto vichru ani pomyšlení, vyrazili jsme rychle na sestup k jezeru. Od rána svítilo slunce a měli jsme překrásný výhled na okolní kopce, které svým tvarem nezapřou, že to byly v minulosti činné sopky. Přiznám se, že mě při tomto pohledu napadlo srovnání s dalekým Islandem. Spolu s menšící se nadmořskou výškou ubývá sněhových polí a je možno pozorovat probouzející se přírodu. Nejdříve narážíme na křehké rostlinky šafránu, které tvoří nádherné jemně fialové pole a jako další z rostlinných druhů se objevují prvosenky a postupně i koniklece, hořce a pak další, které ani neznám. Z děr v zemi všude vylézají střevlíci … je nádherné pozorovat, jak se během každých cca sto metrů nadmořské výšky mění okolní příroda. Nahoře vykukovaly ze slehlé trávy pouze nesměle rašící poupata, která o těch pár výškových metrů níž již hrdě vystavovali své rozvíjející květy, abychom je za chvíli viděli ve stádiu odkvětu a dole již po nich nebylo ani památky. Sestup nebyl náročný jen občas jsme si vybrali špatnou cestu a museli překonat nějaký prudký svah, neboť tam nikde neexistuje žádné značení a člověk si musí mezi těmi desítkami vyšlapaných cestiček od ovcí a vyjetými kolejemi vybrat intuitivně tu nejlepší cestu. V pozdně odpoledních hodinách docházíme do vesnice, kde na nás čeká civilizace, byť v arménském podání, přesto velmi příjemná. Zatímco já s Martinem se necháváme místním taxikářem odvézt k našemu autu, kvůli zbytku naší skupiny se otvírá místní obchod, kde pak tráví v družném hovoru a zahrnuti domácími pochutinami těch několik hodin čekání, než se vrátíme s naším autem. Po vyzvednutí našeho auta, k němuž nás dovezl místní taxík za 5 korun na kilometr, se vracíme pro zbytek výpravy a jelikož je již večer, kousek za vesnicí bivakujeme. Ráno pak projíždíme přes Jerevan, kde se opět neúspěšně pokoušíme zakoupit kartuše k našim vařičům, až to vzdáváme a na tržišti kupujeme velký plynový vařič. Hurá, budeme si moci konečně něco uvařit! Vyjíždíme z hlavního města směrem k jihozápadní hranici s Tureckem a míříme na jih. Je sice teprve začátek června, ale podél silnice se již prodává letošní ovoce. Zastavuji a děvčata dostávají volnou ruku k výběru. Za chvíli máme plné tašky třešní, jahod, meruněk i rajčat a platíme dohromady asi stovku, nádhera. Když po chvíli zastavím u malého odpočívadla s tekoucí vodou, kde se k nám sklánějí větve zralých moruší, připadáme si s upatlanými rukami i pusami a s výhledem na bájnou horu Ararat jako v ráji. Musíme ale jet dál, k jižní hranici s Iránem a Azerbajdžánem, nedaleko níž se nachází další cíl naší cesty, proslulý klášter Tatev. Máme k němu ještě asi 250 km. Cesta se z nížiny zvedá do horského terénu, vyschlého, ale hýřícího všemi barvami jaké si u hornin umíte představit. Po chvíli se objevuje odbočka do bočního údolí se směrovkou na klášter Noravank. Samozřejmě odbočujeme a dostáváme se do krásného údolí, tvořeného nádhernými červenými skalami. Bohužel se nám slunce schovalo za mraky a tak naše fotografická vášeň s Martinem není plně uspokojena, ale i tak se nám tam moc líbí a trávíme zde více jak hodinu. Po návratu na hlavní cestu a přejetí hřebene opět klesáme do údolí, které je známé pěstováním vína. Brzo zastavujeme u místní stařenky a jejího stánku a kupujeme zásobu vynikajícího červeného vína. Jelikož jsme jej ale stihli vypít hned ten večer, tak pak svorně litujeme, že jsme ho nekoupili mnohem více, neboť na takto dobré víno jsme již nenarazili. K odbočce na klášter Tatev dojíždíme až další den dopoledne a je poznat, že jsme na jednom z nejvíce turisticky navštěvovaném místě v Arménii. U silnice obří poutače i relativně nová cesta. Klášter stojí na druhé straně obrovského kaňonu, přes který dokonce vede i lanovka – jeden z divů a pýchy arménského stavitelství. Byla postavena v roce 2010 a je to svého druhu největší visutá lanovka na světě, měří na délku 5,7km a největší výška nad terénem je 320 metrů. My ale přejíždíme kaňon autem se zastávkou u „Ďáblova mostu“, což je soustava krasových jezírek a přemostění na místní říčce. Po překonání závěrečného strmého stoupání pak konečně dojíždíme ke klášteru, kde vzhledem k očekávání, které jsme měli, jsme tak trochu zklamáni. Relativně hodně lidí, nedaleká moderní stanice lanovky a kontinuálně probíhající opravy nekorespondují s naší představou tichého, opuštěného místa s klášterem. Jinak ale umístění kláštera je nádherné, tyčí se nad impozantním údolí s nádherným výhledem. Samozřejmě fotíme ze všech stran, ale je chvilka po poledni, takže světelné podmínky nic moc. Stejně jako všude jinde, ani tady se neplatí žádné vstupné a tak prolézáme vnitřek kláštera, který evidentně slouží svému původnímu účelu. Na nádvoří i v kapli potkáváme místního Popa, ke kterému si místní chodí pro požehnání a zřejmě i různé rady. Pro nás je to nezvyklé, ale zde zřejmě normální, že mladí lidé sami chodí za knězem a tráví i několik dlouhých minut v zaníceném rozhovoru se Svatým mužem…o čem tak asi diskutují? Láká nás ještě v této oblasti jedna lokalita, o které jsme se dočetli v průvodci, a tou je opuštěný a zarostlý klášter v údolí říčky. Snad jsme jej z vrchu i zahlédli. Není ale až tak opuštěný, jak jsme mysleli, neboť k němu vede poměrně vyšlapaná cestička podél potoka a tak jsme k němu asi po čtvrt hodince dorazili. Nádherné místo, kdy kdysi hrdý a krásný klášter se pomalu dostává pod nadvládu okolní flóry. Překvapilo nás ale množství mladých lidí, posedávajících na místním dvoře, jako by na něco čekali. A taky že ano, za chvíli se nad námi zastavila kabina lanovky, shromáždění ožilo a za chvíli z lanovky vyskočil první odvážlivec, parašutista. Krásný adrenalinový zážitek, vyskakovat z lanovky cca 300 metrů nad zarostlým údolím a strefovat se na malou loučku uprostřed divoké vegetace. Klobouk dolů před nimi! Navečer zajíždíme do nedalekého města Goris, kde nakupujeme a u nedalekého rybníka trávíme další noc. Druhý den se vracíme stejnou cestou, ale před posledním pohořím odbočujeme do jiného údolí, které vede přímo k jezeru Sevan. Nicméně kousek před tímto odbočením si ještě děláme jednu zajížďku, a tou je odbočka k lázním Jermuk. Kdysi za minulého režimu vyhledávané lázně, kam jezdili pracující za odměnu a „výkladní skříň“ sovětské péče o pracující lid. Dnes tristní pohled na rozpadající se lázeňské domy, zašlé mozaiky oslavující světlou budoucnost a zanedbané parky se svou zelení. Snad jen centrum městečka ještě plní svou úlohu, neboť zdejší sirné prameny i místní minerálka jsou vynikající kvality a určitě mají i odpovídající léčebné účinky, jenže na svou klientelu v současné době zoufale čekají. Z průvodce víme, že kousek nad městem jsou vývěry minerální vody, ale jelikož podrobná mapa neexistuje a místní neprozradí, přistupujeme na podmínky cestovky, která tam turisty vozí svým terénním autem. Cena není nijak závratná, zvlášť když se nás do Land Cruiseru vejde všech šest najednou a vyrážíme. Nakonec jsme rádi, že jsme zvolili tuto variantu, neboť cesta vede přes rozbahněné louky, potoky a strže neskutečně rozjezděné terénními auty, které tam vytvořily místy metrové koleje. Ekologie opět dostává pořádně „na frak“. Přijíždíme na místo, kde je několik pramenů vyvěrajících na povrch a jeden z nich v určitém intervalu i bublá, ale jinak nic moc. Vracíme se pomalu zpět a trávíme večer kousek pod městem. Jsme naprosto uchváceni přírodou kaňonu, který vede k lázním. Je dlouhý asi dvacek kilometrů a louky jsou plné divokých plevelů a polních květin, které už u nás známe jen ze starých obrázků, ukazujících idylický život na vesnici našich předků. Střed kaňonu tvoří řeka, ke které spadají prudké svahy i skály a dokonce na jednom místě jsme objevili i krásný vodopád tvořený čedičovými skalami. Vracíme se na hlavní cestu po které pokračujeme k jezeru Sevan. Stoupáme opět krásným širokým kaňonem, kterým kdysi vedla i Hedvábná stezka. Kousek před vrcholem je dokonce zachovalý kamenný Karavanseráj, což je původní arabský název pro zájezdní hostinec. Přehoupneme se přes sedlo a postupně klesáme k jezeru Sevan. Toto jezero je arménským turistickým pokladem, nachází se v nadmořské výšce 1900 metrů a je dlouhé přes 40 km. Jižní strana, kam nyní míříme je méně obydlená a jak posléze zjišťujeme, jihozápadní strana je téměř opuštěná. My ale nejdříve míříme kousek po jihozápadní straně k vesničce Noraduz, kde se na místním hřbitově shromáždila sbírka arménských „chačkarů“. Jedná se o kamenné stély s vytesanými znaky, vypadající jako náhrobní kameny, ale tuto funkci prý v minulosti neměly. V každém případě je to impozantní místo s více jak 800 kusů těchto kamenných svědků dávné minulosti. Jsme tam jediní návštěvníci a tak hned po vstupu, samozřejmě zdarma, se na nás vrhlo několik místních žen, které tam mají na zemi rozložené napletené ponožky, šály a různé plédy a snaží se nám je prodat. Když vidí, že neuspějí, tak alespoň nabízejí průvodcovské služby. Když tak nad tím přemýšlím, bylo to asi jediné místo, kde se nám někdo vnucoval. Nicméně ani tady to nebylo nijak agresivní a nebyly na nás zlé, když jsme nic nekoupili. Po prohlídce tohoto hřbitova se vracíme kousek zpět do města Martuni, kde se chystáme zajít na jídlo. Bohužel je poznat, že zde moc turistů není a tak nám trvá dlouho než najdeme nějakou restauraci. Vlastně jsme ji nenašli a musíme se nakonec zeptat. Jsme posláni do budovy, vypadající jako místní kulturák. Když jsme vešli, zarazili jsme se, zda jdeme správně, neboť jsme se ocitli v mramorovém paláci, hodícím se na první pohled někam do Dubaje. To se nás již ale ujímá člověk v obleku a když řekneme, že bychom se rádi najedli, tak nejdříve trochu znejistěl, rychle přes svého pomocníka zavolal zpět servírku s kuchařem, kteří již byli na cestě domů a odvedl nás do salónku. Byly již asi tři hodiny odpoledne, tak možná proto ten údiv, ale host je host, zvláště vzácný host z ciziny. Posadili jsme se ke stolu a začali přemýšlet, jestli máme u sebe dost peněz. Mramorová podlaha i stěny, křišťálový lustr a stříbrné příbory signalizovaly, že jsme se dostali trochu jinam, než jsme měli namířeno. Zdání ale nakonec klamalo, jednalo se o pozůstatky možná kdysi slavné historie této budovy, v současnosti to byla již jen dosluhující obyčejná restaurace s průměrným jídlem i cenami jako všude jinde. Byl to ale krásný zážitek, nechat se obsluhovat v mramorovém „chambre separé“, vlastní servírkou, která obsluhovala jen nás (nikdo jiný tam nebyl) a ještě jsme si mohli dovolit nechat jí slušné dýško. Po našem luxusním obědě pokračujeme dál a chceme objet jezero Sevan ze severu, kde předpokládám trochu divočejší přírodu. Začíná lehce pršet a míříme pod zataženou oblohu. Nedá se nic dělat, plány měnit nebudeme. Kousek za městem se cesta zhoršuje, ale stále to není nic proti tomu, co nás čeká. Martin má zapnutou navigaci, což mně připadá zbytečné, neboť na mapě je cesta značena jako hlavní a poměrně velká silnice. Proto mě značně udivilo, když najednou Martin hlásí: „Odboč, tady jedeme doleva!“ Připadá mi to jako špatný vtip, jelikož vlevo je pouze louka, ale když jsou navigace i Martin neoblomní, registruji po té louce několik vyjetých kolejí od aut. Sjíždím tedy na louku a jedu po ní. Posléze zjišťujeme, že asi 50 metrů od nás asi kdysi vedla cesta, ale je totálně podemletá a na jejím místě si místní jezdí pro písek, jež pravděpodobně tvoří celé zdejší podloží. Asi po kilometru se napojujeme na původní cestu, ale ta je plná výmolů plných vody, do toho přichází bouřka a tak rychlostí okolo 10km / hod jedeme skoro padesát kilometrů. Situace vypadá dosti beznadějně, venku se začíná stmívat a představa stanování nás vůbec neláká. Jako pověstné „světýlko na konci tunelu“ se najednou objevuje šipka HOTEL. Na místní poměry je docela drahý, ale asi bychom v této situaci obětovali více než 750,–Kč na osobu. Nutno přiznat, že hotel byl nádherný, včetně úžasné snídaně se švédským stolem plným místních dobrot. Ráno je počasí o něco lepší a tak pokračujeme s trochu větším optimismem dál. Chceme dojet na poloostrov, který je kousek před námi a jelikož se přeci jen už blížíme více k turistickým oblastem, zlepšuje se i silnice. Odbočujeme na poloostrov a jedeme až na jeho konec. Nikde nikdo a je nám záhadou, zda rekreační objekty, které jsou na břehu někdo využívá, či nikoliv. Asi je ještě brzo, ale i tak si množstvím rekreantů moc jist nejsem. Jezero je nádherné, průzračná čistá voda, žijí v ní i raci, které jsou spolu s pstruhy nejčastější nabídkou na jídelních lístcích místních restaurací. My se však těšíme na uzené ryby, které místní prodávají u silnice. Tedy viděli jsme je prodávat když jsme včera jeli ten kousek podívat se na chačkary, ale po změně směru na severní jsme už žádného prodejce neviděli. Je jasné, že nabídku určuje poptávka a tak jakmile jsme přijeli na severozápadní konec jezera, vyrostli prodejci na každých padesáti metrech. Kupujeme dvě uzené ryby, zřejmě to bude nějaká maréna, a míříme k monastyru, který nechybí na žádném prospektu o jezeru Sevan. Je umístěn na malém poloostrovu, i když jsem slyšel, že kdysi býval na ostrově, ale vzhledem k poklesu hladiny jezera po využívání jeho vod k výrobě elektrické energie se k němu dnes dojede po asfaltové cestě. Na parkovišti stojí několik autobusů a je vidět, že vzhledem k malé vzdálenosti od Jerevanu je tato oblast značně navštěvována. Nacházíme si místečko, kde se vrháme na uzené ryby a pak si jdeme monastyr prohlédnout. Je docela malý a musím se přiznat, že mi není jasné, odkud jej na ty prospekty fotí, neboť tu „nádheru“, kdy se monumentální monastyr odráží v tyrkysových vodách jezera jsme opravdu nenašli. Pokračujeme směrem na sever, cestou ke gruzínským hranicím. Tato oblast je na rozdíl od té jihovýchodní bohatě zalesněná. Bohužel odpoledne opět začíná pršet a tak se snažíme dojet co nejdál, máme namířeno k dalším klášterům, které jsou dokonce uvedeny na seznamu Unesco. Cesta je nepříjemná, neboť silnice jsou nekvalitní a jedeme poměrně obydlenou oblastí, což znamená více aut a hlavně náklaďáků, kteří míří tímto tahem do Gruzie. Světlou chvilkou je zastávka na kafe v bistru u cesty. Nejdříve to vypadalo, že hosty žádné nečekají, neboť uvnitř v prázdné místnosti byl i prázdný pult a stůl se dvěmi židlemi. Vše ale uvedly do pořádku usměvavé majitelky, které ihned snesly odněkud další židle, udělaly nám výborné místní kafe a když jsem se zeptal, zda nemají i něco sladkého, vyslali malého kluka do nedaleké vesnice a za chvíli jsme měli na stole tác se spoustou různých zákusků. Vévodil tomu výborný medovník, neboť tato i nám dobře známá dobrota z Arménie pochází. Pokračujeme v dešti dál a jedeme nádherným zalesněným údolím, kterým protéká divoká bystřina. Občas se na svazích objeví menší vesnička a u jedné takové je šipka na Hostel. Chvilku nám trvá, než jej objevíme a z venku celkem nezajímavý baráček uvnitř skrývá nádherný architektonický skvost. Velká čtvercová hala, z níž jsou dveře do jednotlivých pokojů a na zadní straně je kryté podloubí s výhledem na okolní divokou krajinu. Dozvěděli jsme se potom, že tento dům postavili v roce 1946 němečtí zajatci, mezi nimiž byl i jeden výborný architekt. Vůbec jsme se od majitelů dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Paní byla hodně upovídaná a poseděla večer s námi a vyprávěla, že ona je ekonomka a její manžel doktor, ale že by se těžko uživili, neboť v Arménii je 80% nezaměstanost, tak si před třemi roky pořídili tento hostel. Dále mají pole, dobytek, velké hospodářství a ještě provozují hospodu. Vše si vyrábí sami, počínaje chlebem přes máslo, sýry, med, mají vlastní brambory, maso a dokonce i víno. To jim dovoluje, že se mohou postarat se o jedno autistické dítě a druhé podporovat na studiích v Jerevanu. Není divu, že tito lidé ve čtyřiceti vypadají na šedesát… Ráno jsme posnídali na terase s krásným výhledem domácí produkty a nechali si poradit výlet na nedaleký zborcený klášter. Dopoledne je opět docela hezky a tak uvítáme pěší výšlap do protějšího svahu. Za chvíli jsme k monastyru dorazili, je na nádherném místě a je vidět, že jej místní nechtějí nechat pohltit okolní vegetací a jsou na něm patrné úpravy a snaha o jeho znovuzbudování. Nikdo tam není, tak si jej v klidu celý prolézáme. Po návratu k autu pokračujeme dál k městu Alaverdi, poblíž něho se nacházejí dva věhlasné kláštery. Příjezd ale není z nejhezčích, špinavé průmyslové město se satelitními panelákovými sídlišti nevzbuzuje moc nadějí na nějaký hezký zážitek. Nicméně v nedaleké vesničce Sanahin je stejnojmenný klášter, který je opravdu impozantní. Škoda jen, že už opět začalo lehce pršet a tak dojem nebyl takový, jaký by si určitě zasloužil. Rozsáhlé prostory s klenutými stropy, centrální obrovský sál a potom spousta malých členitých prostor nutí člověka obdivovat tehdejší stavitele, jejichž dílo přežilo tolik staletí a stále budí ten úžas jako v dobách jejich vzniku. To samé platí i o druhém klášteře Haghpat, který je z druhé strany města a je stejně impozantní. Zajímavostí u tohoto kláštera byla studovna, kde určitě mniši trávili spoustu času, neboť v její podlaze byly zapuštěny nádoby na víno. Dnes tam pobíhali jen dva místní „spratci“, kteří z těch nádob vybírali drobné, které tam naházeli turisté. Vesnička Sanahim je ale známa ve světě ještě z jednoho důvodu a tím je její rodák pan Arťom Mikojan, hlavní konstruktér slavné stihačky MIG. Ve vesnici jsou na něj náležitě hrdí. Stojí tam, jak jinak, velký pomník s letadlem a bustou, v místní škole, která samozřejmě nese jeho jméno mají za oknem vystaveno Mikojanovo vysvědčení, na chodbě je „síň slávy“ s místním rodákem v nadživotní velikosti. To ale ještě není všechno, kousek bokem, schované za památníkem je muzeum věnované tomuto geniálnímu konstruktérovi. Průvodkyní v muzeu je jeho neteř (pokud jsme ji dobře porozuměli) a velice zaníceně o něm vyprávěla a bylo vidět, že je na něj patřičně hrdá. A já si myslím, že má opravdu právo na něj být hrdá, stejně jako všichni obyvatelé této vesničky, neboť svým „MIGem“ předběhl dobu a geniální určitě byl. Jen pro zajímavost, v muzeu se neplatilo za vstup, jen jsme byli požádáni o zápis do knihy návštěv s uvedením odkud jsme. Náš pobyt v Arménii se pomalu chýlí ke konci a tak jsme nuceni obrátit se směrem na jihozápad a pomalu se vracíme k Jerevanu. Postupně opouštíme zalesněné oblasti a dostáváme se opět mezi holé zatravněné kopečky. Rozdíl oproti jižním oblastem je ten, že v této části se více věnují zemědělství než pastevectví. Podle mapy nás zaujalo místo, kde se má nacházet dendrologický park a jelikož je to naším směrem, cíl dnešního dne je jasný. Dle stejného scénáře posledních čtyřech dní odpoledne opět prší a tak nás potěší, že poblíž dendroparku je ubytovací zařízení, kde tedy trávíme naši předposlední arménskou noc. Po noclehu v místním sanatoriu si ráno jdeme prohlédnout nedaleký dendropark. Vcházíme do oploceného lesa a skladbou dřevin nám ale nepřipadá ničím výjimečný, nicméně na zdejší poměry je to úctyhodný les. Byl založen téměř před sto lety polským dendrologem a od té doby jej udržují. Asi nejvzácnější skupinkou stromů jsou metasekvoje, kde se potkáváme s místním zaměstnancem a dáváme se s ním do řeči. Vypráví nám o parku a když zjistí, že se ve stromech vyznáme, nadšeně se rozhovoří. Na závěr se ptá se, zda známe „varénije“, což je ruský způsob zavařování ovoce, kdy jej pouze prosypou velkým množstvím cukru, nechají pustit šťávu a pak pomalu zahřívají až se vypaří voda a směs trochu zhoustne. Tyto svoje „džemy“ používají na slazení čaje, nebo k místním lívanečkům. Říkám, že znám a dokonce si ho i dělám, ale on zakroutí hlavou, že takové, jako prodává jeho žena před vstupem do parku jsme ještě nejedli. A hned jí volá, že se tam zastavíme a ať nám dá ochutnat. Opravdu, dotyčnou paní snadno poznáváme a i ona nás a již otvírá několik skleniček varénije a dává nám ochutnat. Hádáme z čeho to je, něco poznáváme, ale pak tam má takové tužší bobulky a voní to po pryskyřici – jsou to mladé borové šištičky, okrájené od tvrdších částí a ponechaný je jen střed. Je to zvláštní a prý hodně zdravé…samozřejmě si na závěr jednu skleničku kupujeme. Pokračujeme dál směrem k hlavnímu městu Jerevan okolo nejvyšší hory Arménie, pod níž je ve výšce 3.500 m.n.v. meteorologická stanice a k níž vede sjízdná cesta. Jelikož v Arménii nejsou žádné zákazy vjezdu, chystáme se tam podívat. Odbočujeme k ní okolo „Památníku písma“ a projíždíme několika lesíky, které jsou však obsazeny piknikujícími rodinkami. Plánujeme se sem večer vrátit a strávit zde naší poslední noc – nepočítám tu zítřejší, kdy musíme být již ve čtyři ráno na letišti. Projíždíme úzkou asfaltkou, která začíná postupně stoupat nahoru. Když už si myslíme, že jsme úplně mimo civilizaci, na silnici stojí shrbená pohádková babička s nůší a stopuje! To nelze nezastavit. Děvčata se na zadním sedadle trochu posunula a místní babička nastupuje. Ptáme se, co tam dělá a prý byla na bylinkách, takže když otevře velkou plátěnou tašku, celým autem zavoní divoká mateřídouška. Kromě jiného se jí ptáme, jestli je po cestě nahoru ještě nějaký obchod, že bychom si potřebovali nakoupit na večer. Babička využívá příležitost a nasměruje nás do své vesnice. Je to sice malá zajížďka, ale nevadí nám to. Babka je nadmíru spokojená a když zastavujeme u místního konzumu, hned majiteli vykládá, že jsme ji dovezli až domů a ať nás dobře obslouží. A opravdu, po nákupu jsme dostali zadarmo sáček s třešněmi. Ještě jsem se babičky zeptal, jak se tam vlastně dostala, neboť jsme ji vezli domů osm kilometrů. Její odpověď byla jednoduchá: „No přeci pěšky, chodím tam na bylinky tak třikrát do týdne“. Pokračujeme opět naším směrem, což je nahoru. Cesta je stále užší a klikatější a stoupá směrem k vrcholkům, které jsou ukryty v mracích. Na protější straně máme výhled na horu Ararat, která je sice nedaleko, ale je též neustále skrytá v mracích, nebo alespoň v oparu, který znemožňuje jasnou a ostrou fotografii. Doufáme, že se nám to podaří večer, nebo ještě máme poslední šanci zítra ráno. Však taky už teď plánujeme, že naše kempovací místo musí mít výhled na tuto horu. Teď se ale už blížíme k meteorologické stanici a občasné sněhové jazyky se mění na souvislou sněhovou pokrývku. A už jsme tady, je pěkná zima a studený vítr nás donutil vzít na sebe to nejteplejší, co s sebou máme. Stanice je na břehu horského jezera, tedy spíše přehrady, která je ještě zamrzlá. Vydáváme se na menší procházku se snahou uviděl horu ARAGATS, která má výšku 4.092m.n.v. a je nejvyšší horou Arménie. Občas něco zahlédneme mezi honícími se mraky, ale asi to nebyla ona, i když odtud je jedno z východisek ke zdolání této hory. Vracíme se stejnou cestou zpět a u piknikových lesíků hledáme místo na přespání. Jsme asi čtyřicet kilometrů od Jerevanu, takže tato místa jsou dosti navštěvována, což se pozná mimo jiné i tím, že kam lze zajet autem, tak je všude neuvěřitelný nepořádek. Nakonec volíme místo na louce, kam jsme sjeli z asfaltky, samozřejmě s výhledem na Ararat. Máme poslední večer v přírodě, nasbírali jsme si dřevo na ohýnek, popíjíme vynikající arménské víno a koukáme na západ slunce osvětlující bájnou horu Ararat. Jdeme brzo spát, neboť potřebujeme zítra v 10 h vrátit auto, abychom nemuseli platit další den pronájmu, a tak chceme vyjet včas. My fotografující ještě doufáme v ranní pohled na Ararat, neboť zatím jsme neulovili ten správný snímek, ale ani ráno nám toto dopřáno nebylo. Tak snad příště… Vyjíždíme dle plánu a blížíme se k Jerevanu. Je sobota a provoz na silnici je docela velký. Na příjezdu do města je čtyřproudá silnice s omezením rychlosti na padesát. Když už asi třetí auto předjíždí pomalu jedoucí a o to víc kouřící náklaďák před námi, jedu taky. Po chvilce slyším policejní maják a už mě staví žigulik s nápisem POLICE. Zastavuji ukázněně na odstavným pásu, vyndavám doklady a jsem vyzván, ať jdu s ním do auta podívat se na záznam z radaru. Když jsme poodešli od auta, přátelsky se chovající policista na mě najednou vypálí :„Vy jste pil!“. Razantně to dementuji, ale on si vede stále svou a informuje mě, že pojedeme do nemocnice, kde mi odeberou krev a musím počkat v Arménii 48 hodin na výsledky. Beru to jako vtip a požádám tedy o dechovou zkoušku. Odpověď je krátká, oni nemají dechové přístroje a tak musíme jet do nemocnice a stále mlel dokola to samé. To už jsem seděl na místě spolujezdce v žigulíku, kde mi na kameře ukázali, že jsem jel sedmdesátkou. Moc se mi to nezdálo, ale bylo to tam. Stále jsme se ale hádali o tom, jestli jsem opilý, nebo ne. To už jsem začínal zvyšovat hlas, neboť mi bylo jasné, že chtějí úplatek. V této vyhrocené situaci jsem ale málem vyprskl smíchy, když za volantem sedící policista vzal čtvrtku papíru, stočil ji do kornoutu a vyzval mě, aby do něj dýchl. Zprvu jsem nechápal, ale pak jsem do kornoutu vydechl a on do něj zabořil svůj nos a s vážným hlasem prohlásil „Ano, vy jste pil!“ Situace začínala být kritická, potřeboval jsem stihnout vrátit za půl hodiny auto a o ranním odletu ani nemluvě, takže jsem neměl čas na dohadování. Vytáhl jsem tedy peníze s tím, že zaplatím pokutu za rychlost a jedu pryč. Ukázali mi v tabulkách, že překročení o dvacet km je v přepočtu za částku asi 1500,–Kč. Odpočítal jsem peníze, strčil jsem mu je do ruky, vytrhl jsem mu svoje doklady a naštvaně jsem odcházel, samozřejmě bez účtu, Policista za mnou ještě přátelsky zavolal: „A jak se vám líbilo v Arménii?“ Další cesta již proběhla bez komplikací, auto jsme vrátili včas, majitel apartmánu na nás čekal v domluvenou hodinu a když jsem ho požádal, zda by nám na ráno neobjednal taxika na letiště, slíbil, že nás odveze svým autem. Odpoledne jsme věnovali útratě posledních peněz při nákupu dárků a poslední obhlídce Jerevanu. Večer jsme ještě vyrazili do restaurace, kde jsme si dali naposledy jejich výborné polévky a šašlik dle chuti z vepřového, nebo jehněčího. Příjemná atmosféra, dobré pivo a vynikající jídlo a vše dohromady nijak drahé. Všichni jsme se shodli, že nás Arménie nadchla svými přírodními krásami, historií, starobylými kláštery a sice chudými, ale úžasně milými a vstřícnými lidmi. Snad jen ti policajti byli takovou černou pihou na kráse, ale celkový dojem to ani mě, ani nikomu jinému nezkazilo. Rádi bychom se ještě někdy do těchto krajin podívali. Ráno jsme opravdu měli včas přistavené vozidlo na odvoz na letiště a s opět nudnou zastávkou v Moskvě jsme odpoledne přistáli v Praze. Z Moskvy do Prahy jsme letěli s českými aerolinkami, tak jsme se přece jen těšili na nějaké občerstvení pocházející z naší vlasti, ale byla to jediná část letu, kdy jsme nedostali ani čistou vodu, byť jsme rozhodně neměli levné letenky nízkonákladových společností…