SLOVINSKO

SLOVINSKO Pro člověka milujícího cestování je nemyslitelné nevyužít volné dny, které dostane zdarma od státu a tak bylo jasné, že i já na začátku července někam vyrazím. Nevýhodou tohoto termínu je to, že vyráží všichni Češi, ale to už pak záleží, které místo si člověk vybere. Již dlouhou dobu jsem chtěl navštívit Slovinsko, kterým se většinou jen projíždí, ale které si opravdu pár dní zastávky zaslouží. Bohužel jsem musel v pondělí do práce a tak jsme vyráželi s přítelkyní Evou až v v podvečer tohoto dne. Přejezd přes Rakousko je otázkou chvilky, a tak již chvíli po půlnoci přespáváme na parkovišti pár desítek kilometrů před slovinskými hranicemi. Volil jsem přespání před hranicemi z toho důvodu, že jsem se chtěl zastavit u jezera, které je ještě na italské straně, ale v jehož pozadí se již tyčí bělostné štíty Julských Alp. Ráno tedy přejíždíme na italskou stranu a kousek před Kranjskou Gorou odbočujeme k Lago di Fusine. Pamatuji si na jezero z doby, kdy jsme tudy se synem projížděli na motorce a objevili jej čirou náhodou. Jeho krása nám tehdy učarovala. Dnes tu přijíždím s Evou brzo ráno na parkoviště, kde je sice stanování zakázáno, ale je tu několik karavanů i pár lidí spících pod širákem. Obcházíme jezero ještě za ranního chladna a využíváme nerušených výhledů. Opět jsem nadšen jeho krásou. Po ranním italském kafíčku jedeme dál. Za pár kilometrů jsme již ve Slovinsku a hned odbočujeme z hlavní cestu na sedlo Vršič. Tato cesta stoupá do výšky 1611 m.n.v. a byla postavena během 1. Světové války ruskými zajatci. Náročná práce, o jejíž nebezpečnosti hovoří i rozsáhlý ruský hřbitov, kde bylo pohřbeno kromě jiných i 400 vojáků, zavalených lavinou. Přijíždíme do sedla, kde je docela dost aut, ale většina lidí se jen na chvíli zastaví a pokračuje dál. My jsme si udělali zastávku delší a vyšlápli jsme si na samotný vrchol Vršič, což sice nebyla žádná vysokohorská túra, ale příjemně jsme si protáhli ztuhlé nohy a byli odměněni nádhernými výhledy. V okolí se rozprostírá Julský národní park, s nejvyšší horou Triglav. Ten sice vidět nebyl, ale i to, co jsme viděli bylo nádherné a lákalo nás to na delší výlet. Tentokrát jej ale nemáme v plánu a tak pokračujeme dál. Sjíždíme na druhou stranu pohoří, do města Bovec. Ještě před ním je odbočka k pramenům řeky Soča, podél které se bude ubírat naše další cesta. Odbočujeme k prameni, ale nejsme sami, což je vidět na přeplněném parkovišti a tak stačí vzájemný pohled, otáčím auto a jedeme dál. Pokračujeme podél Soči, která je zpočátku jen malou horskou bystřinou, která ale postupně sbírá přítoky a narůstá na objemu. Stále si však drží nádhernou čistou vodu, která má až zelenou barvu. V kontrastu s okolními vápencovými stěnami je to úžasný pohled. Na každém odpočivadle stavíme a užíváme si tohoto nádherného pohledu. Projíždíme městem Bovec, což je centrum vodních sportů i dalších outdoorových aktivit, o čemž nás přesvědčuje množství reklam všude okolo cesty. Po projetí města se řeka rozlévá do šíře a již zdaleka není malou horskou bystřinou. Hledáme kemp, kde bychom na pár dní zakotvili, ale všechny jsou plné, přesněji řečeno plné českých vodáků. Litujeme, že jsme nezůstali více nahoře, kde jsme minuli několik poloprázdných kempů. Nakonec i zde jeden objevujeme a dokonce tam máme i samostatný, stromy oddělený plácek, který jakoby na nás čekal. Mám velký přístřešek, který se ukotví k autu a poskytuje dostatek prostoru i na vzpřímený postoj při pohybu uvnitř. K tomu nafukovací matrace, stoleček a židle…typická mastňácká česká rodinka. Ráno se jdeme projít proti proudu řeky, která místy není zdaleka tak klidná, jak bylo vidět z auta. Však taky je to oblíbená řeka raftaři a dokonce jsou zde i úseky, které jsou nesjízdné, nebo jen pro velmi zkušené vodáky. Je krásné počasí a tak není divu, že jich potkáváme spoustu jak na kajacích, tak i na zmíněných raftech. Na jednom místě slézáme k vodě a na kamenité plážičce se chceme vykoupat. Když už jsme se svlékli, tak jsme tam na chvilku namočili nohy, ale na víc to nebylo. Přece jen je to ledovcová řeka, díky čemuž je tak nádherně čistá a zelenkavá, nicméně teplota kousek nad bodem mrazu ke koupání neláká. Po obědě máme za sebou skoro patnáct kilometrů a nějak se nám nechce jít stejnou cestou zpět. Navrhuji, že přejdeme na silnici a vrátíme se stopem. Není to tak jednoduché, jak jsme doufali, ale nakonec nám zastavuje auto. A je to Čech, jenže jede jen kousek za kamarády do kempu. Vysadí nás u odbočky k vodě s tím, že tu zas nějaký vodák určitě pojede. Koukáme a opravdu samí Češi, z nichž jedno auto nás po chvíli opravdu bere až do našeho kempu. Je to dívka, která tu dělá pro slovinskou vodáckou cestovku průvodkyni. Na jaro je tu prý spousta českých instruktorů, neboť převážnou většinu klientů místních outdoorových cestovek tvoří Češi a Slováci. Musím přiznat, že i mě je to tady sympatičtější než třeba v Rakousku, přece jen ke Slovincům máme blízko nejen řečí, ale i způsobem života, bez přehnané pořádkumilovnosti a striktních zákazů a příkazů. Jsme v kempu dříve, než jsme původně plánovali a tak navrhuji jet se ještě podívat někam autem. Našel jsem na mapě cestu až pod vrchol nedalekého hřebene a tak zkusíme, kam až se dá vyjet. Cesta je krásná, zprvu široká asfaltka, posléze je asfaltka užší a v jedné vesničce nám dá docela zabrat najít správné pokračování, poté, co jsme už podruhé zajeli k někomu do dvora. Kupodivu pokračující cesta je ta, která je, co se týče kvality, nejhorší. Nicméně nikde žádný zákaz není a tak jedeme po teď už šotolinové cestičce stále dál a stále výš. Potkáváme pasoucí se stáda krav a vidíme i nějaká obydlí. Cesta pokračuje ještě dál, ale na jednom pěkném místě se otáčíme a pomalu klesáme zpět. Začíná se stmívat a za hřebenem hor jsou vidět bouřkové mraky. Využíváme podvečerní krásnou atmosféru ještě k malé túře k nedalekému vodopádu a pak již sjíždíme až do kempu. Trochu se zatáhlo, spadlo i pár kapek, ale to je v horách po celodenním slunečném počasí normální a tak se tím nijak neznepokojuji. Dělám ještě ohýnek, opékáme si klobásky, a když znova začíná déšť, zalézáme pod náš přístřešek. Najednou se k dešti přidává vítr a oblouk přístřešku se přitiskne na nás. V jedné ruce buřt a druhou držíme stan…pozdě si uvědomuji, že jsem při jeho stavbě jej pouze přichytil v rozích a nezabezpečil proti větru, vždyť když jsme s tímto přístřeškem předloni přežili počasí na Islandu, tak nějaké Slovinsko mě nemůže rozházet. Opak byl pravdou, další poryv větru se dostal pod přístřešek a ten jak nafouklý padák se přes nás překulil a zmizel v lese. To vše bylo současně se začínající bouřkou a průtrží mračen. Jakmile jsme se trochu vzpamatovali a zvedli se ze země, rychle jsme posbírali alespoň spacáky a zalezli do auta. Venku se „ženili čerti“. Když déšť po chvíli polevil, jali jsme se sbírat v okruhu asi padesáti metrů naše věci. Jednu matraci a spoustu dalších věcí jsme nacházeli až druhý den…ani tu výbornou klobásku jsme nestihli dojíst! Přespali jsme v autě a ráno jsme počítali škody. Přístřešek na několika místech rozervaný, od auta byl urvaný, jedna matrace děravá, vše naprosto promočené, kromě věcí, které jsme měli v autě. Vzhledem k pokračujícímu nádhernému počasí to ale nebylo fatální, takže o ukončení našeho výletu nepadlo ani slovo. Jen jsme urychlili odjezd k moři. Ano, to je taková menší daň za to, když člověk jede se ženskou. Když je v dojezdové vzdálenosti od moře, tak chtě, nechtě čelí požadavku: „Co kdybychom se zajeli vykoupat…jenom na chvilku…prosím“. Takže jedeme dolů na jih, nejkratší cestou k moři, což je do Itálie. Já jako dříve narozený si vždy při překračování hranic uvědomím tu nádheru, že nemusíme nikde nikoho o nic žádat, nikomu ukazovat kufr a deklarovat co vezeme, proč tam jedeme a kde budeme ubytovaní…prostě se rozhodneme a jedeme. Stejně tak jsme se nyní ocitli v Itálii na příbřežní autostrádě. Podle mapy je tu velký kemp, hned u pobřeží. Vjíždíme do něj a opravdu podle situační mapky je moře asi padesát metrů od hranice posledních bungalovů. Nějak jsem v této souvislosti nepochopil, proč mi paní v recepci dala jízdní řád vláčku na pláž. Pomyslel jsem si něco o rozmazlených německých turistech a po postavení přístřešku (měl jsem s sebou naštěstí ještě takový nouzový přístřešek a teď se hodil) jsme oblékli plavky, přes rameno přehodili ručník a v sandálech vyrazili k moři. Ano, moře bylo opravdu asi padesát metrů od kempu, ale mezi kempem a pláží byl strmý útes! Oklikou vedla asi dvoukilometrová cestička, kterou jsme se po více jak půl hodině na tu pláž konečně dostali. Pochopil jsem praktičnost vláčku…. Druhý den jsme jeli zpět sice jinou cestou, ale dojeli jsme téměř na stejné místo a pokračovali v okružní cestě okolo Triglavského národního parku. Všude byla i nadále překrásná příroda, zvedající se hory lákaly k túrám, kdo zná historii první světové války tak by určitě rád vyrazil na místa proslavená hrdinnými boji našich legionářů, Slovinsko je známé svými nádhernými podzemními jeskynními systémy…na tak malou zemi je ve Slovinsku nepřeberné množství krás. Nás čekala ještě dvě nádherná jezera a to jezero Bled a o něco méně známé, ale nikoliv méně hezké jezero Bohinjské. Tam trávíme další noc a jdeme si jej alespoň částečně obejít. V místním informačním středisku mají nádherné publikace o tomto kraji a fotky podzimní přírody mě nadchly tak, že se tam někdy v tomto čase určitě vrátím. Stačí na pár dní, vždyť je to od nás kousek. U jezera Bled je spousta lidí, je totiž sobota a probíhá tam nějaký festival. Vyběhli jsme si tedy jen na okolní kopec, odkud je nádherný výhled na celé jezero i s jeho kostelíkem na ostrůvku a v pozadí se tyčícím hradem. Ještě jsme se stihli i vykoupat, neboť do tohoto jezera ústí termální prameny a tak voda je docela teplá, což se o ostatních jezerech říci nedá. Se západem slunce se jedeme ještě podívat na slovinskou národní horu Triglav. Pod ní stojí chata Aljažev dom, která je známa všem horolezcům a vysokohorským turistům jako nástupní místo výšlapu na Triglav. Jako Indové se musí alespoň jednou vykoupat v řece Ganga, muslimové navštívit Mekku, tak Slovinci prý musí jednou za život vystoupit na Triglav. Vůbec se jim nedivím, mají opravdu krásnou zemi, na kterou shlíží i tato majestátní hora v podobě trojzubce….věřím, že jsem nebyl ve Slovinsku naposled.