Ardeche + Provence

Chtěl jsem své přítelkyni Evě ukázat krásy Provence a blízkého okolí a to nikoliv stylem cestovních kanceláří, kdy se zastaví na vyhlídkovém místě, dá se na dvě hodiny rozchod a jede se s davem na další místo. Tímto způsobem jsme sice navštívili méně míst – a bylo velmi těžké ta místa vybrat, tedy respektive, která nevybrat – ale na těchto místech jsme mohli chvilku zůstat a poznat je nejen ráno, ale i večer a ještě tam strávit celou noc. Termín byl v první polovině května, takže ještě nebyly nikde davy turistů a ani nebylo nesnesitelné vedro. Dokonce jsem měl zpočátku strach, aby bylo alespoň teplo. Vyjížděli jsme z Prahy v pátek večer za vydatného deště, který nás pronásledoval až skoro na konec Německa. Jelikož mám velké a prostorné auto, nabídl jsem možnost zúčastnit se této cesty i dalším dvěma lidem přes své facebookové stránky a tak jela s námi ještě jedna dvojice, Vlado ze Slovenska a Vlaďka ze Semil. I když jsem z tohoto řešení měl zpočátku trochu obavy, nakonec se ukázalo, že lidé, kteří rádi cestují a poznávají zajímavá místa se většinou shodnou a utvoří fajn partu. Bylo tomu i tentokrát. Ale zpět k cestě, po přespání na parkovišti v Německu jsme ráno překročili hraniční řeku Rýn s francouzskou oblastí Alsasko a zastavili se na chvíli v nádherném městě Colmar. Po procházce v probouzejícím se městečku jsme pokračovali dále přes Lyon až do oblasti Ardeche, což je kraj, nazývaný dle stejnojmenné řeky, která ve vápencovém pohoří tvoří nádherný kaňon a kam často zajíždějí cestovní kanceláře podívat se na skalní oblouk a meandry této řeky. My jsme ale zamířili o kousek dál, na horní tok této říčky, kde jsou překrásné středověké vesničky, zříceniny strážních hradů a klikaté cestičky, kde mají problém vyhnout se dvě osobní auta. Počasí se od včerejška vylepšilo, už nepršelo a večer se obloha vyčistila tak, že to vypadalo, že nás Francie chce přivítat jako vzácné hosty. Po zastavení v městečku Thuyets, kam jsem měl namířeno, obloha se roztrhala a krásně začalo svítit večerní sluníčko. Po dešti vypadá příroda vždy taková čistší, jasnější a hlavně barevnější, takže jsme stáli s otevřenou pusou a dívali se do kaňonu řeky, kde se nad jejím divokým tokem klenul krásný kamenný most, příznačně zvaný „Ďáblům most“. Začali jsme hledat kemp, abychom v této oblasti chvilku zůstali. Původně jsme měli v plánu spát pod stanem, ale výhoda čtyřech lidí je ta, že si v kempu můžete pronajmout „mobilhome“ za velmi rozumnou cenu, což jsme v nedalekém kempu udělali i my. No, a jelikož jsme po cestě stačili koupit sýry, bagetu i červené víno, večerní program byl jasný a protáhl se dlouho do noci. Ostatně tento scénář se opakoval následující týden každý den. Ráno jsme vstali do nádherného dne a vydali se zkoumat okolní vesničky. Zajeli jsme kousek bokem z hlavní cesty a dostali se do překrásného místa, kde se po stráni rozprostíraly kamenné domky, údolím protékala říčka, nad kterou se klenul kamenný most a nebýt aut, které se občas objevily i v těchto končinách, člověk by si připadal jako v pan Brouček na svém výletu do minulosti. Tato vesnička má i zajímavé jméno, Jaujac. Strávili jsme v ní a blízkém okolí celé dopoledne a vlastně se nám ani nechtělo jet dál. Nakonec jsme se přece jen odpoutali a vydali dál po řece Ardeche, abychom i my navštívili místa, kam jezdí všichni turisti, což je úsek mezi městy Vallon Pont d´Arc a Saint Martin sur l´Ardeche. Na horním toku je možno si pronajmout kanoe a celý úsek sjet po vodě, což je v době mimo turistickou sezónu asi nádherný zážitek. My jsme měli trochu smůlu, neboť v tento den byl ve Francii Svátek otců, což je z jejich hlediska natolik důležitý svátek, že mají v práci volno! I když se mi to samozřejmě jako otci velmi líbí, mělo to tu nevýhodu, že na řece bylo plno turistů. Nicméně i tak jsme si vychutnali tu krásu, jakou je příroda schopna vytvořit a po prohlídce skalního oblouku opravdu z blízka, jsme pak pokračovali po cestě, která kopíruje kaňon, na každém odpočívadle jsme zastavovali a obdivovali sílu přírodních sil, v tomto případě řeku, která ve skále byla schopna za ty milióny let vyhloubit takto překrásný kaňon. V podvečer jsme dorazili do spodního městečka, kde jsme si na nábřeží sedli na terasu restaurace, dali si skleničku místního vína a koukali na řeku, která se zde již rozlévá do šířky a hodnotili jsme uplynulý den. Pak už jen návrat do našeho bungalovu, kde jsme pokračovali v degustaci dalšího vína a skvělých sýrů. Francie je krásná! Další den se přesouváme jižněji směrem k oblasti Provence, ale ještě máme po cestě dvě zastávky. Tou první je letní sídlo papežů z nedalekého Avignonu a není to nic jiného, než u nás zpopularizovaná vinařská oblast dle stejnojmenného městečka Chateauneuf du Pape. Upřímně řečeno, městečko nic moc, v okolí je spousta krásnějších, ale kdo by nechtěl „S báječnou ženskou celý den jen tak sedět a popíjet Chateauneuf du Pape“. S báječnou ženskou jsem tam sice byl, ale popíjeli jsme jen chvilku na degustaci, které pořádají všechny obchůdky. Jelikož v tom našem lahve vína začínaly na ceně 48 eur, tak jsme poděkovali a šli dál. Nutno ale dodat, že jsme viděli na prodej i lahve pod 20 eur. Nicméně je pravda, že pokud by člověk prošel městečkem, a stačila by jen jedna ulice, a do každého obchůdku zašel a nechal si nalít, na konci ulice by se mu už slušně motala hlava. Vylezli jsme i na vrcholek, kde se tyčí zřícenina letního papežského sídla, ale jelikož foukal silný vítr, brzo jsme se vrátili do auta a pokračovali do nedalekého Avignonu. Obloha byla jasná a slunce pražilo, seč mohlo, studený vítr nás ale hnal do závětří. Doposud jsem o tomto pověstném větru zvaném „Mistrál“ jen slyšel a četl, ale tentokrát jsme jej zažili na vlastní kůži. Silný, nepříjemný, studený a hlavně neustálý vítr, který neustal ani v noci a jelikož jsme tentokrát opravdu spali ve stanu, tak jsme si ho užili skutečně naplno. Ale ani on nám nezmenšil zážitek z nádherného města Avignon, papežského paláce a avignonského mostu, na kterém se dle písničky tančilo. Ve skutečnosti se prý ale tančilo pod ním a v dnešní době tento most vede jen do poloviny řeky (Rhona), neboť po povodni v 17.století již nebyl obnoven. To ale nic nemění na monumentálnosti a kráse tohoto místa…zvlášť když jsme pak večer za měsíčního svitu pozorovali siluetu města z nedalekého ostrova. Ráno pokračujeme dále a naší další zastávkou je pramen řeky Sorgue. Vítr nám znepříjemňuje balení stanů, a tak se ani nezdržujeme snídaní a jedeme do lázeňského místa Fontaine de Vaucluse. Tato vesnička je umístěna kousek pod jedním z nejsilnějších pramenů světa a oblíbil si ji i italský básník Petrarca, který ve čtrnáctém století zde 16 let žil. A já se mu vůbec nedivím, je to velice malebné místo uprostřed kopců s průzračnou zelenkavou vodou. Po menší procházce k prameni, což je vlastně malé jezero pod vápencovou stěnou, pokračujeme dále a konečně vjíždíme do kraje Provence. Vítr už skoro ustal a tak můžeme plně vychutnávat nádherná místa, která máme před sebou. Jedna ze spektakulárních vesniček je Gordes, ale než k ní dorazíme, zastavujeme se v „Village des Bories“, což je takový skanzen vesničky z 18. století. Jedná se o stavení místních zemědělců, která byla postavena z kamenů bez jakéhokoliv spojovacího materiálu. Zíráme, co všechno lze postavit z obyčejných kamenů, kterých je v okolí bezpočet a že se v tom dá i bydlet. Samozřejmě představa vesničanů z osmnáctého století se přece jen lišila od našich současných požadavků na dům, ale i tak musíme v duchu smeknout před jejich umem a schopnostmi přizpůsobit se daným podmínkám. No a potom nás čeká překrásný pohled na vesničku Gordes. Kamenné baráčky přilepené na svahu jako fragment včelího úlu, zvlášť když v záři slunce mají téměř zlatavou barvou. Fotografii, kterou jsem uveřejnil na sociální síti mi jedna uživatelka komentovala slovy: „Pohled, který se nikdy neomrzí“ … a měla pravdu. Další vesnička, kterou nelze vynechat při návštěvě Provence je Roussillon. Barevné baráčky postavené z místní hlíny jsou zbarvené od žluté až po červený odstín a v místech, kde dříve tuto hlínu stavitelé těžili, dnes probíhá tzv. „okrová cesta“. I když je vstup do této oblasti dnes zpoplatněn, určitě se vyplatí projít si naučnou stezku těžby okru a z blízka se podívat na prehistorické usazeniny, které chemickými pochody změnili svou barvu ze železitě červené na všechny možné odstíny od žluté až po červenou. Zvláště působivá je tato oblast za ranního, nebo naopak večerního slunečného osvětlení. Stejně tak lze ale všechny tyto barvy objevovat na fasádách místních domečků a není záhadou, proč si toto místo oblíbila i spousta umělců. Trávíme zde několik hodin procházením po místních uličkách a objevováním stále nových a krásných zákoutí i výhledů na okolní krajinu. V podvečer opouštíme Roussillon a přejíždíme do městečka Sault, které je takovým severovýchodním centrem Provence a je střediskem pěstování levandule. Většině lidí se při vyslovení Provence vybaví fotografie kvetoucího levandulového pole a je pravda, že je to jeden z charakteris­tických znaků tohoto regionu. My sice máme smůlu, neboť v této době levandule ještě nekvete, ale i pohled na řady stříbrných „bochánků“ vypadá velmi zajímavě. Ačkoliv jsem byl v Provence již mnohokrát, v době květu levandule jsem tu ještě nebyl. Je to moje daň za to, že nerad cestuji v době dovolených, kdy je všude spousta turistů. Jenže levanduli je to jedno a kvete právě v období června až srpna, kdy se pak sklízí. Její květy se používají v parfumérském průmyslu, kterým je též Provence proslavena…budu se muset přemoci a někdy vyrazit za kvetoucí levandulí o prázdninách, věřím, že to bude stát za to. Kromě levandule je ještě městečko Sault známé všem cyklistům, neboť z něj vede cesta na legendární vrchol Mont Ventoux, tyčící se nad okolní pahorkatinou do výšky 1912 metrů n.m. a přes který vede i trasa cyklistického závodu Tour de France. Je to „Mekka“ všech amatérských cyklistů z Francie i odjinud. My jsme tam taky vyjeli, samozřejmě autem, ale až další den…. Strávili jsme v kempu opět jeden z krásných večerů u dobrého vína a francouzských sýrů a ráno se vydali na výlet na horu Mont Ventoux. Ta je vidět ze všech stran a působí opravdu impozantně. Není divu, když se nad okolní pahorkatinou tyčí až do výše 1912 metrů n.m. a do daleka svítí bílou barvou tak, že i v tom nejparnějším létě vypadá jako pod sněhem. Bílá barva je způsobena vápencovými suťovisky na vrcholu, který je jinak holý a neustále tam fouká vítr. No a jelikož člověk rád překonává překážky, výjezd na horu je pro cyklisty tou pravou výzvou. Však jsme jich taky po cestě potkali spousty a to i přes to, že se postupně zatáhlo a k chladnému větru se přidal i vytrvalý déšť. Ještě že my jsme byli v prostorném a teplém autě. Po nezbytném focení jsme se vydali na cestu dolů a sjeli jsme do vesničky Bédoin a oklikou jsme se vraceli do kempu. Počasí se dole trochu zlepšilo a tak jme mohli po cestě zpět obdivovat další kaňon, tentokrát jej má na svědomí řeka Nesque. Další den ráno opouštíme kraj Provence a míříme do města Marseille. Toto město by stálo za delší návštěvu, ale jelikož jsme se rozhodli během této cesty se věnovat spíše přírodním krásám, tak jen na chvíli parkujeme u „Starého přístavu“, z dálky koukáme na ostrov IF, tolik proslaveném díky spisovateli A.Dumas a jeho Hrabětem de Monte Christo. Ještě procházíme uličkami v kterých je jedna restaurace vedle druhé a všude mají na prvním místě jídelníčku polévku „bouillabaissa“, česky bujabéza, proslulá rybí polévka, kterou prý neumí nikde jinde tak dobře, jako tady v Marseille a v okolí Starého přístavu zvlášť. Po chvilce pokračujeme dál a končíme dnešní den v kempu u městečka La Ciotat. Říká se o Francii, že má přebujelou administrativu a občas i „socialistické“ způsoby jednání a tady jsme na to narazili. Doposud nám v kempu vždy stačila jen jedna občanka, zaplatili jsme a dostali klíčky od ubytování, ale tady jsme narazili na velký řetězec, který se vyžíval v byrokracii. Na recepci jsem musel donést všechny čtyři průkazy, vyplnit čtyři velké formuláře o každém z nás, počkat na doprovod k chatce, kde se sepsal protokol o předání, inventura vybavení a museli jsme si na den odjezdu zarezervovat čas pro předání chatky. Ráno jsme vyrazili kousek zpět podél pobřeží, kudy vede nádherná cesta lemující strmé útesy padající až do moře. Několikrát jsme se zastravili a kochali tou krásou, ale naším hlavním dnešním cílem byla skalnatá rezervace Calanque, která se rozprostírá mezi mestečkem Cassis a Marseille. Jedná se o příbřežní vápencové skály, které rozeklatě spadají do azurové vody Středozemního moře. Po turistických značkách je možno kopírovat pobřeží a užívat si nádherných výhledů na moře i na zastrčené plážičky se zlatožlutým pískem, tak nádherně kontrastujícím s azurovou vodou. Tady člověk pochopí i ten název pro celou část francouzského pobřeží – Cote d´Azure, neboli Azurové pobřeží. Děláme si asi desetikilometrový okruh, což je v tomto náročném terénu dostačující. Tato oblast se dá projít pěšky až do Marseille a i když vzdálenost okolo pětadvaceti kilometrů zdatnější turisté zvládnou za jeden den, daleko hezčí je po cestě jednu noc přespat nadivoko ve skalách, nebo na některé plážičce a užít si tak tohoto malebného kousku země dosyta. Tak snad příště, určitě se sem chci za tímto účelem ještě vrátit. Vracíme se pomalu zpět a Vlaďka na jedné pláži neodolá a leze do vody. Voda ještě zdaleka teplá není, ale touha po „smočení“ v této nádheře je silnější… Večer se ještě zastavujeme v přístavu města La Ciotat, který má v zapadajícím slunci překrásnou atmosféru a obdivujeme pro nás suchozemce tak tajemné a dálkou vonící plachetnice, rybářské čluny i milionářské jachty. Až slunce za obzorem a hlad nás poslal zpět do kempu. Ráno se budíme do slunné soboty a počátečního dne návratu. Nechce se nám, ale ještě nejsme všichni důchodci, abychom si mohli délku pobytu určovat pouze krásou dotyčného místa a stavem našeho konta. V původním plánu jsme měli návrat přes kaňon Verdon, ale po dohodě měníme plán a vyrážíme podél pobřeží na hranice s Itálií. Slíbil jsem, že po cestě nakoukneme do několika hlavních turistických cílů na francouzském pobřeží a zvolil jsem Saint Tropez, Cannes a Monako. Samozřejmě by se jich našlo mnohem více, ale na ukázku tato tři místa úplně stačí. Bohužel je sobota a provoz v této oblasti houstne, nicméně po pár hodinách vjíždíme do městečka proslaveného slavným hercem Louis de Funesem a jeho nezapomenutelnými četníky. Jenže už při příjezdu do Saint Tropez si všímám velké koncentrace motocyklů Harley Davidson a následný plakát mi to vysvětluje. Tento víkend se koná obrovský celosvětový sraz majitelů těchto motocyklů, takže se proplétáme krokem mezi stovkami jednostopých skvostů a když se nám podaří konečně zaparkovat, uděláme povinou fotku četnické stanice, chvíli koukáme na zaplněné ulice motocykly a vydáváme se na další cestu. Dalším cílem je Cannes, proslavené svým filmovým festivalem. Jelikož ale nesleduji termíny, kdy se tento festival koná, nečekal jsem, že to bude již za týden a tak po celém městě a na pobřeží zvlášť probíhají chvatné přípravy a všude se staví stany, upravují plochy a tím pádem tam není ta idylická poklidná atmosféra přístavního městečka, kterou jsem tam očekával. No nic, opět jen projíždíme a hurá do Monaka. Květnové soboty nejsou nejpříhodnější dobou k návštěvě těchto míst, o čemž jsme se přesvědčili i v tomto malém knížectví, neboť tam pro změnu končily závody e-formulí a celé město bylo uzavřeno. Tak jsme si vlastně projeli celé pobřeží, ale téměř bez zastávky, ale i tak to bylo zajímavé a usoudili jsme, že to ti boháči nemají jednoduché, pobývat v těchto přeplněných letoviscích a parkovat se svou exkluzivní jachtou v namačkaném přístavu mezi stovkami dalších a neméně krásných. Takže hurá zpět do divočiny a do přírody. Další cestu volím malým údolím mezi Itálií a Francií a i když již pomalu začíná zacházet slunce, můžeme ještě chvíli obdivovat strmé svahy se zapomenutými vesničkami, polorozpadlé tvrze na hřebenech skal a divoké vodopády i peřeje pod námi tekoucí bystřiny. Noční přejezd Itálií není ničím zajímavý, ale po krátkém odpočinku za jednou vesničkou vjíždíme za vycházejícího slunce do podhůří Alp. Mám v plán přejet přes nádherný průsmyk Stelvio, který znám z výletů na motorce, ale ani tady nám není přáno a staví nás závora, která oznamuje, že z důvodu sněhové laviny je průjezd přes sedlo uzavřen. Kdo by to byl řekl, když jsme se ještě včera mohli koupat v moři, že dnes budeme potřebovat sněžnice! Nedá se nic dělat, vracíme se do Bormia a přejíždíme do Švýcarska, kterým objíždíme uzavřený úsek a míříme dál přes rakouský Landeck a německý Mnichov domů. Cesta domů se nám nezdála ani tak dlouhá, ale když jsme si uvědomili, že jsme vlastně za 24 hodin projeli Francií, Monakem, Itálií, Švýcarskem, Rakouskem, Německem a Českem, tak jsme museli konstatovat, že to asi byl dlouhý, ale zároveň krásný výlet … (a to ještě Vlado v noci pokračoval na Slovensko! :-))