I R Á N

Rozhodl jsem se letos navštívit Irán, zemi, kterou nám sdělovací prostředky představují jako zemi zlou, nenávistnou a plnou nebezpečí. Když jsem si ale přečetl na internetu zážitky lidí, kteří tam byli, tak ti tuto krajinu líčí jako naprosto bezpečnou s velice přátelskými lidmi. Byl jsem zvědav, jak se představí mně. Na svůj výlet jsem zlákal kamaráda Martina a jako cíl cesty jsme si dali návštěvu ostrova Qeshm v Perském zálivu, kde naši geologové prozkoumali a zmapovali největší solnou jeskyni na světě. Jeskyně má název „Jeskyně tří naháčů“, ale tento název v muslimské zemi přece jen neobstál a tak oficiální název je Cave 3 N. Přiletěli jsme začátkem dubna o půlnoci do Teheránu. Letěli jsme přes Řím a letadlo bylo plné. Před přistáním nastala zajímavá situace, kdy se najednou všechny ženy, které byly do té doby prostovlasé, začaly zahalovat do šátků. Nutno ale upřesnit, že si pouze přes vlasy přehodily šátky, v tradičních muslimských búrkách tam byly jen cizinky. Těch jsem si všiml až na letišti, při vyřizování víz. Procedura to byla dlouhá, vystáli jsme několik front, ale úředníci se všude usmívali a po zaplacení poplatku umístili razítko na požadované lejstro, až jsme asi po dvou hodinách obdrželi pasy s vlepeným vízem. No, na tenhle pas se do Ameriky a ani do Izraele určitě nepodívám … Zpět ale k zahaleným ženám. O pár míst před námi byl blahobytně vypadající vousáč v bílém pyžamu, pardon, v tradičním oděvu Saudských Arabů a v ruce držel asi 6 pasů. Pak jsem jej viděl, jak zamířil k lavičce, kde vedle sebe jak vlašťovky na drátě sedělo pět od pat až k hlavě zahalených žen. Tedy předpokládám, že to byly ženy, neboť nebyla možnost to ověřit. Napadlo mě a vlastně mi to vrtá hlavou doteď, jaké asi měly fotky v pasu? Začátek našeho pobytu o velké vstřícnosti místních lidí moc nenapověděl, neboť jsem přes internetovou komunitu „couchserfing“ našel človíčka, který nám nabídl zdarma ubytování, zajištění odvozu z letiště i pronájem auta. Ve výsledku nás to vyšlo dráž, než kdybychom se ubytovali v hotelu a objednali si z letiště taxika. Byla to ale nakonec jediná nepříjemná zkušenost z Iránu, tedy kromě ještě jedné, ale tam šlo zřejmě o nedorozumění, k čemuž se dostanu později. Co se týče pronájmu auta v Iránu, je to velmi složitá záležitost. Existuje velmi málo půjčoven pro cizince a pokud jsou, tak jsou drahé a počet najetých km je limitován. Moc cizinců si auta nepůjčuje, neboť to je jedna z věcí, kterou všechny knižní průvodci důrazně nedoporučují a to kvůli naprosté absenci dopravních předpisů a všech pravidel, na které jsme za volantem zvyklí. My jsme měli od Imána slíbené auto a podařilo se mi po ostřejší výměně názorů na jeho „dobročinnost“ stáhnout cenu na přijatelnou úroveň a hlavně odstranit příplatek za kilometry. To bychom se nedoplatili, vždyť jsme měli v plánu ujet minimálně 4500 km. Převzali jsme auto, které bylo opravdu téměř nové, mělo najeto pouze asi tři tisíce kilometrů, ale nebyla to žádná zahraniční značka, auto silně připomínalo našeho favorita. Už jsme ale po dvou dnech v Teheránu toho měli plné zuby a chtěli jsme rychle vyrazit na jih. Dokonce jsme i slíbili, že necháme na sedadlech igelitové povlaky, které auto stále mělo. Po vyjetí z města jsme je ale uložili do kufru, abychom je před vrácením auta opět nasadili. Kupodivu to ale nebyl jen výmysl našeho známého, neboť téměř všechna novější auta měla sedadla, páčky i volant stále obalena tou igelitovou šprckou. Asi aby se tak rychle vnitřek auta nezaprášil a hlavně aby dlouho deklarovalo bohatství majitele, protože má na nové auto. Hlavním městem Iránu je Teherán, který má přes 8 milionů obyvatel a jedná se opravdu o obrovské, moderní město plné památek i moderních budov. Oblíbené jsou četné parky, jejichž dominantou jsou vodní plochy a teď na jaře to byly i záhony kvetoucích tulipánů. Při jedné z procházek jsme též usedli na lavičku a dívali se na okolní život. Spousta mladých tam korzovala, jezdila na kole, nebo jen tak s knihami seděla na lavičce. Hned na začátku našeho pobytu jsme si všimli, že z dodržováním islámských pravidel to tady nebude tak přísné, některá děvčata chodila s šátkem jen tak velice ležérně přehozeným přes vlasy a rozhodně kontakty mezi mladými dívkami a hochy nebyly tabu. My, jako očividní cizinci, navíc s velkými fotoaparáty jsme byli všude centrem pozornosti. Mnozí uměli docela slušně anglicky a ti co neuměli, spokojili se s s frázemi „jak se jmenuješ a odkud jsi?“ Jak jsme tak seděli v tom parku, za chvíli k nám přišla krásná mladá dívka s kamarádkou jestli si nás může vyfotit? Souhlasil jsem s podmínkou, že si vyfotím i já jí. Nejdříve se zasmála, jako že ne, ale po chvíli souhlasila a krásně nám obě pózovaly. Zpočátku jsme měli obavu, fotit na ulici lidi, zvláště ženy, ale časem jsme poznali, že jim to nevadí a občas dokonce samy za námi přišly, zda se s námi mohou vyfotit. Toto platí ale ve větších městech, v zapadlých vesničkách probíhá život ještě úplně jinak a člověk se tam vrátí o několik století zpět. Na jihu, v jedné etnicky velice zajímavé komunitě jsme se dokonce setkali s přísným zákazem focení lidí, což jsme respektovali a tak máme toto zvláštní etnikum uloženo jen ve svých vzpomínkách. Konečně tedy vyrážíme z Teheránu a nejdříve se jedeme kouknout kousek na severovýchod, do oblasti vysokých hor, kam se jezdí lyžovat. Ještě i nyní, začátkem dubna jsou okolo cest bariéry sněhu a jelikož jsou vrcholky hor v mracích, brzo to otáčíme a míříme na jih. Jedeme po východní straně Iránu a to je oblast pouští, polopouští a skalnatých pohoří. Překvapuje nás dominantní barva hornin, kterou je zelená. Jedná se o tufy, které ale občas hrají všemi barvami a tak absence lesů a luk je vyvážena barevností hornin. Irán je obrovskou zemí a pro představu je třikrát větší než Francie. Jeho povrch je tvořen skalnatými pohořími, pouštěmi, ale na západní hranici s Irákem jsou i lesnaté hory plné vodních toků a krásných vodopádů. Tam jsme se ale nedostali, našim cílem byly pouště a jak jsem už zmínil, tak hlavně geopark na ostrově Qeshm. Irán je protkán sítí dálnic, i když u nás bychom je asi dálnicemi nazývat nesměli. Důvodem není jejich šířka, nebo množství zatáček, naopak, díky velkému volnému prostoru jsou silnice široké, jednotlivé směry jsou od sebe vzdáleny mnohdy i sto metrů a uprostřed je „země nikoho“…tedy spíše země všech. Takže když někdo chce zastavit, bez problémů z dálnice sjede a pokud se potřebuje dostat na opačný směr, prostě tam přejede. Je to dáno i tím, že nikde nejsou přejezdy ani podjezdy a mimoúrovňové křížení jsem viděl jen u mezinárodního letiště. Pokud tedy potřebujete odbočit na silnici, která vede vlevo, tak ji přejedete a na nejbližší spojnici mezi těmito „dálnicemi“ odbočíte z levého pruhu doleva a napojíte se na protisměrný pruh opět do levého, rychlého pruhu a pak z pravého pruhu odbočíte kam jste původně potřebovali. Zprvu jsme to nechápali, ale před námi jedoucí auta nám ukázala, jak se na dálnici otočit do protisměru. V okolí hlavního města jsou dálnice zpoplatněny a k těmto otáčecím manévrům dochází i těsně před průjezdem platícími branami. To však nejsou ty největší zmatky, které lze na iránských silnicích potkat. Podařilo se nám tedy takto se dostat do správného směru a mířili jsme po dálnici na jih. Po chvíli se začíná šeřit a my musíme najít místo na spaní. Máme v plánu co nejvíce využívat náš stan a přespávat v přírodě. I teď vyhlížíme nějakou tu odbočku, až vidíme vyjeté koleje do nedalekých kopečků. Sjíždíme z dálnice a asi po kilometrové prašné cestě vjíždíme do zvlněné pískovcové pahorkatiny. O nějakém lesíku, potůčku a travičce si musíme nechat zdát a tak na jednom relativně rovném místě stavíme stan, na vařiči si vaříme pytlíkovou polévku a jdeme brzo spát. Konečně jsme volně v přírodě, tak, jak jsme si to plánovali.

Jelikož jsme šli brzo spát, před sedmou už pobíháme po okolních kopcích a fotíme nádherně barevné scenérie. I když slunce už vyšlo, není to takové jasné a průzračné ráno, jaké bývá u nás. Podobný „opar“ nás provází celým pobytem, až se domníváme, že je to tím neustálým větrem a množstvím prachu a drobného písku v ovzduší. Po chvíli balíme, vracíme se stejnou cestou na dálnici a míříme do nedaleké rezervace KAVIR, v jejímž středu se nachází vyschlé solné jezero. Při vjezdu do rezervace platíme symbolické vstupné a dostáváme igelitový pytel na odpadky. Při pohledu na všude se povalující plasty a jiný odpadky se musíme smát, ale i tato drobnost je snad začátkem uvědomění si, jak si tu naší planetu ničíme. Vjíždíme do pouště, kterou vedou pouze vyježděné písčité cesty od aut a je vidět, že okolní duny a kopce jsou hojně využívány k offroudovému blbnutí. My pokračujeme k jezeru a za chvíli potkáváme první náklaďák plný soli. Získávání soli z tohoto jezera stále pokračuje. Na mapě vypadalo jezero kousek od vjezdu, ale jedeme k němu s menšími zastávkami několik hodin. A jsme u něj, vyschlá planina od obzoru k obzoru, kde na jedné straně se v tetelícím vzduchu mihotají nějaké kopce. Asi to fata morgana nebude, ale takhle nějak si ji přestavuji. Vjíždíme na jezero a jedeme kousek po vyjeté cestě, podél které jsou občasné hromady soli. Jdu si líznout a opravdu, je to sůl! Vracíme se na břeh a pokračujeme dále do nitra pouště, kde je šipka k místu MARENJAB. Domníváme se, že se jedná o nějakou vesničku a jsme na ni zvědaví. Nakonec ale přijíždíme ke starému karavanseráji – starobylému zájezdnímu hostinci, který vypadá opraveně a okolo parkuje docela dost aut. Vcházíme dovnitř a v první chvíli jsme trochu zklamaní. Je to čtvercové stavení s vnitřním dvorem a v okolní stěně jsou jen malé „kóje“, ve kterých se dříve ubytovávali cestující. Jak tam tak chvilku stojíme a rozhlížíme se, s Martinem se dává do řeči starší pán, který je s rodinou kousek od nás z pravé strany a ke mně zas přichází dvě dívky, z levé strany, jestli nechceme čaj a jestli se s námi můžou vyfotit. Za chvilku přichází další členové rodiny, která tam piknikuje a už dostáváme kromě čaje i nějaké oříšky a další pochutiny. Během několika chvil jsme zváni k nim na oběd, ale to zasahuje i ten starší pán, že k nim musíme taky na oběd…no, nebudu to sáhodlouze popisovat, ale nakonec jsme tam strávili asi tři hodiny, měli dva obědy a spoustu nových známých. Velice příjemní lidé, ti starší byli hodně vzdělaní, znali knihy od V.Havla a četli i Švejka…ta druhá rodina byla poměrně mladá, několik sourozenců s rodinami a dětmi. Děvčata se rozhodně nestyděla, bavily se s námi, všechno je zajímalo a dokonce jedna z nich se mě po chvilce viditelných rozpaků zeptala, zda jsem ženatý! Odpověděl jsem po pravdě, že ne a to okamžitě zaujalo celou rodinu, která si začala onu dívku v jejich rodném jazyce „farsi“ dobírat. Ani nebylo třeba rozumět, aby si člověk domyslel, co jí říkali. Byla by to asi legrace, dovézt si z Iránu manželku, která by byla odhadem o deset let mladší než moje dcera. Po cestě zpět jsme ještě chvilku běhali po písečných dunách, fotili velbloudy, ale čekala nás ještě dlouhá cesta a tak pokračujeme opět po dálnici směrem na jih. Nocleh chceme řešit stejným způsobem jako včera a hledáme nějaký sjezd do okolních kopců. Po chvíli odbočujeme a nacházíme dokonce zalesněné pohoří. Nevím, zda to bylo přítomností stromů, které jsou zde naprosto vzácné, ale sleduje nás jedno místní auto a i když si myslíme, že jsme se dostatečně schovali, za chvíli nás i po tmě objevuje. Vystupuje z něj docela urostlý Iránec a jelikož nezná ani slovo anglicky, začíná velice složitá domluva. Snažíme se vysvětlit, že jen přespíme a ráno pojedeme dál, ale z jeho strany se domnívám, že nám říká, že je to tam nebezpečné a ať jedeme k němu. Jenže tam padá i slovo „policie“ a vše je pronášeno takovým dost hrubým a hlasitým projevem, že balíme napůl postavený stan a naznačujeme, že jedeme pryč. To jsme si ale mysleli, neboť nás za chvilku předjíždí a ukazuje, ať jedeme za ním. To odmítám a odbočuji na dálnici. Následuje další manévr, kdy nás opět dojíždí a vede na odpočivadlo, kde mi podává telefon s někým, kdo umí anglicky. Domluva nebylo o moc lepší, ale pochopil jsem, že spaní venku je nebezpečné a že máme jet k němu. To jsem opět odmítl a řekl, že jedeme spát do hotelu. S tím se po chvíli smířil, ještě jednou opakoval, ať nespíme volně v přírodě a přátelsky se s námi rozloučil. Nevím, asi to bylo opravdu jen nedorozumění… Je už docela pozdě a my pokračujeme po dálnici směrem k městu Yazd. Štěstí nám přeje, neboť po chvíli vidíme benzínku a piktogram na ubytování. Opravdu je tam možnost si pronajmout místnost , dle arabského zvyku pouze s vysokými koberci na spaní, ale to nám nevadí. Venku bychom spali na tvrdším. Naše další cesta vede opět do pouště, kde jsme si na googlu našli hezké obrázky písečných dun a nedaleko odtud opuštěné hliněné vesnice. Kousek na iránské poměry je dlouhý asi dvě stě kilometrů a jeli jsme neustále téměř opuštěnou kamenitou polopouští, jen občas přerušenou menší oázou. Někomu by se taková cesta mohla zdát nudnou, ale ani taková krajina není bez krásy. Jak jsem se už zmínil, všude byly zajímavé geologické útvary z různobarevných hornin a neustále se střídající scenérie. Po poledni jsme dorazili k písečným dunám a vzhledem k tomu, že byl všední den, nepotkali jsme nikde ani živáčka. Foukal docela svěží vítr a tak byly písečné duny krásně učesané, protkané jen našimi stopami, které též pomalu mizely a ukazovaly názorně pomíjivost naší existence v divoké přírodě. Když jsme se nabažili pohybu v písečných dunách a hlavně vyčerpali naše fotografické ambice, vyrazili jsme oklikou zpět k naší cestě na jih. Už se pomalu blížil večer a tak jsme začali hledat místo k přenocování. Nechtěli jsme to nechat až na poslední chvíli, a tak jsme zajásali, když jsme objevili kousek od silnice opuštěný karavanseráj. Těchto ubytovacích hostinců je po celém Iránu spousta a jsou v různých stádiích zachovalosti. Od opravených, které slouží k piknikování a rodinným výletům až po naprosté ruiny. Tento byl někde mezi, rozhodně neposkytoval pohodlí, ale dal se tam najít rovný a relativně čistý kousek na přespání. Dokonce jsme nejdříve vylezli na ochoz, který vedl po celém obvodu a rozhodli se, že budeme spát pod hvězdami Orientu. Neustálý vítr nás po chvíli ale zahnal dolů. Tam jsme strávili klidnou noc, ačkoliv jsme si před spaním představovali, jak to zde muselo vypadat ve středověku a doufali jsme, že by se nám o tom mohlo zdát. Ráno pokračujeme v cestě do vesničky KHARANAQ. Měl jsem ji předem vybranou dle průvodce, jako ukázku staré hliněné architektury. Opravdu jsme byli šokováni rozlehlými stavbami, patrovými domy a bludištěm hliněných chodeb. I když tam již dlouho nikdo nebydlel, dalo se tudy stále prolézat a úchvatný byl pohled z přístupných střech, kam se dalo vylézt a celou vesnici si prohlédnou z vrchu. I když jsme museli obcházet spoustu propadlých částí stropů, nikde nebyl žádný zákaz vstupu ani zábradlí. Na tomto místě jsme nebyli sami, tato lokalita se nachází poměrně blízko města Yazd a vozí se sem turisti. Viděli jsme je též prolézat bludištěm chodeb a přecházet po střechách, až jsme najednou zaslechli z nedalekého hliněného ochozu: „Nazdar, nejste vy Češi?“ Tak tam bychom krajany nečekali, byla to trojice studentů, kteří se též vydali na poznávání Iránu. Během našeho pobytu jsme moc cizinců nepotkali, mimo hlavní trasy a velká města opravdu naprosté minimum, více jich potom bylo ve městě Shiraz, kde jsme ještě jednou narazili na skupinku Čechů. Po důkladném prolezení zdejšího labyrintu jsme objevili u silnice bistro, kam jsme si zašli na jídlo. Nejčastějším jídlem je zde kebab, který je dělán jako špíz na jehle nad ohněm, nebo na grilu. Bývá hovězí, skopový a nebo kuřecí, k němu je podáván místní chleba, což jsou tenké placky a mohou být úplně tenké, připomínající téměř list papíru (mně tedy spíše připomínaly ubrousek) a nebo se pečou kynuté placky, které jsou asi centimetr silné. Ty jsou podle mého názoru lepší, ale zase dlouho nevydrží. Ty tenké zabalené v igelitu se dají jíst ještě za několik dní a mám dojem, že je místní na delších cestách požívají tak, že je nechají úplně vyschnout a následně před konzumací je opět nějak navlhčí a jí, ale nevím, jak přesně to dělají. No a k pití je výběr velký, ale kromě alkoholických nápojů. Ty tady neseženete. Docela zajímavý je nakyslý jogurtový nápoj, který se normálně prodává i v petláhvích a je opravdu i v tom vedru velice osvěžující. Naučili jsme se jej pít a tak jsme si jej dali i tady na závěr našeho výborného oběda.

Z vesničky Kharanaq zajíždíme asi padesát kilometrů do skalnaté polopouště navštívit nejposvátnější místo Zoroastriánů, které se jmenuj Čak čak, což v překladu znamená kap kap. Jedná se o místo, kam utekli v minulosti během islámských nájezdů stoupenci zoroastriánství před pronásledováním a zde, v suché a kamenité krajině se jejich princezna pomodlila a ze skály v jeskyni začala kapat voda. Díky tomu zde pronásledování přežili. Zoroastrismus je jedno z nejstarších náboženství na světě, bylo rozšířeno v perské říši dávno před naším letopočtem a dalo základ všem dalším náboženstvím, jako je judaismus, křesťanství i islám. V Persii, neboli dnešním Iránu, bylo násilně změněno na islám až někdy v sedmém století. Dnes žije po světě asi 150 tis vyznavačů zoroastrismu a jedním z nejznámějších byl Freddie Mercury. Místo je to opravdu impozantní, jeskyně je umístěna uprostřed prudkého svahu, vedou k ní strmé schody a je od ní nádherný výhled do kraje. Po prohlídce jedeme dále a po krátké zastávce ve městě Yazd pokračujeme směrem na město Kerman. Krajina okolo je plochá a dosti nehostinná a tak se rozhodujeme, že si tentokrát na nocleh najdeme nějaký hotýlek. Doufali jsme v nějakou ceduli, nebo ukazatel podél cesty, ale takto to tady moc nefunguje. Přece jen nejsme v turisticky vyhledávané oblasti. Po setmění odbočujeme do města Rafsanjan a doptáváme se na hotel. Jeden tam prý je a po chvíli jej i nacházíme. Je docela pěkný, pro nás až moc, ale jinou možnost nemáme a tak se ubytováváme v pokoji za cca 900 kč. Krásné sociální zařízení s teplou sprchou nám to vynahrazuje. Obyčejná věta „po setmění odbočujeme do města a hledáme hotel“ nám sice zní naprosto normálně, ale nic nevypovídá o skutečném zážitku. Jak jsem se již zmínil, v průvodcích se nedoporučuje řídit auto v Iránu a večer se skoro zakazuje. Poznali jsme proč. Pokud je přes den na silnicích zmatek, na třech proudech jedou auta v pěti vedle sebe, předjíždějí se ze všech stran, auta nedávají znamení o změně směru a bez problémů kdekoliv a kdykoliv zastaví, aby někdo mohl vystoupit, tak to se děje i večer a bez zapnutých světel. Někdo občas má světla puštěná, občas i dálková, aby byl viděn, někomu svítí jen jedno a do toho se proplétají motorky, často v protisměru a chodci s nasazením života přecházejí přes silnici. No a do toho je potřeba ještě hledat ten správný směr. Dodnes nechápu, že jsme to všechno přežili bez jediného karambolu. Po příjemné noci vyrážíme dál k městu Kerman, za nímž se nachází další cíl naší cesty a tím je poušť LÚT, jedna z nejkrásnějších a současně nejteplejších pouští světa. Každoročně jsou tam pomocí družice naměřeny hodnoty okolo 70 st.Celsia. No a my jsme do této pouště dorazili v pravé poledne! Přes poušť vede docela pěkná asfaltka, která nás zavedla asi 40 km do nitra pouště, do místa zvaného Kalout. Okolo nás to vypadá jak v Arizoně, kam oko dohlédne se z písku tyčí bizarní skalnaté útvary a vše se chvěje v rozehřátém vzduchu. Není divu, že tu v tuto dobu kromě nás nikdo není. Nádhera místa nám ale dává zapomenout na spalující vedro a pobíháme s foťákem po okolních skalách a hledáme ty nejkrásnější záběry. Opět litujeme, že nemáme možnost zde strávit více času a počkat na lepší světlo, ale i tak jsme nadšeni. Snažíme se hodně pít a být zahaleni, abychom se nespálili, ale přesto asi po třech zde strávených hodinách toho máme docela dost. Opouštíme tuto oblast stejnou cestou. Po několika kilometrech projíždíme přes horský průsmyk, kde na okolních vrcholcích vidíme sníh. Není to fata-morgana, opravdu jsou zde takové výškové rozdíly, že cca padesát kilometrů od extrémně horké pouště jsou pětitisícové vrcholy se zbytky sněhu.
Před Kermanem odbočujeme směrem na jih do města BAM. Původně jsme tam ani namířeno neměli, ale včera v hotelu jsme na stěně viděli nádhernou fotku z tohoto města, na níž byla vyobrazena obrovská Citadela, celá postavená z hlíny. Když jsme zjistili, že město Bam není až tak vzdáleno naší trase, bylo rozhodnuto. Trochu se blížíme k afgánským hranicím a v průvodcích varují před možností přepadení turistů, ale to nás neodradí, snad jen budeme muset opět najít nějaký hotel. Do města dojíždíme relativně za světla a hotel je tam zase jediný a na jejich poměry opět docela drahý, ale to se nedá nic dělat. Večer jsme se šli projít po městě a tiše jsme doufali, že Citadela, něco jako náš hrad, bude v noci osvětlena, ale to bychom asi chtěli moc. Vyrážíme k ní hned ráno a jsme překvapeni její velikostí a rozlehlostí. Probíhají na ni stavební práce, které ji částečně rekonstruují a částečně konzervují. Celý komplex je opravdu rozsáhlý a vévodí mu v centrální části jakýsi hrad a okolo je celé středověké městečko. Vše je ale postaveno z hlíny. Snažili jsme se najít místo, odkud byl pořízen záběr celého komplexu, který nás tak okouzlil v minulém hotelu, až jsme usoudili, že to nemůže být uvnitř hradeb. A opravdu, když jsme památku opustili a šli podél hradeb, tak na jednom rohu se dalo vyšplhat nahoru a pohled přes zeď byl ten, který jsme hledali. Jen to zapadající světlo nad citadelou jsme neměli, ale i tak jsme byli spokojeni a mohli vyrazit na další cestu. Už se konečně blížíme k cíli našeho pobytu a tím je ostrov Qeshm v Perském zálivu. Zajížďkou do města Bam jsme se dostali trochu jihovýchodněji, než jsem zamýšlel, ale díky tomu jsme se též přiblížili provincii Hormozgan a městu Minab, které jsem ve svém původním plánu s těžkým srdcem chtěl vynechat. Je to oblast, kde žije původní etnikum s vlastním jazykem a způsobem oblékání. Součástí jejich kroje je jakási „škraboška“ na obličeji, kterou nosí ženy. Tyto ženy se bohužel nechtějí nechat fotit a v průvodci se doporučuje toto respektovat. Foťáky jsme samozřejmě měli s sebou, když jsme vyrazili na místní bazar a opravdu jsme po chvíli ženy s touto škraboškou uviděli. K focení jsme se ale neodhodlali, bylo vidět, že si nás všichni dost ostražitě hlídají. Není divu, byli jsme tam jediní cizinci, pokud jsem viděl a i když Martin zkusil nějaký snímek na ulici od pasu udělat, zaregistrovali jsme okamžitě nepřátelské reakce. Raději jsme tedy fotoaparáty schovali do batohu a užívali si pohledů na tato zajímavá místa. Opravdu zde byli lidé trochu jiného vzhledu, než jsme doposud vídali. Lišili se i barvou kůže, byli tu lidé podobni původním cikánům, další připomínali Indy a zaregistrovali jsme i lidi, které bychom spíše zařadili do Afganistánu. Tato provincie sousedí s provincií Balúčistán, což je už opravdu pro nás hodně exotická oblast. Při prolézání bazaru jsme objevili jednu paní, která škrabošky prodávala a tak jsme si je koupili jako suvenýr. Chtěli jsme využít situaci, ale ani tento „kšeft“ neobměkčil paní k tomu, abychom si ji mohli vyfotit. Nedá se nic dělat, nejsme paparazzi a tak máme tyto ženy a jejich vzhled uložen pouze v naší paměti. Pokračujeme dál, už jsme na dohled od Perského zálivu a hledáme trajekt na ostrov. Před sebou máme velké město Bandar Abbas a tak se domníváme, že lodě jezdí z tamního přístavu. Do města dojíždíme okolo devatenácté hodiny a průjezd přes celé město je opět hororový. Konečně jsme v přístavu, ale tam nás nepotěšili, neboť tento přístav je pouze nákladní a trajekt na Qeshm jezdí z asi sedmdesát kilometrů vzdáleného přístavu. Nedá se nic dělat, opět se noříme do večerního provozu a vymotáváme se na výpadovku naším směrem. Konečně jsme na místě a naštěstí trajekt jezdí každou hodinu celou noc. Ostrov je na dohled, vidíme světla jeho přístavu a nad ním červenou záři. Není to sice z ropného vrtu, ale z rafinérie zpracovávající zemní plyn, jak se později dozvídáme. Na trajektu se s námi dávají do řeči dva místní a dozvídáme se spoustu zajímavostí. Například to, že už jedeme pozdě, protože teď je na ostrově už nesnesitelné vedro … a to je teprve polovina dubna! Na ostrov prý jezdí většina turistů v prosinci a lednu, kdy je tam příjemně. Aby nás „ochladil“ přináší jeden z nich za chvíli několik zmrzlin, jen tak, pro nás a z radosti, že si s námi mohou povídat. Bez obalu nadávají na současnou vládu, protože minulý režim začal stavět mezi ostrovem a pevninou most, ale nová vláda to stopla. Jako pozůstatek ční před přístavem na ostrově řada sloupů, dost podobná na ruiny řeckých chrámů. Na ostrově žádná práce není a tak všichni jezdí za prací na pevninu, takže otázka dopravy a času stráveného čekáním na trajekt je pro ně na prvním místě. Ještě si s nimi konzultujeme naše zamýšlené cíle návštěvy a už jsme na druhé straně. Okolo ostrova vede jedna cesta a po ní se vydáváme na severozápadní část, kde se nachází Geopark, který byl pod patronací Unesco, ale vzhledem k neplnění podmínek ze strany Iránu už snad v současnosti není. To je nám ale jedno, my tam míříme k cíli naší cesty, k solné jeskyni „Tři naháči“. Je už skoro půlnoc a my jedeme po cestě směrem k cíli naší cesty. I přes pokročilou hodinu je teplota okolo 30 stupňů. Na silnici nepotkáváme skoro žádná vozidla, jen několik toulavých psů a fenků. Fenek je malá pouštní liška a je snadno rozpoznatelná podle svých velkých uší, které slouží nejen jako velice jemný sluchový orgán, ale i na ochlazování v těchto extrémních teplotních podmínkách. A rozhodně tam fenci nejsou vzácní, neboť jsme jich během nočních přejezdů viděli docela dost. Nyní přejíždíme na druhou stranu ostrova a po chvíli zahlédneme na břehu zálivu malou betonovou chatku, kde přespáváme. Naštěstí jsme unaveni, takže i přes nepřestávající vedro za chvíli usínáme. Ráno se rozhlížím okolo a žasnu, jaký tam byl po okolním písku pohyb. Stopy fenků ještě poznávám, ale u zbytku se jen domnívám, že se jednalo o různé ještěrky, scinky a možná i štíry… Kousek vedle je malá vodní plocha, která je z poloviny odpařená a povrch je tvořen silnou vrstvou soli. Vůbec všude okolo je vidět sůl, z dálky to skoro vypadá jako poprašek sněhu, ale vše je jen a jen sůl. Celý tento ostrov je geologicky tvořen velkou solnou krou, na které je navátá zemina a další minerály. To je ten důvod, proč jsou zde okolo samé solné jeskyně. Dojíždíme do centra Geoparku, kde jsou též nějaké přístřešky a okolo vidíme vstupy do jeskyň. Jdeme se tam podívat a jsme nadšeni touto nezvyklou krásou solných krápníků (jsou to vlastně krápníky?) a stěn hrajících všemi barvami. Za chvíli se objevuje i místní strážce, se kterým se dáváme do řeči a chlubíme se, že jsme z Čech a že jsme známí profesora Brukhanze, což je vedoucí skupiny, která jeskyni „3N“ objevila a zmapovala. Pana profesora jsme opravdu před cestou navštívili a on nám velmi zajímavě povykládal o této jeskyni i o celé oblasti. Už i historka, proč nazvali tuto jeskyni „ U tří naháčů“ je zajímavá a vcelku prozaická, neboť do jeskyně se musí člověk plazit vodou, což je v tomto případě nasycený solný roztok a tak kvůli uchránění svého oděvu se geologové svlékli do naha a tak se plazili dovnitř. No a jelikož byli tří, tak „pracovní“ název jeskyně byl na světě. Místní správce měl radost z vyřízených pozdravů, nicméně pojal podezření, že se chystáme do jeskyně lézt, což je zakázáno. Abych řekl pravdu, ani se nám moc nechtělo plazit se solným roztokem a tak nám stačila návštěva jiných, větších solných jeskyň, kde jsme si to náležitě užili. Venku se mezitím udělalo nesnesitelné vedro a tak jsme raději utekli do klimatizovaného auta a projeli si i zbytek geoparku. Všude byly neskutečně bizarní skalní útvary, vzniklé erozí jak větrnou, tak i díky dešťům, které jsou sice výjimečné v této oblasti, nicméně mají zas větší dopad na skály, jejichž základ je vlastně tvořen solí. Toulali jsme se touto krajinou až do pozdního odpoledne a na závěr jsme zastavili u moře a šli se vykoupat. Pokud jsme měli představu, že se ve vodě zchladíme, hned první kontakt s vodou nás z této představy vyléčil. Voda byla snad teplejší než vzduch a přidal jsem si jak v termálních pramenech. Můžu ale říci, že jsem se koupal v Perském zálivu a dokonce za asistence delfínů, kteří se po chvíli objevili kousek od nás. Zpět jsme se vraceli stejnou cestou, ono jich tam na ostrově ani o moc víc není, ale udělali jsme si ještě odbočku na CHAHKOOH CANNYON, což je opravdový úzký kaňon vzniklý vodní erozí a který je navíc ještě asi v polovině rozdělen do kříže tektonickým zlomem. Něco překrásného! Kaňon sice není velký, řádově pár set metrů oběma směry, ale i tak tam trávíme dlouhou dobu a nemůžeme se nabažit této krásy. Měli jsme původně v plánu navštívit na ostrově ještě několik geologických zajímavostí, ale už teď víme, že to nemáme šanci stihnout. Takže si v klidu vychutnáváme toto místo a pak na západ slunce dojíždíme do oblasti mangrovových lesů při severním okraji ostrova. Je doba odlivu, a tak jsme se usadili na břeh a díváme se na postupně se odhalující pobřeží, kořeny stromů a mezi nimi se prohánějící obrovské množství krabů a obojživelných rybek – lezců obojživelných. Celou atmosféru dotváří krvavě zbarvené zapadající slunce. Téměř za tmy se přesouváme na předem vyhlédnuté místo na přespání, což je opět přístřešek u vjezdu do Geoparku. Vaříme si večeři a hodnotíme dnešní den, který plně naplnil naše očekávání o nevšedních geologických krásách ostrova Qeshm. Škoda, že se zítra již musíme vydat na cestu zpět, jinak by tu určitě bylo míst na prozkoumání mnohem víc. Jediné, co nás trochu zklamalo, byla všudypřítomná noční záře z továrny na zemní plyn. Martin zkusil udělat noční fotku oblohy a skála na horizontu vylezla naprosto rudá, takže jsme se upřímně zasmáli a vzpomněli na „Rudou záři nad Kladnem“, nebo v lepším případě na australský Red rock, ale ani jedno nám nepasovalo do Perského zálivu…. i když ten zemní plyn a nafta jsou vlastně pro tuto oblast charakteristický…. Ráno se budíme opět do horkého a trochu i mlhavého rána a vyrážíme k trajektu. Ten nám opět odjíždí „před nosem“, a tak čekáme hodinu na další. Bavíme se krmením rybek v přístavu, jichž je tady obrovské množství. Vlastní převoz je pak rychlý a my vyrážíme zpět na sever. Máme před sebou 530 km do města Shiraz, kde mám domluvený nocleh u jednoho doktora, který se mi ozval přes couchserfing.

Cesta do Schirazu byla celkem nudná, silnice vedla téměř celou dobu mírně zvlněnou krajinou, opět bez většího porostu, i když se zde přece jen objevovalo více vegetace, než jsme byli zvyklí a dokonce se občas objevovala i větší, zemědělsky využívaná půda. Míjeli jsme samozřejmě i několik měst, ale nezastavovali jsme v nich. Okolo páté konečně přijíždíme do města Shiraz. Od Amira, našeho hostitele z couchserfingu mám na mobil zaslanou adresu a podařilo se nám ji přes mapy v mobilu zadat do navigace. Po delším motání nám navigace hlásí, že jsme na místě. Ověřit si to ale nemůžeme, neboť na ceduli je jméno ulice napsáno arabským písmem, ale číslo souhlasí. Volám Amirovi, že jsme na místě. Nevěří nám, pořád se vyptává, kde vlastně jsme, až předávám telefon nedaleko stojícímu řidiči, který na někoho čeká a ten mu to potvrzuje. Máme prý chvíli počkat. Amir je doktor z nedaleké nemocnice a opravdu asi za deset minut přijíždí. Sympatický a usměvavý člověk, odhadem pětatřicet až čtyřicet let, se kterým se vidíme poprvé v životě a který nám přes couchserfing nabídl zdarma ubytování u sebe doma. Jdeme do poměrně luxusního domu, v přízemí je zavřené parkoviště a výtahem vyjíždíme do třetího patra. Tam má Amir doktorský byt. Dává nám klíče, říká, že si tam máme udělat pohodlí, z ledničky si můžeme vzít co chceme, čaj je na polici a on přijde zítra odpoledne, protože má noční službu. Takto nás zanechal s otevřenou pusou a klíči v ruce v našem novém bytě. Chvilku si dáváme „voraz“, ale dlouho to nevydržíme a vyrážíme do centra. Shiraz je poměrně velké město, má asi 1,7 milionů obyvatel, takže je skoro dvakrát tak velké jako Praha, ale nepřipadlo mi to tak. Možná tam v bytech bydlí více lidí než u nás, takže rozlohou je město na počet obyvatel relativně malé. Nicméně provoz na silnici velkoměstu odpovídá. Necelých třináct kilometrů jedeme skoro hodinu. Opět neexistuje možnost na „téčkové křižovatce“odbočit doleva, je potřeba odbočit doprava a pak jakmile se objeví díra ve středových svodidlech, tak přejet do protisměru. Neustále se prudce zrychluje a hned brzdí, občas někdo zastaví uprostřed silnice a začnou vystupovat lidi, začíná se stmívat, ale nikdo nerozsvěcí světla a do toho samozřejmě každou chvíli někdo přejíždí z protějšího směru stylem silnější má přednost. S úlevou parkuji kousek od vyhlédnutého místa a jdeme se projít. Míříme k velké mešitě, jejíž jméno jsem si nezapamatoval, ale snad to nevadí. V každém případě je obrovská a celá nádherně osvícená. Jsme úplně uchváceni a myslím, že jsem i zapomněl zavřít pusu. Vykachlíčkované brány, třpytící se skleněné prvky v interiérech a smaltované kachle na vnějším plášti, rozloha nádvoří o ploše několika fotbalových hřišť, střídající se barevná světla a nad tím vším hvězdnatá obloha s měsícem. Vůbec se nedivím okouzlení všech středověkých cestovatelů, kteří dorazili do Perské říše a spatřili tuto nádheru. Pomalu se procházíme, fotíme, posedáváme a vůbec se nám odsud nechce. Nakonec přece jen odcházíme, obcházíme ještě blízké okolí, ale jelikož jsme z celodenního putování dosti znaveni, odjíždíme domů. Tam chvilku diskutujeme, spřádáme plány na zítřek a chystáme se na lože. Martin si ale stěžuje, že ho začíná bolet pravá ruka, jakoby ji nemůže sevřít v pěst. Dělá si legraci, že přece tolik nefotil, aby jej bolela ruka od mačkání spouště… Ráno spíme asi do devíti, děláme si čaj a v klidu po desáté opět vyjíždíme do centra. Když se opět dostanu autem do místního provozu, najednou se Martin rozesměje a volá: " Já už vím z čeho mě bolí ta ruka..... to mám z toho, jak se křečovitě držím během jízdy za držadlo!" Dnes jsme si naplánovali prohlídku bazaru. Bazar Vakil je jeden z nejznámějších a největších. Obrovské klenuté prostory jsou plné krámků se vším možným. Objevujeme i část věnovanou turistům, ale většina je určena pro místní. Nejkrásnější jsou krámky s kořením, šperky a s látkami. Je to sice trochu komické, když si ženy celé zahalené v černém vybírají zářivě barevné látky, ale žena se nezapře nikde na světě. Odpoledne přichází domů Amir a hned nás veze znovu do centra, aby nám ukázal své město. Jedeme jeho vozem, má poměrně nové Suzuki SUV a je poznat, že je v místním provozu jako ryba ve vodě. Tentokrát já zoufale svírám madlo u sedadla a to nám Amir ještě zpestřuje cestu malým závodem s drzým bavorákem. Připadá mi to jako scéna z filmu „Rychle a zběsile“, kdy se obě auta řídí asi stovkou po téměř zaplněné silnici, kde se na třech pruzích vytváří tolik pruhů, kolik se vedle sebe momentálně vejde aut, kličkujeme zleva doprava a zpět, vejdeme se vždy do mezery tak o deset centimetrů větší než je naše auto. Klobouk dolů, myslel jsem si o sobě, že jsem dobrý řidič, ale na tohle bych neměl. Dojíždíme do centra a Amir nás vede do bazaru, aby nám pomohl vybrat typické dárky z Iránu, a tak kupujeme nádherně zdobené filigránské vázičky a tácky, kupujeme přívěsky z místních drahých kamenů a další drobnosti. Po okružní cestě centrem se nás Amir ptá, zda nechceme zajet na whisky? V muslimské zemi a na whisky? Ptám se udiveně. Směje se a říká, že tady se dá sehnat všechno. Pro nás ale alkohol není tak vzácný a tak projevuji přání, zajet někam na „šíšu“. Kupodivu to není až tak běžná záležitost, neboť to prý policie zakázala a je jen několik licencovaných podniků, kde si lze dát oficiálně vodní dýmku. Samozřejmě jsou na vině drogy, které se takto konzumovaly. Jedeme tedy na kraj města, kde je taková výletní oblast a tam zacházíme do podniku, kde se usazujeme ve vyvýšené kóji a dáváme si šíšu. Podnik je plný, z reproduktorů hraje místní popík a všude okolo je veselo. Je vidět, že k dobré náladě nemusí být nutně konzumován alkohol. I my se dostáváme do dobré nálady a začínáme se bavit o životě v Iránu. Překvapilo mě, že jsem spatřil na ulici i mladé osoby opačného pohlaví, jak se spolu drží za ruce, nebo sedí spolu na lavičce. Amir mi potvrdil, že se situace v poslední době velice uvolnila a jsou tolerovány milenecké páry a dokonce i páry homosexuální. To by člověk v Islámském státě nečekal. Dokonce se prý hodně zvedla i životní úroveň a průměrný plat je okolo 500 – 700 dolarů. Platí to ale asi jen u větších měst a státních zaměstnanců, nicméně ani tak se nedá hovořit o Iránu jako o chudé zemi. Amirův plat jako doktora byl ale několikanásobně vyšší… Chtěli jsme Amirovi poděkovat za jeho pohostinství a tak jsme mu navrhli, že jej zveme na večeři. Nechtěl o tom ani slyšet, my jsme prý jeho hosté a on zve nás na večeři! Nejlepší kebab dělají na druhé straně a tak jsme zase přejížděli skoro přes celé město. Bylo okolo jedenácté a na ulicích to žilo. Oblíbenou činností je piknikování, a tak všude u cest byly vidět ohýnky z pouličního grilování. Nejhezčí ale byl pohled na obrovském kruhovém objezdu, kde v jedné části bylo zaparkováno do kruhu asi deset aut, z okna se linula hudba a uprostřed byl otevřený gril a probíhala tam automobilová párty. O kousek dál jsem zase zahlédl několik policejních aut u náklaďáku, která byl plný malých motorek a všech možných dvoukolových vozidel. No a okolo toho velké srocení převážně mladých lidí. Ptal jsem se Amira, co to má znamenat, ale on se začal smát a říkal, že takhle čas od času udělá policie zátah a všem, kteří nemají řidičák, tak jejich motorky prostě zabaví. Dali jsme si výborný kebab se spoustou oblohy, pita chlebem, různými omáčkami a pak jsme se vydali domů. Jelikož se nám nechtělo spát, Amir uvařil výborný čaj a pokračovali jsme v hovoru. Nálada byla uvolněná, přátelská a tak jsem vypálil svou poslední otázku, která mi vrtala hlavou. Ještě nedávno jsem se domníval, že prostituce je v muslimských zemích nemyslitelná, ale pak jsem se dozvěděl, že to až tak pravda není. No a Amir mi to po chvíli rozpačitého váhání potvrdil. Alláh totiž vymyslel a uzákonil takzvaný institut „dočasného manželství“. Když se tedy dva lidé opačného pohlaví na ulici domluví, tak mohou ústně uzavřít třeba na dvě hodiny manželství a dělat vše, co manželé dělají. Pokud ale nemají kam jít, tak musí zaskočit do mešity, kde jim duchovní napíše oficiální papír o jejich manželství na dobu určitou a s tímto papírem je ubytují v hotelu na společném pokoji. Jinak by to bylo nepřípustné…ale když jsou ti manželé, tak je vše v pořádku. Jo, Alláh dobře věděl, co jeho věřící potřebují… Amir mi se smíchem slíbil, že až příště přijedu a budu-li chtít, tak mi nějakou manželku sežene. Ráno jsme se srdečně rozloučili a vyrazili na poslední část naší cesty, což byl přejezd na letiště. Máme to asi 900 km, ale celá cesta je po dálnici a tak večer jsme tam. Po cestě jsme si udělali jen jednu menší zastávku kousek za Shirazem, kde se nachází starobylé zříceniny města Persepolis, které by asi stály za prohlídku, ale vzhledem k časové tísni jsme se jen podívali přes plot a udělali několik fotek z dálky. Na letišti jsme předali auto Imánovi, který na něm neshledal závady, neboť jsme opět navlékli na sedadla i páčky igelitové obaly. Pak jsme se odebrali do tranzitní zóny, kde jsme počkali na letadlo. Návštěva Iránu byla pro mě jednou z nejzajímavějších cest, kterou jsem absolvoval a to z důvodu úplně jiné kultury, hodnot i architektury … a v neposlední řadě i milému chování lidí a jejich vstřícnosti a většinou i nezištné ochoty pomoci turistovy, aby se mu v jejich zemi líbilo a chtěl se tam vrátit. A já bych se tam vrátil rád… (a to ne kvůli té slíbené dočasné manželce :-))