Camarque - Francie

Jižní Francie – kraj Camarque Už se pomalu stává tradicí moje jarní cesta do jižní Francie. Není divu, je tam tolik krásných oblastí, že už teď vím, kam se vypravím příští rok. Ale zpět k tomu letošnímu. Rezervaci Camarque, kam mířím, tvoří oblast delty řeky Rhony a je zajímavá hlavně polodivokým chovem bílých koní, býků určených k býčím zápasům a spoustou plameňáků. Vyrážíme s Ivanou v sobotu ráno z Prahy a prvních sedm set kilometrů přes Německo je sice nudných, ale díky dálnici docela ubíhají. První větší zastávkou na cestě je opět město Colmar. Nádherné francouzské město v kraji Alsace, kterému se přezdívá „Malé Benátky“ a to kvůli časti města, které je protkáno vodními kanály, tak jako ty pravé, italské Benátky. Samozřejmě se to nedá srovnat, ale to už je takovým zvykem ve světě, každému městu, které má pár kanálů, přezdívat malými Benátkami. Tím ale nechci ubírat krásu města Colmar, které se pyšní kromě zmíněných kanálů i krásnými hrázděnými domy, malovanými průčelími i barevnými břidlicovými střechami. Po malém občerstvení a rozhýbání těla procházkou po městě pokračujeme v cestě. Míříme do města Besancon, kde se na nachází hotel F1, kde budeme trávit dnešní noc. Tento řetězec hotelů je nejlevnější možnost přespání v relativním pohodlí a čistotě. Nevýhodou je ale jejich umístění mimo hranice města, většinou v průmyslové, nebo obchodní zóně. Na přespání to však stačí. Původně jsme si plánovali ještě návštěvu města, ale jsme tak utahaní, že po večeři z vlastních zásob zalézáme do postele a brzo usínáme….jinak město Besancon a celá tato oblast vápencového pohoří Jura na francouzsko-švýcarských hranicích by stála za samostatný pobyt. Z Besanconu nejdříve vyrážíme okreskami a jelikož je neděle ráno, cesty jsou prázdné a užíváme si poklidného francouzského venkova. K té pohodě patří i snídaně, takže zastavujeme v jedné vesničce u pekařství, které je i v této době otevřené. Příjemná paní majitelka nám vaří kafe, dáváme si k němu čerstvě upečené croissanty a nějaké domácí koláče. Když tak sedíme venku u stolečku, okolo nás se trousí místní pro čerstvé bagety a vždy se s námi pozdraví a s úsměvem popřejí dobou chuť. Nádherný začátek naší cesty. Brzo se napojujeme na dálnici a u města Lyon se přibližujeme k řece Rhona, která nás bude doprovázet až Středozemnímu moři. Ubytování máme zajištěné ve městě Arles, ale než tam dojedeme, zastavujeme se ještě ve městě Avignon. Prohlížíme si papežský palác a chvilku posedíme na náměstí před ním, kde se díky hezkému počasí už objevují pouliční umělci. Zatím ještě není hlavní turistická sezóna, ale turisté jsou zde snad v každé roční době, čemuž odpovídá i množství otevřených pouličních stánků a prodejen. V jedné z nich neodoláme a Iva si kupuje krásné letní šatičky…začíná dovolená. Ubytování jsem zajistil přes Airbnb a máme krásný pokojík s kuchyňským koutem, sociálním zařízením a vlastním vchodem. Malý, ale šikovný. A hlavně za rozumnou cenu. Docela mě nedávno překvapilo, když jsem sháněl ubytování u nás v Čechách přes Airbnb, tak ceny byly vyšší než v té jižní Francii. Zde v Arles plánujeme strávit tři noci a tak snad bude dostatek času na prozkoumání města i okolí. Už teď musím prozradit, že to zdaleka nestačilo. První den vyrážíme dolů k moři. Projíždíme rovinou asi třicet kilometrů od Středozemního moře a celá tato oblast je protkána různými kanály, vodními lagunami s rákosím i malými políčky. Dokonce se zde pěstuje i rýže, což málokdo ví a není to jen nějaká nepodstatná rarita. Rýže se pěstuje na 20 tisících hektarech plochy! Dojíždíme až do přístavního městečka Saintes-Maries-de-la-Mer. Je vidět, že toto městečko žije z turismu, ale přesto si zachovalo svůj typický vzhled malého, ospalého místa, kde se snoubí historický způsob života s tím moderním. Typickým znakem tohoto kraje jsou bílí camargští koně, kteří jsou uznáni za samostatné plemeno až relativně nedávno, nicméně podle jeskyních maleb v okolí a dle kosterních pozůstatků se zde vyskytovali již před více jak sedmnácti tisíci lety. Dříve byli koně využíváni i k polní práci, ale hlavně jako dopravní prostředek pro místní kovboje k nahánění stád dobytka. Tento místní fenomén je nyní hojně předváděn turistům, nicméně na místních farmách je kůň na zamokřené půdě dodnes jediným možným dopravním prostředkem. Však taky skoro každá farma pořádá vyjížďky pro turisty. Procházíme si městečko, máčíme nohy v moři, sbíráme škebličky a chováme se jako většina turistů, kteří si užívají krásného počasí, slaného vzduchu a volného času před sebou. Dlouho nás ale toto „nicnedělání“ nebaví a vyndáváme z auta kola a vydáváme se po přímořské stezce se podívat na nedaleký maják. Po cestě na chvilku odbočujeme mezi vodní plochy, na kterých jsou hojně usazeni plameňáci. O tom, že se tady vyskytují jsem věděl, ale překvapilo mě to množství. Přelétali nám na hlavami a zahlédnout hejna čítající od pěti do stovek kusů nebyla žádná výjimka. No a když si představíte mezi nimi projíždějící lidi na bílých koních, idylka je dokonalá. Náš výlet na kole nebyl až tak moc dlouhý, nějakých patnáct kilometrů jedna cesta, ale jízda v písku dá docela zabrat. Přesto jsme se vrátili nadšeni a hlavně včas, abychom ještě stihli poslední odjezd výletní lodi po jednom z větších ramen řeky, zasahující mezi pastviny a mokřady. Kapitán měl výklad k tomu, co vidíme, ale nejdříve si obešel pasažéry jaké jsou národnosti a světe div se, donesl nám pak leták s informacemi v češtině! Asi jsme tam nebyli prvními návštěvníky z naší země. Během plavby jsme měli možnost teprve nyní vidět rozlehlost celého kraje a obrovské pastviny, kde probíhá zejména chov koní a býků. Co se týče těch býků, jedná se o černé, rohaté plemeno primárně pěstované k býčím zápasům. Nutno ale upozornit, že francouzská korida se liší od té španělské tím, že je nekrvavá. Zapomněl jsem se zeptat, zda to je důsledek boje ochránců zvířat, nebo zda to má hlubší historické kořeny, ale při zdejších býčích zápasech je úkolem toreadora pouze stáhnout vlající stuhu z býčích rohů, což býkovi žádnou újmu na zdraví nepřinese. To se asi nedá říci o toreadorovi, kterému se to nepovede. Ale vybral si to na rozdíl od býka dobrovolně…. Ještě k těm býkům, byli jsme značně překvapeni velikostí plemene, neboť ti největší jedinci dosahují maximálně 250 až 300 kilo, což je při srovnání s u nás chovanými býky trochu odrostlejší tele. Nutno ale přiznat, že díky krásné černé barvě, velkým rohům a osvalené postavě vypadali velice elegantně a šel z nich strach. Další den jsme vyrazili západně od Arles, s krátkou zastávkou v nádherném městě Nimes. Tam jsme si prohlédli nádherný římský amfiteátr, který po nedávné rekonstrukci pojme 16 tisíc lidí a pořádá se tam od býčích zápasů až po divadelní představení. Dočetl jsem se ještě o jedné zajímavosti týkající se tohoto města a ta souvisí s jeho textilní tradicí. Kdo se vyzná v látkách, tak ví, že na džíny se používá látka zvaná „denim“, což je vlastně původně „de Nimes“, neboli „z Nimes“, kde látka vznikla. Z města míříme k dalšímu turistickému lákadlu a tím je Pont du Gard, což je římský akvadukt, postavený těsně před naším letopočtem, kdy byla tato oblast římskou provincií a akvadukt byl součástí vodovodu, který přiváděl pitnou vodu do města Nimes. Tento akvadukt je vysoký až 49 metrů vysoký a překlenul údolí široké 275 metrů….to jsou ale jen čísla, jejichž monumentálnost si člověk uvědomí až v okamžiku, kdy tam stojí. No a když si člověk ještě uvědomí, že celý most je postaven z precizně osekaných kvádrů a spojen bez pomoci malty, nezbývá než smeknout. A když ještě zůstanu u faktografických údajů, tak celý vodovod měřil asi padesát kilometrů a rozdíl hladin u zdroje a ve městě je pouhých 15 metrů! Bylo tedy potřeba po celé délce zachovávat naprosto přesně nepatrný spád, aby celá soustava fungovala. A ona opravdu několik století fungovala. Když jsme se dostatečně vynadívali a prošli si okolí viaduktu, přesunuli jsme se opět k moři, do městečka Aiques Mortes, které v průvodcích označují za jedno z nejkrásnějších měst ve Francii. Je opravdu krásné, býval to středověký přístav, opevněný kolem dokola silnými hradbami, po kterých se dá celé městečko obejít. Z tohoto městečka vyplouvali křižáci na své „svaté“ cesty, ale dnes by měli trochu problém, neboť postupující delta odsunula bývalý přístav několik kilometrů do vnitrozemí. Věhlas tohoto městečka byl markantní i v počtu turistů, kteří jej chtěli navštívit, takže jsme nakonec museli zaparkovat až mimo hranici města a stát frontu na vstup na hradby jsme odmítli. Courali jsme se chvilku úzkými uličkami, koukali na hemžení u stánků se suvenýry a po nějaké hodince jsme se vrátili k autu. Nicméně i tak v nás zůstal krásný dojem ze středověkého města, citlivě zrenovovaného, aby se nepokazilo jeho „genium loci“. Zpáteční cestu do Arles jsme zvolili přes camarqské pláně, kde se střídaly pastviny s býky a koňmi spolu s rýžovými políčky a lagunami plnými vodního ptactva, kterým opět vévodili nádherní plameňáci. Další naše cesta vede na východ, opouštíme Arles a přes krásné městečko Les Baux de Provence míříme do srdce Provence. Tuto oblast nelze při žádné návštěvě jižní Francie vynechat. Opět se kochám krásou vesniček jako je Gordes, Roussillon, nebo Bonnieux a snažím se Ivě ukázat v krátkém čase to nejcharakteris­tičtější pro tuto oblast. I když levandule ještě nekvetou, i tak je zajímavý pohled na jejich políčka, kde pásy levandulí kopírující mírně zvlněnou krajinu. Další ubytování máme v Pertuis, kde trávíme další dva nádherné dny. Zajeli jsme si na vyhlášené trhy do Aix en Provence, prošli městečko a ještě i stihli objet na kole okruh po zdejších vinicích, uprostřed kterých se velmi často tyčí nějaký středověký hrad, nebo pozdější zámeček. Většina z nich je obývaná a patří nějakému starobylému rodu, spojenému s životem v Provence a s výrobou vína. Poslední noc trávíme u mého přítele Erika v Marseille. Je to velmi příjemné a srdečné setkání po mnoha letech a tak spolu sedíme u lahvinky vína dlouho do noci a vzpomínáme na minulost a plánujeme budoucnost. Ráno nás ještě Erik veze kousek za Marseille k pobřeží, kde ještě donedávna měl potápěčskou školu a ukazuje nám krásná místa, která jsou v dosahu městské hromadné dopravy. Čirá závist nás suchozemců… Všechno ale jednou končí a tak po obědě vyrážíme domů a čeká nás skoro patnáct set kilometrů, než si budeme moci říci, že se cesta do jižní Francie povedla.