Thajsko

THAJSKO Ačkoliv jsem na konec loňského roku plánoval nějakou dobrodružnější dovolenou, levné letenky mě nakonec přesvědčily o návštěvě Thajska. Všichni o něm básní a vychvalují, a tak jsem se rozhodl zjistit na vlastní kůži, co na něm je. Hned na úvod musím napsat, že i my jsme podlehli jeho kouzlu. Krásná krajina, velice milí lidé, výborné jídlo a možnost si zvolit způsob trávení času od válení se na pláži až po dobrodružné výlety do vnitrozemí, opravdu uspokojí každého návštěvníka. Vím, že předchozí věta zní jako z prospektu cestovní kanceláře, ale to nebylo účelem. Jak jsem minule popisoval naše mezipřistání v Šanghaji, tak odtud je již necelých pět hodin letu na letiště Phuket, které je na stejnojmenném ostrově v jižním Thajsku. Přiletěli jsme před půlnocí a do místa ubytování jsme si museli vzít taxi. Není to problém, jen člověk nesmí kývnout hned první agentuře lovící zákazníky v příletové hale. Venku jsou již ceny nižší a tak vyrážíme. Vše je pro nás nové a to včetně dusného horkého počasí. Ubytování máme zamluvené přes Airbnb na místě zvaném Kamala. Je to klidnější oblast bez rušného nočního života, i když tam za ním jezdí nemalá část turistů. Taxík nás vysazuje před udanou adresou. I když je půlnoc, ulice je částečně osvětlená a pohybují se zde lidé, takže čekáme bezproblémové nalezení našeho pokoje. Nicméně jak už je u Airbnb zvykem, udaná adresa ne vždy odpovídá realitě. I zde zjišťujeme, že vlastně nejsme před číslem, které hledáme a před námi je penzion. Již záhy se ale seznamujeme s ochotou místních lidí, kteří se dají do hledání správné budovy s námi. Bohužel neúspěšně. Nakonec zkoušíme zajít do zadního traktu a tam narážíme na skupinku domečků a na jednom z nich je naše číslo. Hurá…dle instrukcí máme pokoj v druhém patře a klíč schovaný ve schránce před ním. Vcházíme do domku a vydáváme se po schodišti nahoru. V tom z jedněch dveří vychází pán, jen v ručníku a udiveně na nás kouká. Anglicky neumí a jen kroutí hlavou a naznačuje, že tam žádný pokoj nemáme. Po chvíli nám dochází, že jsme v cizím soukromém domě a i když slušně, přesto nás odmítají u sebe ubytovat. Takže nové hledání, které bylo nakonec úspěšné, i když číslo hledaného baráku bylo trochu jiné než jsme původně hledali. Konečně jsme se ale mohli po dvou dnech natáhnout na postel. První den jsme věnovali prohlídce nejbližšího okolí, zašli se vykoupat na pláž, opatrně začali ochutnávat nabízené dobroty od pouličních prodejců a užívali si tepla a sluníčka. Byla druhá polovina prosince, což jsme si každou chvíli připomínali a smáli se, jak bychom doma chodili v bundách a čepicích. Mohu potvrdit, že do Thajska opravdu není potřeba si s sebou brát moc věcí. Člověk chodí neustále v kraťasech a tričku a pokud se chce převléci, na ulici si koupí za velice levný peníz tričko jiné. I když ceny jídla a dalších věcí nebyly tak úplně nízké, jak se dříve tradovalo, stále ještě to jsou ceny velice příznivé a pouze podléhají místu a době. To znamená, že nyní, v hlavní sezóně těsně před Vánocemi byly vyšší, než po zbytek roku. Máme v plánu strávit na Phuketu čtyři dny a tak si na další dva půjčujeme skútr. To je jedna z těch úžasných věcí, jak tam lze trávit čas. Cena za půjčení na den nejsou ani dvě stovky a i když jako cizinci musíme nosit helmy, je to v tomto počasí úžasná svoboda pohybu, osvěžení i zábava. Jezdí se sice vlevo, ale všude je spousta skútrů, takže se stačí jich držet a je to. Navíc auta jsou velice ohleduplná, nechávají všude průjezd, nepřekvapí je předjíždění zleva i zprava, ba ani zapomenutý blinkr, nebo zastavení v křižovatce. Jen se mile usmějí a počkají, až si ten cizinec rozmyslí, kam vlastně pojede. Udělali jsme si výlet do města Phuket, což je hlavní město stejnojmenného ostrova. Tam je provoz přece jen o něco větší, ale nikoliv nebezpečnější. V Asii většinou nebývají ty hlavní atrakce ve městech, a tak ani tady se moc nezdržujeme a jedeme do vyhlášeného kláštera, který je kousek za městem. Klášterů je v Thajsko docela dost, takže se ještě zastavujeme v jednom menším, neméně krásném a hlavně bez turistů. V tom turistickém, Templ Shalong, se zastavujeme též a tam nás hlavně zaujal místní „Golém“. Tak jsme si nazvali hliněnou kopuli s okénky, do které se jednou za čas vložily třaskavé rachejtle a zapálily. Zprvu jsme se vyděsili, co se děje, ale pak nám došlo, že to je budhistická oslava božstev, které uctívají tímto rachotem a kouřem. Ten Golém tam tak stál uprostřed malého náměstíčka, uvnitř to explodovalo a ze všech otvorů se mu valil dým…. Po prohlídce kláštera jedeme do hornaté a lesnaté části ostrova, kde na jednom z kopců stojí „Big Budha“ a zhlíží do okolí. Po cestě se objevují poutače lákající na projížďky na slonech a u jedné této stanice se zastavujeme. Jet se projet nás ani tak neláká a nechci se pouštět do úvah, zda je to pro slony odpovídající způsob života s řetězy na nohou, nicméně je tam v ohrádce malé slůně a za sponzorský dar na krmení a péči o slony si jej můžete jít pohladit a dát mu banán. Znáte ženu, která by tomu odolala? Já ne a tak Iva rychle odevzdala peněžitý dar, dostala banán nakrájený na kousky a pod dohledem ošetřovatele se mohla se slůnětem několik minut mazlit. I pusu dostala! Byla to prý nejhezčí pusa, co kdy dostala a prý i mlaskla. Od Budhy byl velice krásný rozhled do kraje. Rozeklané pobřeží a nesčetně ostrůvků rozesetých v moři kam až oko dohlédlo. Uměl bych si představit být na jachtě a toulat se po zdejších mořích. Místo na jachtu ale usedáme na skútr a frčíme domů. Po cestě máme další velké město Patong, kterým projíždíme už docela za šera. To je situace ve všech zemích poblíž rovníku, kdy se tam celý rok rozednívá i stmívá ve stejný čas a to vždy okolo šesté ráno vychází slunce a zapadá po šesté. Vidíme, že tady to opravdu žije trochu jinak, než u nás v Kamale. Určitě všichni znáte obrázky ulic plných lidí, neonové vývěsky barů a žárovkami osvícené stánky s jídlem. Přesně tak to tady vypadá. Zastavujeme u velkého tržiště a jdeme se podívat. Nabídka jídel je nepřeberná, převládají mořské plody a různé ryby, následované na tisíce způsobů připraveným kuřecím masem a nekončí to ani u vepřového či vegetariánských jídel, ale v nabídce je i různý smažený hmyz. V druhé části tržnice se prodává ovoce a zelenina. Kupujeme si ananas a mango. Kdo jednou ochutnal dozrálé ovoce v jeho domovině, tak se pak nad nabídkou našich supermarketů musí jen smutně zasnít. Další den vyrážíme po pobřeží dolů na nejjižnější výběžek ostrova, tzv. Prométheův mys. Po cestě se koupeme i zastavujeme opět v jednom z mnoha Budhových chrámů. Zdejší chrámy slouží nejenom k náboženským setkáním, ale i běžnému životu. V jednom z nich jsme natrefili na probíhající trh a když zajíždíme do dalšího, překvapuje nás spousta shromážděných lidí, vyhrávající kapela i podávané občerstvení pod střechou. Zjišťujeme, že je to pohřeb. A ne jeden. V centrální místnosti jsou velké portréty zemřelých, všude stolky se židlemi a u nich sedící lidé. Chvíli tam stojíme a už k nám někdo přichází a vysvětluje nám, jak to tady chodí. Vůbec tu nepanuje truchlivá nálada, spíše se lidé baví a panuje veselá nálada. Potom krátký průvod nesoucí rakev, vedený mnichem v oranžovém, obchází několikrát svatyni a pak se zastavuje ke krátkému focení. Ze svatyně se vyklubalo krematorium. Vysoký komín a dveře jako do kotelny nás v tom utvrzují. Smrt na tomto světě má pro budhisty jiný význam než pro nás. Docela jim závidíme. Probouzíme se do posledního dne na Phuketu a jdeme si domluvit dopravu na ostrov Phi-Phi, kde máme další ubytování na dva dny. Fascinuje nás, jak zde v Thajsku není nic problém a hned v první cestovní kanceláři, tedy spíše takovém obchůdku, který kromě jídla prodává i zájezdy a zprostředkovává jakoukoliv dopravu, vyřídíme naprosto vše. Mám na internetu zjištěno, že lístek na loď, z druhé strany ostrova, na ostrov Phi-Phi stojí asi 800 báthů na osobu. Zde si domlouváme dopravu minibusem od našeho ubytování k lodi a včetně lodního lístku pro oba za 1000 báthů. Nechápu a vlastně ani nevěřím, ale vše klaplo naprosto přesně. Minibus nás vyzvedl na čas, před nástupem na loď dostáváme samolepku na tričko na základě které nám vydávají lístek na loď a už jsme tam. Za chvíli vyplouváme vstříc dalšímu dobrodružství. Po pobytu na ostrově Phuket přejíždíme lodí na ostrov Phi-Phi. Máme tam pouze dva noclehy, neboť dle průvodce se jedná o oblast nepřetržitého mejdanu a slavností. Člověk má ale poznat všechno a tak se vrháme do víru radovánek. Ostrov je rozdělen úzkou šíjí na dvě části a obydlen je zejména v oblasti té šíje. Zbytek je hornatý a málo prostupný. Proto ta koncentrace lidí a zajímavá architektura. I když slovo architektura nevystihuje to, co nás čekalo – změť malých domků, barů, chatrčí a stánků, vše namačkáno na sobě a mezi tím úzké uličky, ve kterých se člověk ztratí. Brzo jsme se však začali orientovat a došli k pláži, kde bylo několik velkých rekreačních komplexů. Moře ve vnitřním zálivu vypadalo při západu slunce úchvatně. Posadili jsme se chvilku a koukali na tu krásu. S ubývajícím světlem ale začaly přibývat decibely z okolních barů a teras. Všude se předháněli ve vynalézavosti k lákání turistů. Někde byli žongléři, jinde tanečníci s ohněm, ukázky thajského boxu a někde jen přítmí, pohovky a psychedelická hudba. Byť se jedná o relativně malý prostor, vydrželi jsme se procházet v tomto mumraji až do půlnoci. Následně i na pokoji nás dlouho nad ráno provázela všudypřítomná hudba. Dopoledne se jdeme vykoupat k moři, které nám ale díky odlivu a mělkému zálivu takřka utíká před nohama. Nakonec sedíme asi padesát metrů od původní hranice vody v mělké prohlubni, kde se cácháme jak mimino v neckách teplé vody. Chceme poznat trochu více tento ostrov, a jelikož to po pevnině nejde, platíme si odpolední vyjížďku na jejich typické lodi, které se říká „dlouhá“. Dlouhá proto, že má lodní šroub umístěný na dlouhé tyči a tím pádem může proplouvat i v mělčích vodách. Průvodcovství a řízení lodi obstarávají dva domorodci, připadají nám jako příslušníci místního etnika „mořských cikánů“, kteří se na moři narodili a znají je jako nikdo. Neumí sice ani slovo anglicky, ale vše zvládají s úsměvem a profesionalitou. Je nás na lodi dvacet a vyrážíme nejdříve na „Monkey beach“, neboli Opičí pláž. Nejsme na podobné okružní cestě jedinou lodí a tak se o žádnou ostrovní romantiku nejedná. Místní makakové na nás čekají na pláži, doufají v nějaké ty pamlsky a docela zkušeně si o ně říkají. Po chvíli usoudí, že z nás nic dalšího nekápne a tak se odklidí na skály a čekají na příjezd dalších lodí. Jedeme dál a přeplouváme k nedalekému ostrůvku, který s několika zastávkami obeplouváme. Všude jsou krásná zákoutí s písčitými plážemi, kde šnorchlujeme a obdivujeme překrásný podmořský život. Vynahrazujeme si dopolední nepovedené koupání a v průzračné vodě si zde užíváme jak vodu, tak i sluníčko. Vyvrcholením naší plavby byl pohled na proslavenou pláž Maya, kde se točil film Pláž s di Capriem, ale jejíž okolí davy turistů natolik zničily, že se tam dnes nesmí vystupovat z lodě na břeh. Za krásného západu slunce se vracíme zpět. Scénář večera se opakuje, ačkoliv dnes již nechodíme dokola přeplněnými uličkami, ale sedáme si trochu stranou do písku a necháváme na sebe působit atmosféru tropického ráje v podání mladší generace….napadá mě název filmu, který by klidně mohl být natočen na tomto ostrově : „ Tato země není pro starý“. Další ráno nás čeká několikahodinový přejezd lodí na ostrov Ko-Lanta, kde hodláme strávit následující tři dny a to včetně Štědrého večera. Ubytování máme opět přes Airbnb asi třicet až čtyřicet kilometrů od přístaviště. Najímáme si tuk-tuk, což je po celé Asii velice oblíbený dopravní prostředek skládající se ze skútru s jakousi sajdkárou se sedadly i prostorem pro bagáž. Dováží nás až před ubytování. Po cestě se díváme po okolí a je to opět úplně jiný kraj. Podél silnice je spousta dřevěných obydlí, chatrčí i stánků, sem tam něco zděného a občas mešita. Jih Thajska je hodně muslimský a tento ostrov zvláště. Nicméně musím přiznat, že je to poprvé na mých cestách, kdy mi nepřipadá, že by mě toto náboženství v něčem omezovalo, nebo jsem se cítil jako jinověrec (spíše bezvěrec) o něco ochuzen, či nežádoucí. Všichni lidé jsou velice milí, usměvaví a ochotní jakkoliv pomoci či poradit. Je pravda, že v místních obchodech nekoupíte alkohol, ale všude v Thajsku jsou i sítě mezinárodních obchodů, nejznámější je 7/11, a tam mají v nabídce i ten. Překvapilo nás, že láhev vína byla stejně drahá jako láhev whisky. V prodeji mají i několik značek místního piva, a to když je vychlazené, dá se docela pít. Moře je úžasné a chystáme se dnešní sváteční den prožít pro Středoevropana značně netradičně, na pláži. Thajci vánoce sice neslaví, nicméně v této zemi je vše podřízeno turistům a tak i tady narážíme na Santu na saních tažených soby a ve všech resortech se připravuje štědrovečerní menu. Zůstáváme na pláži celý den, jen na oběd odcházíme do jednoho z mnoha stánků okolo silnice a odpoledne si zpestřujeme masáží. Ta je nabízena u všech pláží a není potřeba si pod ní představovat nic jiného, než velice příjemný relaxační odpočinek a hýčkání těla šikovnými hmaty místních masérek. Pomalu se blíží večer, a jelikož nemáme žádný konkrétní plán, čekáme, co se bude v okolí dít. Jsme poblíž plážového baru, který normálně okolo šesté zavírá, nicméně dnes to bude jiné. Objevuje se imitace vánoční výzdoby, jsou nataženy žárovky a rozmisťovány další stolky. Je rozhodnuto, ze slušnosti si oblékáme přes plavky triko a přemisťujeme se ke stolku, od kterého máme nádherný výhled na západ slunce a od šumějícího moře nás dělí jen asi dvacet metrů zlatavého písku. Popíjíme místní koktejly a pak si k večeři objednáváme dle tradice rybu. I když přinesené jídlo má do jihočeského kapra hodně daleko, nevadí nám to. Po večeři je jako pozornost podniku taneční vystoupení místních tanečnic v krojích a následuje i ukázka thajského boxu. Chvilku ještě sedíme a pak jdeme na pokoj, kde si dáváme symbolické dárečky dovezené až z dalekého domova. Vzpomínáme na rodinu i známe, ale je nám krásně a hodnotíme dnešní den jako velice povedený. Další a poslední destinací našeho pobytu je oblast města Krabi. Opět se bez problémů a za velice slušné peníze domlouváme u jednoho místního zprostředkovatele na dopravě od našich dveří až po dveře dalšího ubytování. Jedeme mikrobusem a cesta trvá asi čtyři hodiny. Máme alespoň možnost dívat se po místní krajině. Mimo větší města a turistické oblasti je poznat, že život na vesnici není jednoduchý. Lidé jej žijí tak, jak jej žili jejich předci, tzn. v chýši postavené ze zbytků dřeva a střechou z banánových listů, okolo se popelí slepice a za baráčkem je kousek obdělané půdy. Nicméně nikde jsem neviděl vyloženou chudobu, špinavé a nemocné lidi, žebrotu… V místech s turistickým ruchem je ale situace jiná, tam se objevují turistické resorty, restaurace a s tím navazující byznys. Je to okamžitě poznat, když vjíždíme do města Krabi, což je hlavní město stejnojmenné provincie. Město má přes 50 tis obyvatel a rozkládá se u ústí stejnojmenné řeky do moře. Tato oblast je velmi turisticky využívaná a má návštěvníkům co nabídnout. Nyní jsem však zvědav, zda se nám podaří najít již zaplacené ubytování, jehož majitelka ale s námi vůbec nekomunikuje. Podařilo se mi z nějakého webového odkazu najít adresu a tu dávám řidiči. Nechal si nás až na konec a mezitím rozvezl ostatní pasažéry do jejich hotelů a zajíždí s námi do oblasti malých domků, kde by to mělo být. Několikrát to tam objíždíme, ptáme se místních, ale nikdo tu adresu nezná. Téměř po hodině marného hledání to vzdáváme a jdu se zeptat do prvního hotýlku na možnost ubytování. Problém to není a získáváme nádherný pokojík, včetně snídaně a venkovního bazénu. Ještě ten večer píšu rozhořčený email na Airbnb a popisuji situaci s nenalezeným ubytováním. Přestože jsou vánoční svátky, během několika hodin dostávám odpověď s velkou omluvou, zasláním zpět všech peněz a ještě nezanedbatelnou slevou na další ubytování. Tak to dobře dopadlo a nemusíme si touto nakonec drobností kazit náš pobyt. Těšíme se na další den, kdy hodláme objevovat krásy této tolik vyhlášené oblasti. Po přesunu a zajištění náhradního ubytování ve městě Krabi nás čekají tři dny v této nádherné lokalitě. Abychom je využili co nejlépe, jdeme si půjčit skútr. Na tento dopravní prostředek si zde člověk velice rychle zvykne. S půjčením není problém, na každé ulici je několik půjčoven a tak si vybíráme docela zánovní stroj a hurá za dobrodružstvím. Večer předtím jsem si nastudoval trasu a tak po půl hodince jsme na krásné pláži obklopené rozeklanými štíty skal. Typická krajina této oblasti. Po vykoupání jedeme ještě kousek dál a jelikož začíná odliv, čeká nás zajímavá procházka do míst, která ještě před chvílí byla ukryta pod mořskou hladinou. Podobné toulání kombinované s občasným vykoupáním nám zabere celé odpoledne. Člověku při tom vyhládne a tak se těšíme na vyhlášené „noční“ trhy, kde většina stánků poskytuje rychlé občerstvení. Cesta zpět do hotelu proběhla bez problémů a jelikož se v tropech stmívá stále ve stejnou dobu, což bývá dle vzdálenosti od rovníku od 18 do cca 18:30h, tak vyrážíme už za šera mezi prodejce. On i ten název „noční trh“ je trochu zavádějící, neboť trvá od šesti tak do devíti, což pro mě noc ještě není, ale potmě to je. To, že nesvítí slunce, ale neznamená, že by se nějak ochladilo. Připadalo mi, že teplota je celý den až do pozdních, opravdu nočních, hodin konstantní, jen se člověk nemusí ukrývat před sluncem. Užili jsme si trhy i se dobře najedli. Většina stánků má u sebe zázemí několika stolečků, takže zakoupené jídlo může člověk v klidu zkonzumovat vsedě. Lidí je tu docela dost, přece jen se už blíží konec roku a jsme v turistické oblasti. Jdeme brzo zpět na hotel, protože nás zítra čeká náročný výlet. Ráno vyrážíme směrem do vnitrozemí, kde je na jedné skále do dáli zářící Budha. Je součástí kláštera a nahoru vedou schody. Průvodce doporučuje vyrazit na cestu hned ráno, neboť s přibývajícím slunečním svitem se cesta stává náročnější. Byla to pravda. Ještě jsme to jakž takž stihli, ale 1262 strmých schodů nám (tedy hlavně mně) daly opravdu zabrat. Svou netrénovanost jsem si uvědomil, když mě míjel starší mnich, který se zastavoval pouze aby občas požehnal některým poutníkům a jinak s lehkostí a úsměvem mizel před námi. No, asi kdybych ty schody chodil denně několik let, taky bych takhle nefuněl. Konečně jsme nahoře a čeká nás fantastický výhled do krajiny. Pod námi se krčí klášter, ze kterého jsme před čtyřmi desítkami minut vycházeli, za ním je rovina táhnoucí se k moři a na druhé straně je hradba hor. Na to vše shlíží pozlacený Budha. Jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomné dráty elektrického i anténního vedení. Pro fotografa k uzoufání, fotka bez těchto drátů bez složité retuše v počítači prostě udělat nelze. Musím se s tím smířit a fotím na všechny strany. Po odpočinku i nasycení okolními rozhledy se vydáváme na cestu dolů. Ta je podstatně jednodušší a je nám škodolibě líto schvácených turistů, kteří se po první stovce schodů ptají, jestli je to ještě daleko. Dole nás čekají kromě turistů i opice. Najednou se jich tu vyrojila spousta a chápeme všude umístěné cedule se zákazem jejich krmení. Tak ty alespoň prohrabávají koše a zkoušejí, co je k jídlu. Sedíme chvilku na lavičce a všímáme si, že kousek bokem vedou další schody přes menší přírodní hřeben. Schodů moc není a tak se tam jdeme podívat. Dostáváme se do nádherného přírodního pralesa, přes který vede okružní pěší cesta. Jsme nadšeni nádhernou vegetací, obrovskými stromy obrostlými liánami, skrz které obtížně prosvítá slunce. U stěny přiléhajících skal jsou mnišská obydlí, takové moderní poustevny, dále objevujeme i chrám pod krasovým převisem. Moc hezký zážitek. Je již odpoledne a tak se pomalu s nějakými zastávkami vracíme do města Krabi. To si následně procházíme za světla, navštěvujeme místní klášter, procházíme se po nábřeží a užíváme si sladkého nicnedělání. O večerním toulání mezi stánky a ochutnávání různých dobrot již psát nebudu, to je samozřejmostí každého večera. Jelikož vše někdy končí, bohužel i náš pobyt se dostal do posledního dne. Letadlo nám letí až po půlnoci z letiště Phuket a tak ráno vracíme skútr a čekáme na odvoz minibusem. Zajištění přepravy opět nebylo problémem, snad jen tady byla malá změna, že nás minibus po posbírání lidí z ubytovacích zařízení odvezl kousek za město na shromaždiště a tam nás zanechal. Původní mumraj se změnil na organizované přerozdělení pasažérů do příslušných dopravních prostředků a za cca patnáct minut jsme vyjížděli směr letiště. Po cestě jsme měli možnost alespoň přes okénko poznat tuto část Thajska, která je více kopcovitá a zalesněná. Po asi třech hodinách cesty jsme na letišti. Dáváme si zavazadla do úschovny a jelikož je letiště situováno na pobřeží, jdeme se ještě vykoupat. Nebývá běžné, aby se člověk koupal v moři a nad hlavou mu startovala letadla, ale o to větší to byl zážitek z konce našeho pobytu v Thajsku. O naší zastávce v Šanghaji jsem již psal a po dalším nočním přeletu jsme byli na letišti v Praze. Bylo dopoledne na Silvestra a nějak jsme se nemohli smířit s tím, že musíme být zachumláni ve svetru a kabátě a že se nemůžeme jít vykoupat do nádherného moře … Letošní situace nám trochu zamíchala s dalšími plány a tak se těšíme, až zase budeme moci někam vyrazit.