Jarní louka
Ležela mu stulená v náručí a ještě sálala teplem slunečních
paprsků. Spala a tiše oddechovala do noci. Dnes byl první opravdu jarní den.
Den, kdy je rtuť teploměru probuzena a vyhnána až nad rysku označenou
dvojkou a nulou a kdy sluneční prstíky vyšťourají ze všech škvír
poslední zbytky zimního nečasu a plískanic. Seděli na zahradě a nasávali
tu jarní energii všemi póry vyprahlého těla.Teď se mu zdálo, jako by tím
teplem provoněla celou místnost. Možná už taky usínal, když ucítil
známou vůni rozkvetlé jarní louky, jejíž hebkost mu teď připomněly
její vlasy rozprostřené na polštáři. Nádherné, volně rozběhnuté
kadeře pokrývaly celý polštář a vypouštěly do pokoje teplost
květinového koberce, jež nastavuje slunečnímu svitu všechny své plochy a
svou vůní láká první hmyz a milence. Bylo to opojné aroma, zabořil tvář
hlouběji do jejích krásných vlasů a ve vzpomínkách se propadl na jarní
louku v Jeseníkách, jednu z posledních lokalit, kde ještě rostly divoké
stavače. Vzpomínal, jak si k nim chodil odpočinout a načerpat energii na
další boj s každodenním stresem. Stejně tak se cítil i teď, nejen
vůně vycházející z jejích vlasů, ale i přítomnost milované bytosti
mu poskytovala tu nadčasovou energii, tolik potřebnou pro život. Vnímal
její pravidelné oddychování a cítil, jak jej posouvá do roviny duchovního
smíření s vesmírem, naplňuje jej nadpřirozenými schopnostmi, které by
byl schopen použít k obraně své Lásky. Byla v tuto chvíli tak silná
i zranitelná zároveň. Z jejího oddechování byla cítit ohromná energie
spokojenosti, důvěry, lásky k životu a současně její tělo schoulené do
jeho náruče mu říkalo : „ Drž mě, chraň mě, věřím ti a dávám se
ti v ochranu v době mé největší zranitelnosti! Mé tělo je u Tebe
v úschově zatímco můj duch se toulá dalekým vesmírem spánku, čerpá
energii v galaxiích podvědomí, cestujíce po světech vzdálených
i blízkých.“ Sevřel pevněji její tělo, připraven uzavřít jej pod
ochranu své lásky a bránit jej v případě potřeby proti celému světu.
Trochu se pohnula, nikoliv však s úmyslem vymanit se z jeho objetí, ale
právě naopak. Překvapilo jej jak měkce vyplnila všechny mezery mezi jejich
těly a ty jako by splynuly do jediné hmoty, spirituální hmoty Jin a Jan,
složené podle budhistického znaku do nerozpojitelného tvaru materiální
i duchovní jednoty.
Bylo mu krásně a znova se ocitl na horské jarní louce. Cítil okolo sebe
hvozdíky, jejichž vůně se mísila s kořeněnou vůní stavačů a toto
vše bylo podbarvené hebkostí travního koberce. Uslyšel blízko sebe zvuk,
který mu zněl jako odfrknutí koně, otočil hlavou a spatřil, jak se opravdu
pase na kraji louky. Byl to krásný hnědák, jeho tělo bylo sametově lesklé
a i na dálku cítil jeho hebkost. Pozoroval hru svalů na těle, připomínalo
mu to hladinu lesní tůně, pod níž líně proplouvají ryby, které občas
z úleku mrsknou ocasem a na chvíli rozvlní tu jinak poklidnou rovinu.
Vpíjel se očima do majestátního držení těla, vnímal mírně prohnutý
hřbet a obdivoval ladnou křivku štíhlého krku, zakončeného nádhernou
hlavou, na níž dominovaly překrásné kulaté oči a široké nozdry,
z nichž vycházelo občasné odfrknutí, které snad mělo říci, že i on
vnímá krásu světa a že nezná nic nádhernějšího, než se rozběhnout po
sluncem zalité horské louce, jen tak volně, neosedlán a nespoután, jen tak
pro potěchu svou i náhodného pozorovatele.
Změnil svou polohu aby mohl koně lépe pozorovat. Leželo se mu velice
příjemně, měkce, jako by jej louka přijala do své náruče; zdálo se mu,
že zapustil kořeny a že je pevně spjat se zemí a snad i on kvete a voní
tak, jako tisíce květů okolo. Koně již neviděl, ale odněkud se objevilo
malé černé kotě, které se mu lehce protáhlo pod jeho ruku a svým
nahrbením si řeklo o pohlazení. Mělo krásně hebkou srst, voňavě
prohřátou sluníčkem a vešlo se mu právě do dlaně. Bylo mu příjemné
jej hladit. Cítil, jak mu svým kožíškem vypráví o nádheře této louky
a také cítil jak mu od konečků prstů proudí energie do celého těla, ve
kterém se prohlubuje jeho klid a mír a současně se kumuluje i síla,
připravená v případě potřeby vytrysknout a rozběhnout se po vrcholcích
hor. Stal se součástí země i vzduchu, lehce se prolínal kvetoucí loukou,
poslouchal vrnění kotěte i občasné odfrknutí koně. Jeho tělo bylo
lehké a vznášelo se nad hlubokými temnými lesy, rozdělenými pouze
horskými bystřinami, které v té zeleni zářily jako šňůrky
stříbřitých perel volně spuštěných z náhrdelníku obzoru.
Hluboce spali, toulajíce se oba po pavučinách snů; on s obličejem
zabořeným do jejích rozpuštěných vlasů a rukou ji hladíce v teplém
klíně, ona nahým tělem přitisknuta k němu, usmívala se ze spaní a
klidné oddychování občas přerušilo jen její lehké odfrknutí, kterým si
uvolňovala nos k lepšímu vnímání všech těch sladkých vůní, které se
vznášely pokojem.
1.dubna 2001