Jarní louka

Ležela mu stulená v náručí a ještě sálala teplem slunečních paprsků. Spala a tiše oddechovala do noci. Dnes byl první opravdu jarní den. Den, kdy je rtuť teploměru probuzena a vyhnána až nad rysku označenou dvojkou a nulou a kdy sluneční prstíky vyšťourají ze všech škvír poslední zbytky zimního nečasu a plískanic. Seděli na zahradě a nasávali tu jarní energii všemi póry vyprahlého těla.Teď se mu zdálo, jako by tím teplem provoněla celou místnost. Možná už taky usínal, když ucítil známou vůni rozkvetlé jarní louky, jejíž hebkost mu teď připomněly její vlasy rozprostřené na polštáři. Nádherné, volně rozběhnuté kadeře pokrývaly celý polštář a vypouštěly do pokoje teplost květinového koberce, jež nastavuje slunečnímu svitu všechny své plochy a svou vůní láká první hmyz a milence. Bylo to opojné aroma, zabořil tvář hlouběji do jejích krásných vlasů a ve vzpomínkách se propadl na jarní louku v Jeseníkách, jednu z posledních lokalit, kde ještě rostly divoké stavače. Vzpomínal, jak si k nim chodil odpočinout a načerpat energii na další boj s každodenním stresem. Stejně tak se cítil i teď, nejen vůně vycházející z jejích vlasů, ale i přítomnost milované bytosti mu poskytovala tu nadčasovou energii, tolik potřebnou pro život. Vnímal její pravidelné oddychování a cítil, jak jej posouvá do roviny duchovního smíření s vesmírem, naplňuje jej nadpřirozenými schopnostmi, které by byl schopen použít k obraně své Lásky. Byla v tuto chvíli tak silná i zranitelná zároveň. Z jejího oddechování byla cítit ohromná energie spokojenosti, důvěry, lásky k životu a současně její tělo schoulené do jeho náruče mu říkalo : „ Drž mě, chraň mě, věřím ti a dávám se ti v ochranu v době mé největší zranitelnosti! Mé tělo je u Tebe v úschově zatímco můj duch se toulá dalekým vesmírem spánku, čerpá energii v galaxiích podvědomí, cestujíce po světech vzdálených i blízkých.“ Sevřel pevněji její tělo, připraven uzavřít jej pod ochranu své lásky a bránit jej v případě potřeby proti celému světu. Trochu se pohnula, nikoliv však s úmyslem vymanit se z jeho objetí, ale právě naopak. Překvapilo jej jak měkce vyplnila všechny mezery mezi jejich těly a ty jako by splynuly do jediné hmoty, spirituální hmoty Jin a Jan, složené podle budhistického znaku do nerozpojitelného tvaru materiální i duchovní jednoty.
Bylo mu krásně a znova se ocitl na horské jarní louce. Cítil okolo sebe hvozdíky, jejichž vůně se mísila s kořeněnou vůní stavačů a toto vše bylo podbarvené hebkostí travního koberce. Uslyšel blízko sebe zvuk, který mu zněl jako odfrknutí koně, otočil hlavou a spatřil, jak se opravdu pase na kraji louky. Byl to krásný hnědák, jeho tělo bylo sametově lesklé a i na dálku cítil jeho hebkost. Pozoroval hru svalů na těle, připomínalo mu to hladinu lesní tůně, pod níž líně proplouvají ryby, které občas z úleku mrsknou ocasem a na chvíli rozvlní tu jinak poklidnou rovinu. Vpíjel se očima do majestátního držení těla, vnímal mírně prohnutý hřbet a obdivoval ladnou křivku štíhlého krku, zakončeného nádhernou hlavou, na níž dominovaly překrásné kulaté oči a široké nozdry, z nichž vycházelo občasné odfrknutí, které snad mělo říci, že i on vnímá krásu světa a že nezná nic nádhernějšího, než se rozběhnout po sluncem zalité horské louce, jen tak volně, neosedlán a nespoután, jen tak pro potěchu svou i náhodného pozorovatele.
Změnil svou polohu aby mohl koně lépe pozorovat. Leželo se mu velice příjemně, měkce, jako by jej louka přijala do své náruče; zdálo se mu, že zapustil kořeny a že je pevně spjat se zemí a snad i on kvete a voní tak, jako tisíce květů okolo. Koně již neviděl, ale odněkud se objevilo malé černé kotě, které se mu lehce protáhlo pod jeho ruku a svým nahrbením si řeklo o pohlazení. Mělo krásně hebkou srst, voňavě prohřátou sluníčkem a vešlo se mu právě do dlaně. Bylo mu příjemné jej hladit. Cítil, jak mu svým kožíškem vypráví o nádheře této louky a také cítil jak mu od konečků prstů proudí energie do celého těla, ve kterém se prohlubuje jeho klid a mír a současně se kumuluje i síla, připravená v případě potřeby vytrysknout a rozběhnout se po vrcholcích hor. Stal se součástí země i vzduchu, lehce se prolínal kvetoucí loukou, poslouchal vrnění kotěte i občasné odfrknutí koně. Jeho tělo bylo lehké a vznášelo se nad hlubokými temnými lesy, rozdělenými pouze horskými bystřinami, které v té zeleni zářily jako šňůrky stříbřitých perel volně spuštěných z náhrdelníku obzoru.
Hluboce spali, toulajíce se oba po pavučinách snů; on s obličejem zabořeným do jejích rozpuštěných vlasů a rukou ji hladíce v teplém klíně, ona nahým tělem přitisknuta k němu, usmívala se ze spaní a klidné oddychování občas přerušilo jen její lehké odfrknutí, kterým si uvolňovala nos k lepšímu vnímání všech těch sladkých vůní, které se vznášely pokojem.

1.dubna 2001