Romantika

Pořádné romantiky si může člověk užít pouze v televizi nebo v kině. Obě zmíněná média jsou jí plná, ale v životě o ní nezavadíš! Byla jsem zoufalá, když jsem takhle v duchu k sobě mluvila. Snila jsem totiž o chlapovi, který by ani nemusel být příliš krásný, ale který by mě opravdu miloval, nosil mi růže, skládal o mně básně a večer u sklenky dobrého vína by mě držel za ruku a hledíce do očí by mi šeptal jak mě miluje. Chci toho snad tolik? Jirka mě sice asi má rád, alespoň to tvrdí, ale jak mu to mám věřit, když mi růže kupuje pouze na narozeniny a to mu je musím ještě připomenout. A o tom, že by večer se mnou seděl u svíčky a šeptal mi něžná slůvka si mohu nechat jenom zdát. Brala jsem si ho z lásky, jenže co může dvacetiletá žába vědět o opravdové lásce? Ležela jsem ve tmě s otevřenýma očima. Vedle mě pochrupoval můj muž, který se před chvílí na mně udělal a aniž by mi dal alespoň lehký polibek na tvář, odvalil se a spí. Tento pocit životní nenaplněnosti mám čím dál častěji, ale teď v noci je naprosto nesnesitelný. Je mi pětadvacet let, mám střední školu, dobrou práci, třípokojový byt, ale toužím po romantické lásce. Po tváři mi začaly stékat slzy a rukou si musím dodělat to, co Jirka nestačil. Představuji si u toho někoho, kdo sice nemá přesné obrysy, ale vím, že je to sympatický chlap a má mě hrozně rád. Leží mi u klína, mezi mýma lehce roztaženýma nohama a jednou rukou mě hladí na prsou, kde jemně dráždí mou bradavku a druhou ruku má pod mým zadečkem. Přitlačuje si mě na svůj obličej a rejdí jazykem v mém rozkroku. Mám zavřené oči a cítím tu slast, která mnou prostupuje, můj dech se zrychluje. Vlny rozkoše se rozlévají po mém těle asi jako když hladinu lesní tůně rozvíří vhozený kámen. Jen místo toho, aby se povrch postupně uklidňoval, mé vlny rozkoše nabývají stále na intenzitě, začínají připomínat mořský příboj narážející na útes ve stále se zrychlujících intervalech. Už to nemohu vydržet, z úst mi vychází lehké sténání, přestávám vnímat okolí a mé tělo se propíná do slastné křeči doprovázející orgasmus.. Přicházím k sobě a ještě pár odcházejících záchvěvů mi připomíná prožitou slast. Uklidňuji se, ale nejsem šťastná. Tělo je na chvíli spokojené, ale má duše je stále smutná.
Ráno je jako každé jiné, v sedm zvoní Jirkovi budík a já vím, že mohu ještě chvíli ležet. Ani neotvírám oči a dělám že spím. Slyším jak si vytahuje ze zásuvky spodní prádlo, pak bouchnou dveře od skříně a on vychází z ložnice. Otevřenými dveřmi ke mě doléhají jeho živočišné projevy. Hnusí se mi. Kdysi dávno si dával pozor, ale brzo po svatbě si zvykl ulevovat tam, kde to na něj přišlo a už se to ani nesnaží maskovat splachovadlem na záchodě. Znovu jsem si se zavřenýma očima představila Jeho, mého romantického muže, jak se po probuzení ke mně otočí a lehce, tak aby mě nevzbudil, mě líbá na tvář a po špičkách odchází z pokoje. Pro takového muže bych byla ochotna vyskočit z postele a jít mu udělat snídani! Takhle ležím dokud neuslyším klapnou vchodové dveře. Pracuji od devíti v jedné reklamní agentuře. Je to jen pár stanic tramvají a za deset minut jsem tam. Jsme mladý kolektiv, většinou samé holky a těch pár chlapů nestojí za nic. Takoví namyšlení frajírci, napomádované vlasy a do mého romantického hrdiny mají hodně daleko. Občas mi některý z nich podrží dveře, ale to je tak vrchol jejich galantnosti. Navíc se mi vždy líbili spíše starší chlapi. Možná by se v tom dala vystopovat moje dětská zaujatost mým otcem. Byl o hodně starší než moje maminka a tím pádem i než já. Nikdy se mnou nehrál bláznivé dětské hry, ale vždy se ke mně choval jako k mladé dámě. Byl ještě ze „staré školy“, jak vždy s úsměvem podotýkal a galantně mě i maminku pouštěl do dveří, pomáhal nám do kabátů a něžně nás líbal na čelíčka. Zemřel když mi bylo třináct let. Dnes byl v práci docela fofr, blížila se uzávěrka jedné důležité reklamní akce a šéf nám nedal chvíli klidu. Za celý den jsem stačila jen zhltnout dva chlebíčky a zavolat Jirkovi, že přijdu později. K večeři ať si vezme co chce, přece nejsem jeho služka, abych mu stále jen vařila, prala a občas podržela. Ani jsem si nestačila všimnout, že je dnes překrásný den. Jeden z těch, kdy si člověk uvědomí, že už opravdu přichází jaro. Zima se sice ještě své nadvlády nevzdala, ale i slunce již začalo bojovat za své vojáčky, kteří jako předsunutá hlídka dobývali krok za krokem svá ztracená území. Mezi posledními zbytky sněhu už začínala vyrážet světle zelená tráva a při bližším pohledu na keře bylo patrno, jak jsou všechny pupeny nachystány vystartovat na přehlídku své krásy. Když jsem vyšla z kanceláře, dýchla na mě tato vlahá jarní atmosféra, že jsem se okamžitě rozhodla, že domů půjdu pěšky. Šla jsem pomalu parkem a nechala volně toulat své myšlenky, zbavovala se napětí z práce, nemyslela na přítomnost a v duchu jsem se jako malá holka zase toulala jarními loukami podél potoků stékajících z nedalekých hor, v místech, kde jsem vyrůstala než jsme se po smrti mého otce odstěhovali do města. Bylo mi smutně a zároveň krásně, nevnímala jsem lidi okolo sebe a ani to, že už jsem zase mezi barákama a zdaleka už tu není cítit ta vůně probouzející se přírody. Nechtělo se mi ještě domů a tak jsem bezmyšlenkovitě vešla do první kavárny, která byla po cestě. V tuto dobu byla ještě téměř prázdná a tak jsem si nikým nepozorována sedla ke stolku v rohu místnosti a objednala si kávu a minerálku. Mé myšlenky se začaly pomalu, ale jistě vracet do reálu. Už jsem se přestala toulat jako bezstarostná holčička časem mého dětství, ale začaly na mě dorážet představy o nutnosti návratu do našeho bytu, o nikdy nekončícím úklidu, vaření a praní. Ani nevím, jestli dávají něco pěkného v televizi. Na věšáku kavárny visely noviny, visely v takových těch rákosových držácích, jak jsem je znala z filmů pro pamětníky a které se poslední dobou zase dostávaly do módy. Vzala jsem si jedny a listovala jimi hledajíce televizní program. Nic moc, na Nově samé americké filmy plné násilí, na dvojce něco uměleckého pro náročného diváka, takže budu mít alespoň čas si něco přečíst, pomyslela jsem si. Jirka se určitě bude koukat na ten krvák. Nechala jsem ležet před sebou otevřené noviny a jak jsem tak přemýšlela, co budu večer všechno dělat, padl mi zrak na silně orámovaný inzerát. Zelektrizoval veškeré buňky v mém těle, četla jsem jej několikrát po sobě, jako bych se ho chtěla naučit nazpaměť. „Dobře situovaný a známý spisovatel romantické literatury hledá dívku na přepisování textů. Nutná perfektní znalost psaní na PC.“ Dále následovalo číslo mobilního telefonu. Cítila jsem jak mi hoří tváře a rychle jsem se podívala okolo, zda mě nikdo nesleduje. Kavárna se sice trochu zaplnila, ale mně nikdo pozornost nevěnoval. Psát na počítači jsem uměla docela dobře a představa, že bych byla u zrodu krásné romantické literatury mě přímo nadchla. Hned jsem začala přemýšlet, kdo by to mohl být, ale musela jsem si přiznat, že moc spisovatelů vlastně neznám. Vytáhla jsem zápisník a číslo si opsala. Rychle jsem zaplatila a vyšla ven. Venku se už úplně setmělo a citelně ochladilo. Přemýšlela jsem, jestli mám zavolat hned, nebo si to ještě nechat projít hlavou. Nejdříve jsem se rozhodla pro druhou variantu, ale čím více jsem se blížila k domovu, tím více se mi chtělo zavolat teď hned. Co kdyby mě někdo předběhl? Bylo asi půl deváté, což ještě není tak pozdě a chvějící rukou jsem mačkala číslo na klávesnici mého telefonu. Asi po třetím zazvonění se ozval hluboký mužský hlas „Prosím?“ „Ta..dy, ..tady Simona“ vykoktala jsem ze sebe lehce přidušeným hlasem „Četla jsem váš inzerát ohledně přepisování knih“, podařilo se mi už o poznání jistějším hlasem vypravit ze sebe a pověděla jsem mu několik základních informací o sobě. „Výborně Simono, těší mě že jste zavolala a rád vás poznám, máte velmi příjemný hlas.“ Jeho odpověď mi zněla jako rajská hudba, smluvili jsme si schůzku na sobotní odpoledne. Zbytek cesty domů jsem došla jako ve snách, v uších mi stále zněl ten jeho krásný kultivovaný hlas a v kapse mě hřála napsaná adresa. Vryla se mi okamžitě do paměti tak, že jsem si ji snad ani nemusela zapisovat. Byla to adresa jedné staré části města, kterou jsem sice moc neznala, ale určitě je plná starých krásných vil. Dosud jsem neuvažovala co řeknu Jirkovi, ale v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno. Věděla jsem jen to, že mi nic nezabrání tam jít. Byla středa a následující dny mi ubíhaly neskonale pomalu. Dnes vlastně nejsem ani schopna říci, co jsem dělala. Jen vím, že to na mě zpozorovali i v práci, protože se mě kolegyně ptaly, zda nejsem zamilovaná. Jirka nepoznal nic, tomu stačilo že měl teplou večeři a že jsem si večer lehala vedle něj do postele. Konečně nastala vytoužená sobota! Jirka mi oznámil, že jde někam s kamarády na kulečník, a tak jsem si ani nemusela nic vymýšlet kam jdu já. Ráno jsem si umyla hlavu a dlouho přemýšlela, jak si mám učesat své dlouhé kaštanové vlasy. Nakonec jsem je nechala volně rozpuštěné splývat na záda a jen jsem je oživila tenkou čelenkou. Počasí bylo stále více a více jarní, takže jsem si mohla vzít upnutou černou sukni a barevnou halenku, která leccos odhalovala, ale současně i skrývala. Rtěnkou jsem si udělal na tvářích lehkou růž a podmalovala své velké, tmavé oči. Věděla jsem, že na něj musím zapůsobit i jako žena. Svou přípravu jsem nepodcenila ani po stránce vědomostní, na internetu jsem si v práci našla veškeré dostupné informace o tomto spisovali. Jmenoval se vlastním jménem Martin Odložilík, ale používal samozřejmě umělecký pseudonym, který se více hodil k jeho příběhům – Gerry Grof. Jeho knihy jsem znala z výkladních skříní knihkupectví, kde vždy zářily barevnými přebaly plnými svůdných žen a mladých urostlých jinochů. Jelikož jsem doposud žádnou nečetla, rychle jsem si udělala průkazku do knihovny a několik si jich vypůjčila. Paní u výdeje se na mě zjihle podívala a povídala: „Já ho taky miluju, znám všechny jeho knihy skoro nazpaměť“. Usmála jsem se a vlastně i trochu zčervenala, jako by mě přistihla při něčem intimním. Na určenou adresu jsem dorazila s velkým předstihem a tak jsem se chvíli toulala po okolí. Vilová čtvrť byla opravdu nádherná, jako by snad ani nepatřila do Prahy. Již z dálky mě upoutala nádherná magnolie se svými bohatými tmavě růžovými květy, která zářila do dalekého okolí jako rozsvícený lampion v tmavé noci. Z okolních keřů se ozývaly ptačí námluvy a ve vzduchu již začaly poletovat včely. Bylo jarní teplé odpoledne a já měla přesně tu potřebnou romantickou náladu. Svět okolo představoval barevnou kulisu stvořenou v tomto okamžiku jen a jen pro mne. Představovala jsem si jak vcházím do krásné zahrady, kde mě vítá urostlý statný muž a na uvítanou mi jde pár kroků vstříc a líbá mi ruku … proboha, na co to myslím!? Už blbnu, copak jdu na rande? To jaro dělá divy. Rychle jsem se trochu vzpamatovala a už nastával čas na sjednanou schůzku. Ani mě moc nepřekvapilo, že popisné číslo se shodovalo se zahradou s magnolií, odhodlaně jsem zazvonila a když se ozval zvuk elektronického vrátného, otevřela jsem branku a vešla dovnitř. Zahrada s vilou byla trochu v kopci a tak jsem musela překonat několik kamenných schůdků abych se dostala na cestičku vedoucí k domu. Dům i zahrady byly evidentně hezky udržované, křemičitým pískem vysypané cestičky kontrastovaly svou bělobou s hustým, tmavým trávníkem, ve kterém byly soliterně vysazené keře, některé již kvetoucí, ale většinou ještě připravené svou krásu ukázat v průběhu dalších měsíců vegetačního období. Vchodové dveře zlehka vrzly a objevil se v nich muž. Aniž jsem jej kdy předtím viděla, věděla jsem, že je to on. Lehký béžový oblek kontrastoval s barevnou košilí, na nohou hnědé mokasíny a lehce prošedivělá hlava se širokým úsměvem zářících bílých zubů. „Jdete přesně, paní Simono, smím vás tak oslovovat?“, pronesl zlehka a popošel několik kroků v ústrety. Než jsem se zmohla na slovo, přijal mou ruku a zlehka ji políbil. Zatmělo se mi před očima. Něco jsem ze sebe vykoktala a vešla za ním do domu. Postupně se mi začala vracet schopnost komunikace a tak jsem mu pochválila zahradu, což mu udělalo velkou radost, evidentně byla jeho chloubou. Přešli jsme do jeho pracovny, zařízené ve starožitném stylu, jemuž vévodil obrovský secesní psací stůl. Ještě než se za něj posadil, nabídl mi něco k pití a pokynul mi směrem k pohovce s konferenčním stolkem. Nechala jsem si nalít minerálku a s obdivem pozorovala pokoj. Vše v něm bylo sladěné s obrovským vkusem a korespondovalo s mou představou pracovny význačného umělce. Nechal mě chvíli bloudit zrakem po pokoji a pozoroval na mé tváři, jaký zanechává na mě dojem. Po chvíli přerušil ticho a zeptal se mě : „Máte to sem daleko? jaká byla cesta?“ Svlažila jsem své vyschlé hrdlo minerálkou a postupně se rozhovořila odkud jsem, kde bydlím, co dělám a co mě přivedlo k rozhodnutí zavolat na jeho inzerát. Nechal mě domluvit, položil ještě pár drobných otázek a pak mě požádal, jestli bych mu nepředvedla, jak umím psát na počítači. Jelikož jsem se již uklidnila z počátečních vjemů, nebyl to pro mě problém a opsala jsem mu několik řádek, které měl na stole připraveny. Byly psány jeho rukou a nedá se říci, že by to bylo krasopisně napsané, ale měla jsem praxi od svého šéfa, který mě občas také požádal o přepsání svých záznamů. Pokyvoval uznale hlavou, udělal si pár poznámek do diáře a oznámil mi, že se mi do konce týdne ozve. Vyprovodil mě znova až do poloviny zahrady, políbil ruku, přičemž jsem si všimla jeho letmého pohledu do mého výstřihu. Potěšilo mě to a stále ještě lehce rozrušena jsem odešla směrem k domovu. Doma jsem byla dříve než Jirka a tak jsem dala prát prádlo a šla si chvíli číst z poslední knihy Garry Grofa. Zrovna jsem otevřela knihu na stránce, kde popisoval letní šlechtické sídlo hlavní hrdinky a uvědomila jsem si, že je to vlastně ve zvětšeném jeho vlastní dům. Zřejmě opravdu píše to, co prožívá, co se mu líbí a možná i to, po čem sám touží. Ač jsem si předsevzala, že nebudu na něj myslet,…stejně se neozve,…tak mé myšlenky k němu zalétaly poměrně často. Nemohu říci, že bych se do něj zamilovala, ale přesto mě něčím přitahoval. Když jsem tak nad tím přemýšlela, líbilo se mi jeho uhlazené jemné chování, smysl pro krásu a citlivost duše, která z něho vyzařovala. Jako by sám byl potomkem nějakého šlechtického rodu, napadlo mě. Více jsem již své myšlenky rozvádět nemohla, neboť se ozval klíč v zámku a domů přišel můj právoplatný manžel. A nepřišel sám, s ním i jeho dva kumpáni, Zdeněk s Mirkem, které jsem již znala. Byli docela pod parou. „Simonko, ženuško moje milovaná, dej nám něco k jídlu“ zahlaholil Jiří a usedl za kuchyňský stůl. Zdeněk s Mirkem se nejdříve hrnuli ke mně, aby mě políbili na uvítanou, oba jsou svobodní a tak vítají každou příležitost dotknout se ženský. Táhlo z nich pivo, ale snažili se chovat galantně. Donesla jsem jim na stůl kus anglické slaniny, prkénko a k tomu cibuli, česnek, okurky … když už stejně smrdí, tak ať smrdí pořádně. Jirka mezitím otevřel lahváče a začali společně rozebírat odpolední kulečník. Šla jsem vyndat prádlo z pračky a odešla jej pověsit na balkon. Venku byl poměrně teplý večer a s přibývající tmou se vzduch zintenzivňoval vůní kvetoucích stromů. Jaro už tady ve městě bylo opravdu v plném proudu. Chvíli jsem nasávala tu jarní atmosféru, ale v lehké blůzce mi za chvíli začala být zima, vrátila jsem se dovnitř. Z kuchyně se ozývaly opilecké bláboly mého muže a jeho kamarádů, a tak jsem se šla osprchovat a lehla si do postele. Asi jsem usnula poměrně brzo a ve snu jsem se pohyboval po krásné rozkvetlé zahradě, bylo teplo, po nebi pluly obláčky, v dálce se pásli koně a bylo mi nádherně. Najednou ale jako by na mě padla nějaká tíha, držela mi ruce a já se nemohla hýbat. Navíc jako bych nemohla stát rovně a někdo mi roztahoval nohy…ale to už nebyl sen, Jirka ležel na mě a snažil se do mě dostat. Jeho dech páchl pivem a česnekem a začal mě líbat. Rychle jsem se otočila na bok a snažila jej setřást. Zabručel něco jako že mě miluje a hrozně mě chce a znovu se na mě začal sápat. Zkusila jsem se mu vysmeknout a přesvědčit jej, že je opilý a necháme to na ráno, ale zkuste v takové situaci něco chlapovi vysvětlovat. Nakonec jsem se tedy otočila k němu zády ať na mě alespoň nedýchá a nechala jej vniknout do mě zezadu. Nebyla jsem vzrušená, takže mě to i trochu bolelo, ale ani on nebyl schopen nijaké zvláštní erekce, takže brzo zvadl sám a pak už se za chvíli ozývalo jen temné chrápání. Z ničeho nic se mi do očí nahrnuly slzy a já vzpomínala na začátek svého snu, kdy kráčím po krásné rozkvetlé louce a k tomu jsem si ještě přimyslela postavu po mém boku, která mě drží za ruku a mě je neskonale krásně, neboť cítím mezi námi to těžko definovatelné souznění duší. Nemusím snad ani přidávat, že ta postava byla podstatně podobnější Garrymu než Jirkovi. V práci jsme měli zase finální část reklamní akce pro jednoho výrobce limonád, takže jsem ani neměla myšlenky na nic jiného. Šéf lítal z kanceláře do kanceláře a svou neschopnost přenášel na druhé, termíny se neplnily a tak se muselo být v práci až pozdě do večera. Soukromé hovory jsem na mobilu ani nebrala a tak jsem si teprve večer všimla, že mezi nepřijatými čísly je i číslo Garryho Grofa. Zvýšil se mi tep a polilo mě horko. Co mi tedy chtěl? Chtěl mi oznámit, že jsem nebyla vybrána, nebo snad jsem byla vybrána, ale jelikož se mi nedovolal, tak si myslí že už o to místo nemám zájem? Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem mu volala zpět. Ani jsem si neuvědomila, že už je skoro deset hodin. Telefon chvíli vyzváněl a pak jej vzal. Rychle jsem se omluvila, že volám tak pozdě a vysvětlila situaci. Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak se ozvalo: „Simonko, máte ještě zájem o práci u mě?“ Polkla jsem nasucho a sevřeným hlasem jsem zašeptala : „Ano“. Jelikož jsem si nebyla jista, zda mě slyšel, zopakovala jsem to ještě jednou a víc nahlas: „ANO“. Cítila jsem úsměv v jeho hlase na druhé straně, když mi říkal, že si mě vybral a že mám co nejdříve přijít na schůzku o dohodě naší případné spolupráce. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ještě o tom konkrétně nepřemýšlela, jak mi to bude vycházet časově, co řeknu Jirkovi a co v práci. To všechno bylo ale v tuto chvíli podružné, teď jsem se vznášela na obláčku euforie kdesi vysoko nad všedními starostmi a okolo mě bylo jen krásno a romantično. Nakonec to dopadlo docela dobře, s Garrym jsme se dohodli, že budu chodit obden na tři až čtyři hodiny a v případě potřeby po dohodě přijdu o víkendu. V práci teď bylo po skončené akci volněji a tak šéf nic nenamítal, když jsem ho pořádala o dopolední volna na rehabilitaci. Jen se zeptal, jestli nejsem těhotná a sám se i svému vtipu zasmál. Venku se střídaly slunečné i deštivé dny, ale i ty studené dny byly stále teplejší a teplejší. Brzy jsem si zvykla na svůj nový pracovní rytmus a Jirka o ničem ani nevěděl. Neměla jsem potřebu mu o tom vyprávět. S Garrym jsme si velice rozuměli a postupně zjistili, že máme stejné pohledy na věc i stejný vkus. Stále více a více mě vtahoval do svého románu. Právě měl rozepsaný jeden ze začátku devatenáctého století. S historickými souvislostmi si moc starostí nedělal, zmínil tam sice pár jmen, které si našel ve slovníku a které se vztahovaly k dané době, ale jinak se román odehrával na zapadlém hrabství Jižního Walesu, v úzkém okruhu historicky anonymních osob. Děj byl jednoduchý a pro romantický příběh jako stvořený – starší autoritářský hrabě pojal za manželku krásnou mladou dívku, která byla ze zchudlého rodu a jíž ke svatbě donutili její rodiče. Dívka se se svým osudem smířila, ale přesto v noci tajně snila své sny o lásce, když tu náhle zakoupil nedaleký polozchátralý zámek bohatý mladý šlechtic, který utekl od zhýralého velkoměstského života. Vývoj děje je možno si domyslet. Postupně jsem se osmělila při opisování mít i poznámky k některým kapitolám a jelikož Garry mé připomínky vítal, postupně jsme trávili i část času tím, že jsme spolu promýšleli různé varianty vývoje děje. Stále více jsem byla vtažena do děje a celý můj svět se vtěsnal do mých návštěv u Garryho. Termín odevzdání rukopisu do nakladatelství se blížil a tak mě Garry požádal, zda bych nemohla přijít v sobotu na celé odpoledne. S radostí jsem souhlasila, doma to už nějak odůvodním. S tím jsem si nedělala starosti. Když jsem pak doma oznámila, že musím v sobotu do práce a možná tam potom chvilku posedíme a že tedy nevím, kdy přijdu domů, Jirkovi to vůbec nevadilo. Evidentně byl rád, že jej nečeká nějaká procházka jarní přírodou a viděla jsem mu na výrazu obličeje, jak začíná spřádat plány k využití tohoto neplánovaného volna. Kdyby byl všímavější, asi by mu neuniklo, že do té „práce“ odcházím s čerstvě umytou hlavou, nalíčená a ve své sváteční blůzce. Cestu jsem znala i poslepu a přistihla jsem se, že chvílemi i běžím. Garry mě přivítal jako vždy lehkou úklonou ve dveřích, podal mi ruku abych mohla překročit práh jeho obydlí a galantně mi pomohl z baloňáku. Poděkovala jsem mu lehce zardělým úsměvem a prošla okolo něj do pracovny. Na stole ležely papíry a bylo vidět, že práce na románu vrcholí. Nabídl mi čaj, ale pak jsem hned usedla ke klávesnici a on začal diktovat. Román postoupil k bodu, kdy se mladý šlechtic ocitl sám s mladou dívkou, která mu padla do náruče a nabídla mu svou lásku. „Velice něžně ji začal svlékat,…rozepínal knoflíček po knoflíčku její blůzy a vždy ji na každý odhalený kousek kůže políbil. Stále níž a níž, jak se odhalovalo hraběnčino krásné sněhobílé tělo“. Psala jsem a v duchu si to představovala. Garry chodil za mnou a jeho sametový hlas ve mně spolu se zatažením do děje začal rozechvívat každou strunu. Ani nevím, zda jsem psala přesně to, co mi diktoval, ale snad to pokračovalo: „A teď tu ležela před ním úplně nahá. Stydlivě si držela ruku na ohambí, oči přivřené a bylo slyšet jen její přerývané dýchání. Hrabě K. vzal ze stolu z vázy růži, olámal jí pečlivě všechny trny a začal jí s ní hladit . Nejprve po tvářích, po krku a pak pomalu sjel na její krásná ňadra. Kroužil růží okolo jejích dvorců, uprostřed kterých se tyčily nádherné hroty bradavek, jak vojáci v pozoru při slavnostní přehlídce. Hlazení začal prokládat polibky a jeho laskání se pomalu začalo blížit k centru rozkoše, které si již dívka zdaleka nedržela tak křečovitě jako na počátku a které se nápadně podobalo růžovému poupěti, které se k němu nezadržitelně blížilo.“ Aniž jsem si to uvědomila, i můj dech byl přerývaný a i já jsem byla vzrušena na nejvyšší míru. Náhle jsem zaregistrovala, že stojí přímo za mnou a kouká mi přes rameno do počítače. Aniž bych měla něco promyšlené, zaklonila jsem hlavu a vnořila ji přímo do jeho rozkroku a začala se o něj otírat. Garry nevypadal překvapeně, nepatrně ještě přistoupil blíž a jeho ruce mi sjely po ramenou dolů do mého výstřihu a zastavili se až na prsou. Tělem mi projížděla od hlavy až ke konečkům prstů na noze vlna vzrušení. Pak si mě Garry prudce otočil k sobě a začal mě líbat. Snad mě v tom vzrušení i kousnul, ale to jsem v té chvíli nevnímala. Mozek a rozum mi přestal fungovat a veškerá moje krev se soustředila do středu mého těla a křičela: „Dělej, vem si mě, vem si mě celou, tak jako to dělají hrdinové v Tvých knížkách…jsem jen Tvá!“ Zvedl mě ze židle a zatlačil k pohovce, která byla v rohu pokoje. Nebránila jsem se a vlastně jsem ani nebyla schopna nijaké obrany. Vždyť jsem si to podvědomě celou dobu přála a bylo to pro mě takové krásné vyvrcholení romantického snu. Vlastně jsem si to už několikrát před tím představovala a postupem času si na tu představu tak zvykla, že jsem se ani bránit nechtěla. Zvlášť, když jsem tu situaci nakonec vyprovokovala sama. Chtěla jsem si ji užít a zatlačila veškeré racionální myšlení do pozadí, což v této situaci ani nedalo moc práce. Těšila jsem se na zážitek jaký prožívaly dívky v Garryho románech….“Dělej, svlíkni se!“ zazněl do toho Garryho hlas, který ale zdaleka nezněl tak sametově, jak jej znala. To už si ale on stáhl kalhoty a své trčící mužství mi strčil k obličeji. „Kuř ho“, zněla další pobídka. Zarazila jsem se a odtáhla se od něj. Takový začátek jsem opravdu nečekala. „Ty děvko, ty nechceš?, takovýho macka jsi ještě v puse neměla!“. Chytil mě za vlasy a přitáhl si mou hlavu do rozkroku. Rázem jsem vystřízlivěla a spadla tvrdě ze svého romantického snu na kamenitou zem reality. Ne že bych to nikdy nedělala, ale tento způsob mazlení byl vždy pro mě vyvrcholením krásné předehry a určovala jsem sama, kdy k němu přistoupím. Vůbec se mi nelíbila pozice, kdy jsem za vlasy přitažena do klína stále ještě cizího chlapa, který se mi snaží vecpat do pusy svého pinďoura o velikosti nedorostlé žížaly. Chtěla jsem Garryho odstrčit, ale ten když zjistil, že nehodlám plnit jeho přání, hodil mě na pohovku a začal mi vyhrnovat sukni a rvát ze mě kalhotky. Začala jsem se bránit a došlo mi, že to nebude jednoduché. Garry byl mnohem větší a na svůj věk i dost silný, takže po krátkém zápase jsem se ocitla pod ním, s roztrženou blůzou a Garry se na mě uspokojoval. Supěl u toho a rukou mi drtil ňadra. Kdy do mě vniknul a kdy skončil jsem ani nezaregistrovala, snad jen to, že se ze mě po chvilce odvalil, znamenalo, že má dost. Ležela jsem na zádech, neschopna pohybu, hledíce nepřítomně do stropu a z očí mi nekontrolovatelně stékaly slzy. Jakoby z dálky jsem slyšela jeho hlas: „Tak co užila sis to? Ale nečekej, že ti to budu dělat pokaždé! Přijď zítra, budeme pokračovat v psaní!“ Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Jen si pamatuji, že se mě na ulici ptala nějaká starší paní, jestli nepotřebuji pomoc. Jirka doma nebyl a tak jsem zalezla hned do horké vany, abych ze sebe celý ten zážitek spláchla, ale bylo mi jasné, že to tak jednoduše nepůjde. Večer se pak Jirka divil, že jsem se jej vůbec nevyptávala kde celé odpoledne byl a v posteli jsem se mu stulila do náruče a kde mě pak trochu nemotorně objal a buď nezaregistroval, nebo se nechtěl vyptávat, proč mi po tvářích stékají horké slzy.