Tajemství hradu Krumwald

Houby moc nerostly, ale ani mi to moc nevadilo. Toulal jsem se krajem mého mládí a hlavou se mi honily vzpomínky na tu dobu šťastných her a bezstarostných výletů. Jako dítě jsem tento kraj miloval, nízká vrchovina na česko-moravském pomezí, plná rybníků i hlubokých lesů splňovala mé dětské představy o neprobádaných krajích, o kterých jsem tak rád čítával. Toulajíce se ve svých myšlenkách dávným dětstvím, došel jsem na místo, kde jsem již nebyl od oné příhody, která mi okamžitě vytanula na mysl. Polilo mě horko i zima zároveň. Dodnes si toto naše dobrodružství nedovedu vysvětlit. Bydlel jsem s rodiči v Praze, ale každou volnou chvilku včetně celých prázdnin jsem trávil u babičky v Bílkově. Bílkov je malá vesnička, která nebyla a ani není ničím zvláštní, ale pro mě to byl tehdy středobod vesmíru, místo, kde jsem získával všechny informace o světě. Zajímala mě příroda, život pod vodní hladinou i nad ní, upevňoval jsem si své manuální dovednosti při četných stavbách přehrad, bunkrů i posedů. Byli jsme na to tři kamarádi, já, Milan, jsem byl nejsečtělejší, rád jsem studoval v knihách a vymýšlel nová dobrodružství. Lojza byl stejně starý jako já, vyrůstal v Bílkově a jeho rodiče měli malé hospodářství. Měl spoustu domácích povinností, ale vždy našel chvíli, aby s námi vyrážel na objevné výpravy, při kterých nás vodil na místa, o kterých jsem já, městský hoch, neměl ani tušení. Třetím v naší partě byl Jirka, byl z nás nejstarší a i když z Bílkova pocházel, nyní bydlel s rodiči v nedalekém městečku. Do Bílkova také jezdil za babičkou a dědou.. Byl z nás nejšikovnější a vždy věděl co a jak se dá nejlépe udělat. Neměl moc rád naše posedávání na mezi a plánování, raději vzal do ruky kladívko a hřebíky a bunkr postavil dřív, než jsme jej mi s Lojzou naplánovali. Byli jsme nerozlučná trojka s nevyzpytatelným pohybem po okolí. Dnes, s odstupem několika desetiletí, vzpomínám na naše dobrodružství se shovívavým úsměvem, až na to jedno, které jsem ve svých vzpomínkách oživil příchodem na toto místo. Dnes již nevím, zda jsem našel někde písemnou zprávu, nebo jsem o něm slyšel vyprávět, ale jisté je, že jsem se dozvěděl o zřícenině hradu, která se nachází nedaleko Bílkova. To bylo něco pro nás, dvanáctileté objevitele! Vyrazili jsme brzo po obědě, já jsem měl s sebou mapu i buzolu, ale Lojza nás vedl naprosto neomylně. Prošli jsme okolo rybníka zvaného „Zádušák“ a jelikož to bylo o prázdninách, neodolali jsme a strávili jsme dobrou hodinku blbnutím ve vodě. Když jsme se náležitě schladili, pokračovali jsme dál v naší dobrodružné cestě. Stoupali jsme do kopce hustým lesem, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Líbilo se mi tam. Po chvíli jsme vyšli na nízký hřeben a cestu dál už neznal ani Lojza. Vytáhl jsem mapu, zorientovali jsme se podle buzoly a určili okruh našeho pátrání. Navrhoval jsem, že budeme postupovat v kruzích, jak jsem to měl nastudováno z knih, ale praktický Jirka to ohodnotil slovem „blbost“ a rozhodl, že hrad musel stát na kopci s výhledem na přístupovou cestu. Měl pravdu, i když ráz krajiny se za těch pár století přece jen trochu pozměnil, po projití několika vrcholových průseků jsme najednou stáli před mírným návrším, zarostlým maliním a zakrslými smrčky. Koukli jsme na sebe a zvolali “To musí být ono!“ Nedbajíce trní jsme pronikli dovnitř. Místo bylo značně zarostlé, ale nebylo pochyb, že jsme zřícený hrádek našli. Nebyl nijak veliký a byli jsme trochu zklamáni. Neobjevili jsme totiž jedinou stojící zeď, jen samé zarostlé hromady kamenů, které byly rozsety v okruhu několika desítek metrů. Bylo to na zlámání nohy. Místo bylo ale nádherné, krásný výhled do okolí a díky záři letního slunce se ve vzduchu třepetala spousta motýlů. Usedli jsme na hromadu kamení a začali odpočívat. Ne tak ale Jirka. S výkřikem: “Já mám nápad, postavíme si tady svůj hrad“, začal snášet kameny na základy. Zpočátku se nám s Lojzou v tom vedru nic dělat nechtělo, ale Jirka nás brzo svou aktivitou nakazil a tak jsme mu šli pomáhat. Snášeli jsme kameny ze širokého okolí a Jirka z nich začal stavět zeď. Materiálu bylo dost a tak nešetřil. Brzo jsme měli postavenou asi šedesát centimetrů širokou a tři metry dlouhou zeď do výšky jednoho metru. Unavilo nás to a dokonce i Jirka se na chvíli posadil, aby zhlédl vykonané dílo. Byli jsme všichni zpocení, ale hrdí na svou práci. Dohodli jsme se, že pro dnešek stačí a že jdeme zpátky k Zádušáku. Ještě před odchodem jsme si ale slíbili, že se druhý den vrátíme a budeme pokračovat. Jako správný objevitel jsem ještě zakreslil polohu hradu do mapy a vyrazili jsme. U rybníka jsme potkali spoustu známých a zbytek dne nám uběhl velice rychle. Na naši výpravu jsme ani nepomysleli. Až večer, při rozchodu domů jsme si připomněli náš slib, že budeme zítra pokračovat ve stavbě našeho supertajného bunkru, o kterém se nikomu nezmíníme, a to ani doma! Zvonili klekánice, když jsem přicházel domů a na otázku své babičky: „Tak co jste celý den dělali?“ jsem jen oznámil, že jsme se koupali u Zádušáku. Ráno jsem se probudil okolo deváté a má první myšlenka patřila hradu. Už jsem viděl v duchu, jak máme postavený na místě zříceniny kamenný srub, o kterém nikdo neví a jak tam určitě jednou přespíme do rána. „Na co myslíš, jsi dneska nějak zamlklý“, přerušila rozběh mých myšlenek babička. „A jak jsi se vlastně vyspal, nevzbudila tě ta bouřka?“ Spal jsem tvrdě, takže jsem o žádné bouřce nic nevěděl a otázku na co myslím jsem nechal bez odpovědi.
Dopoledne jsme zůstali ve vesnici, ale sraz na odpoledne byl domluven už na jednu hodinu. My s Jirkou jsme problém neměli, ale Lojza musel ještě umýt nádobí po obědě a dojít králíkům na trávu. I když jsme mu pomohli, vyrazili jsme až po druhé hodině. Cestou jsme moc nemluvili, každý se zaobíral svými myšlenkami a cesta nám rychle ubíhala. Dokonce jsme ani nezašli k Zádušáku. Dnes už nebylo tak hezky jako včera a tak naše první zastávka byla až před trnitým pásem chránicím „naše návrší“. Zastavili jsme se a i když nikdo nic neřekl, něco se nám nezdálo. Jirka šel první a když prošel maliním a houštinou mladých smrčků, uslyšeli jsme jenom překvapené „Sakra!“. V mžiku jsme stáli vedle něj a naskytl se nám neuvěřitelný pohled – po naší zdi nebyla ani památka! Pracně snesené kameny byly rozházeny do okruhu deseti metrů a na místě zdi nezůstaly ani dva kameny, které by ležely na sobě. Stáli jsme s otevřenou pusou a nevěřícně jsme zírali střídavě na sebe a na tu spoušť. První promluvil Jirka : „Kterej blbec to udělal, já bych mu hnáty zpřerážel!..A hnal ho svinským krokem až do Vídně!“. Nelogičnost jeho výroku jen vyjadřovala naše rozhořčení. Všiml jsem si, že Lojzův výraz postupně přechází z naštvání na výraz strachu.. Zeptal jsem se ho, co si o tom myslí. Jeho odpověď nás překvapila. „Víte, babička mi kdysi dávno vyprávěla zvláštní příběh, na který jsem si právě teď vzpomněl. Je tu prý v okolí zřícenina hradu, kde straší a její bývalý pán toto místo zaklel, ale podrobnosti si už nepamatuji“. „Blbost“, ohodnotil situaci Jirka. „Hele, mám nápad“ zvolal jsem. „Pojďme se zeptat pana Řídícího!“. Pan Řídící byl člověk již velmi starý, ale byl to poslední opravdový kronikář obce. Měl doma bohatou knihovnu, kde byly shromážděny všechny písemnosti týkající se tohoto kraje. Proč se mu říkalo „Řídící“ dodnes nevím, ale prý v jeho baráku byla kdysi škola a on tam vyučoval. Ještě jsme chvilku postáli nad tou spouští a pak se mlčky zase vydali dolů do vesnice. Nedalo nám to a zamířili jsme přímo do domku pana Řídícího. Otevřela nám jeho paní, také již vetchá stařenka a když jsme jí řekli, že bychom se rádi něco dozvěděli o jedné pověsti, šla se zeptat, zda můžeme dál. Stáli jsme v předsíni mlčky a zdálo se nám celo věčnost, než se přišourala zpátky, aby nás pozvala dál. Vešli jsme do sešeřelého pokoje a chvilku nám trvalo, než jsme se rozkoukali. Pan Řídící ležel v posteli, v té době mu bylo již téměř devadesát let, a měl nastláno vysoko pod hlavou, aby se mu lépe sedělo. Paní nám přistrčila židle a vybídla nás, ať začneme. Začal jsem zpočátku něco koktat, ale postupně jsem se osmělil a vyprávěl panu Řídícímu, že jsme na svých toulkách našli hromadu kamenů a že se domníváme, že se jedná o zříceninu a že jsme slyšeli, že se k tomuto místu váže nějaká pověst. Zamlčel jsem náš pokus o stavbu zdi a výsledek naší dnešní návštěvy. Pan Řídící se nás nejdříve vyptal , kde jsme tu zříceninu objevili, pokýval hlavou aby dal najevo, že už ví přesně o čem mluvíme a za chvilku začal vyprávět. „V sedmnáctém století to tu vypadalo úplně jinak. Hluboké lesy se táhly od obzoru k obzoru a vzdálenosti mezi vesnicemi se měřily na hodiny a dny jízdy na koni. Zdejší cesta přes kopec Zavadilku byla už tenkrát jednou z těch důležitých, neboť tudy jezdívali kupci z rakouského Lince do Brna. Cesty nebyly v té době bezpečné nikde, ale tento kraj brzo proslul svou nebezpečností více než kterýkoliv jiný, a to díky loupeživému rytíři Krumlovi. Ten se usídlil v divokých lesích okolo Zavadilky a brzo si tam postavil svůj hrad, který nazval Krumwald“. Do pokoje vstoupila paní Řídící a přinesla nám každému šálek čaje a mísu domácích buchet. Poděkovali jsme, ale pohledem jsme viseli na rtech pana Řídícího a čekali, jak bude pověst pokračovat. Odkašlal si do kapesníku, napil se čaje a svým tichým hlasem pokračoval. Měli jsme strach kousnout si buchty, aby nám ani slovo neuniklo. „Dlouhou dobu byl Kruml postrachem všech projíždějících a ani ozbrojené doprovody četníků nebyly zárukou bezpečného průjezdu. Mnohokráte se již zdálo, že přesile četníků nemůže uniknout, ale vždy jako zázrakem zmizel z obklíčení a v době, kdy četníci pročesávali husté lesy okolo jednoho úseku cesty, Kruml v klidu loupil o pár kilometrů dál. Mezi lidmi se začalo povídat, že je spolčený s ďáblem a tomuto kraji se všichni začali zdaleka vyhýbat. Kdo jej spatřil, navždy si zapamatoval jeho podobu. Byl vysoký, černé dlouhé vlasy mu splývaly na ramena a jeho tmavý uhrančivý pohled na každého zapůsobil tak, že se bez přemýšlení podrobil jeho příkazům. Kruml nosil dlouhý černý plášť, podšitý rudým sametem, který za ním vlál, když jel na svém koni. Kdo jej spatřil v trysku, tvrdil, že se jeho kůň nedotýkal kopyty země. I samotní četníci se báli a nechtěli jezdit jako doprovod kupců. Zvláště po jedné příhodě, kdy nachystali na loupeživého lapku jednu z mnoha léček, kterou on prokoukl, pochytal se svou družinou několik desítek četníků a ty pak pro výstrahu oběsil na dubech lemujících cestu k jeho hradu. To už byla drzost, která pobouřila i zemského hejtmana z Brna a ten rozhodl o vyslání celého vojska k polapení Krumla a jeho loupeživé družiny. A tak se také stalo. Jednoho letního dne se objevilo ve zdejším kraji celé vojsko a v rojnici postupovalo směrem ke Krumwaldu. Kruml měl dost času utéci, ale snad to byla jeho hrdost, nebo víra ve vlastní nepřemožitelnost, že se nechal obklíčit a začal s vojskem bojovat.. Vzdoroval se svou družinou dlouho, ale nakonec podlehl mnohonásobné přesile a padl do zajetí. Rozezlení vojáci odmítli Krumla vydat soudu a hned na místě postavili šibenici, kde jej popravili. Vypráví se, že před smrtí Kruml vyřkl kletbu, podle které je toto místo navždy jeho a nikdy nedovolí nikomu se zde usídlit. V ten okamžik se obloha zatáhla a začala obrovská bouře, během které se snesly blesky na samotný Krumwald a pobořily jej tak, že nezůstal kámen na kameni.“ Pan řídící se na chvilku odmlčel, aby za chvíli ještě pokračoval: „Po nějaké době lidé vždy zapomenou na tuto pověst a najde se někdo, kdo chce hrad Krumwald obnovit, ale ještě nikomu se to nepodařilo. Během noční strašidelné bouři byly vždy veškeré zdi rozmetány daleko do okolí a náhodní svědci vyprávěli o postavě v černém dlouhém plášti. A tak je dodnes na tomto místě jen hromada kamení, zarostlá mlázím a trním. Je zajímavé, že i když již málokdo zná tuto pověst, lidé se instinktivně tomuto místu vyhýbají a vlastně tam dodnes žádné cesty nevedou“, zakončil své vyprávění pan Řídící a zůstal ležet unaveně se zavřenýma očima na poduškách. Zůstali jsme mlčky ještě několik desítek vteřin sedět, než jsme se tiše zvedli a vyšli z pokoje ven. Poděkovali jsme a rozloučili se s paní Řídící. Aniž jsme to dříve zaregistrovali, venku se již notně sešeřilo a tak jsme zamířili k domovům. Nikomu z nás nebylo do hovoru, každý jsme si v duchu opakoval pověst o Krumlovi a porovnával ji s naším zážitkem.
Ráno svítilo sluníčko a včerejší pochmurná nálada z nás v záři letního dne postupně vyprchala. Šli jsme k se koupat k Zádušáku a i když ani jeden z nás o Krumwaldu nepromluvil, bylo jasné, že každému z nás k němu občas myšlenky zalétnou. Teprve v podvečer prolomil Jirka tabu tohoto tématu:“Já tomu stejně nevěřím, zítra tam jdeme znova!“ Prohlásil odhodlaně. I když se smíšenými pocity, hrdinně jsme s Lojzou přitakali: „Samo, přece se nebudeme bát nějakého ducha!“. Tak, a teď už se nedalo couvnout.
Druhý den jsme vyrazili na známou cestu. Jirka nesl na zádech batoh a na naše zvědavé otázky, co to nese, jen mávl rukou a odbyl nás lovem:“Uvidíte“. Počasí bylo nádherné a tak nám ani nepřišlo, že bychom se blížili k nějakému strašidelnému místu. Po cestě jsme zahlédli několik srnek a na vyhřátých kamenech se vyhřívali smaragdově zbarvené ještěrky. Těsně před závěrečným stoupáním Jirka vyndal z batohu plastikové láhve a naplnil je z potůčku vodou. „Abychom neměli žízeň“, odpověděl na naše zvědavé pohledy a vyrazil směrem vzhůru. Stoupali jsme mlčky a brzo jsme stáli nad rozmetanými kameny z našeho pokusu o stavbu zdi. Jirka sundal batoh a s vítězoslavným úsměvem prohlásil:“A teď se ukáže, kdo z koho“ a vyndal pytlík s cementem. Vytřeštili jsme oči a zároveň nám došlo, proč s sebou neseme tu vodu.. Zachvátilo nás vzrušení a aniž jsme se museli nějak složitě domlouvat, dali jsme se do práce.. Jirka nahrnul hromadu drobného štěrku, smíchal jej s cementem a zednickou lžící, kterou také vytáhl z batohu, začal promíchávat betonovou směs. My s Lojzou jsme mezitím začali znova snášet kameny na stavbu zdi. Pracovali jsme mlčky a hlavou se nám honily myšlenky plné bázně spolu s těmi plnými odvahy a odhodlání. Strach by nikdo z nás nepřiznal, i když v každém z nás jej trochu dřímalo. Za chvíli byla zeď hotová. Jirka ještě vymazal spáry zbylou maltou a vítězoslavně si prohlédl celou zeď. „Tak, a zítra pokračujeme“! Cestou dolů jsme se jako už tradičně zašli vykoupat do Žádušáku. Však jsme si to také po té námaze zasloužili.
Večer jsem nemohl usnout. Byl jsem zvědavý, jak si Kruml poradí s naší zdí. Obdivoval jsem Jirku s jeho nápadem, ale v pozadí jsem měl nepříjemný pocit, zda nečiníme něco nepatřičného. Určitě všichni znáte ten pocit, kdy rozum ví, že je to všechno hloupost, ale přece jen neumí zapudit myšlenku, co kdyby na tom něco bylo…. S těmito myšlenkami jsem se začínal propadat do říše snů, kde se najednou objevila černá postava ve vlajícím plášti, jak se vznáší nad naší zdí a jediným mávnutím své ruky ji za velikého hřmotu bortí. Pak tou rukou ukazuje ne mě a pohybem mě volá k sobě. Následuje záblesk a ohlušující rána a to už jsem rázem vzhůru, zalit studeným potem. Venku je naprostá tma a jen tuším slepou díru okna mého pokoje do bezhvězdné noci. Znova zahřmění a oslnivý záblesk. Nezdálo se mi to, venku zuří divoká bouře. Přidávají se velké kapky deště, bičované větrem proti oknům pokoje. Jako by chtěly proniknout dovnitř a blesky jim osvětlovaly cestu. Schoval jsem se pod peřinu a ve své obrazotvornosti si představoval, jak Kruml zuří nad naší zdí a svolává všechny blesky a hromy na pomoc. A dařilo se mu, blesk stíhal blesk a ohlušující hromobití nepřestávalo. Po chvíli jsem vyndal hlavu z pod polštáře a pozoroval oknem to řádění živlů. V záblescích jsem viděl jak naše lípa, která stojí před chalupou se ohýbá, až jsem měl strach, že ji ten vichr vyvrátí. Však taky dešťové kapky narážely zběsile na okno, jako by byly vodorovně stříleny z nějakého vodního kulometu. Nevím, jak dlouho bouřka trvala, protože mě přece jen po chvíli přemohl spánek, ve kterém mě však celou noc pronásledovaly nějaké příšery a propadal jsem se do bezedných propastí, neschopen ze sebe vydat hlásku, ale za ďábelského smíchu černé postavy ve vlajícím plášti.
Ráno nebylo po noční bouři ani památky, nebe bylo bez mráčku a zářící slunce ohlašovalo krásný letní den. Aniž jsme byli nějak konkrétně domluveni, sešli jsme se již v deset hodin a hned místo pozdravu zněla otázka:“Slyšeli jste tu bouřku?“ Vyslovil jsem nahlas to, na co jsme všichni mysleli: „Pojďme se podívat!“ Lojza i Jirka přikývli a vyrazili jsme. Za chvíli jsme měli mokré tenisky, protože louky byly po nočním dešti úplně promáčené, ale snad jsme to ani nevnímali. Všem se nám honilo hlavou, zda neměla noční bouřka souvislost s naší zdí. Tato nevyslovená otázka visela ve vzduchu, ale nikdo ji nevyslovil nahlas. Zastavili jsme se před hradbou křovin a mlčky na sebe pohlédli. V tom pohledu byly obavy i strach docela zřetelné. I jindy praktický a odvážný Jirka se tentokrát nehnal dopředu. Prošli jsme maliním společně a krve by se v nás nedořezal! Zírali jsme na místo, kde jsme včera postavili tak poctivě a za pomoci cementu zeď. Na jejím místě byly rozvaliny, jako by někdo s velkou zuřivostí tuto zeď boural. Jelikož byla dobře postavená, tak se mu občas některé kameny nepodařilo oddělit, a tak byly pouze vyvrácené ze země. I když slunce svítilo a bylo teplé letní poledne, stékal mi po zádech studený pot. Nikdo z nás nepromluvil. Jen Jirka mlčky ukázal na místo, kde na jednom z nevyvrácených kamenů vlál černý kus látky…
Stál jsem znova na tomto návrší a zas na mě dýchl ten studený závan posvátné hrůzy, kterou jsem tu tenkrát zakusil. Místo se nijak od těch dob nezměnilo, snad jen okolní les byl větší a kameny zvětralejší. Zkusil jsem vzít dva kameny a položit je na sebe v místě kde stála zeď, poodstoupil jsem a s úsměvem chtěl odejít. Něco mě však po pár krocích zastavilo a já se vrátil, nohou sesunul kámen do trávy a s pocitem úlevy jsem se vydal dolů, cestou k Zádušáku.