Island 8/2010

Země, kde cítíte význam tohoto slova v té prapůvodní podobě. Země, kde má led a oheň k sobě zatraceně blízko a kde dobrodružství dostává ten opravdový význam. Po loňské návštěvě Norska, které mě uchvátilo svou „severskou“ přírodou, jsem se letos rozhodl navštívit Island,. Chtěl jsem ještě více přičuchnout k syrové přírodě nespoutané lidským konáním, projet se po cestách, kde člověk potká jen občas někoho místního a kde je odkázán pouze a pouze na sebe. Takových míst je již v Evropě málo, ale Island tyto představy splňuje více než bohatě. Však mi cestou na trajekt do Dánska neustále zněl v hlavě refrén trampské písně „Až někdo ti hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej….“ Překvapilo mě. Kolik nás bylo na trajektu motorek, odhadoval jsem to tak na 40–50. Jinak se do útrob lodě naloďovala spousta různých „samohybů“, od klasických čtyřkolek, přes vojenské speciály až po „expediční Liazky“. Na mnohých z nich byly nápisy, ukazující, že tyto vozidla nepodnikají tuto cestu poprvé. Netrvalo to dlouho a pochopil jsem proč. Dvoudenní cesta ubíhala pomalu, jediným rozptýlením od alkoholu a knížky byla zastávka na Faerských ostrovech, kde se k nám přidali další dobrodruzi a pak jsme po 14hodinách v husté mlze následující den ráno přistáli v městečku Seydisfjordur. Nepřivyklý ještě na islandské poměry jsem si představoval velký přístav a rušné město, nicméně skutečnost byla úplně jiná. Malá vesnička s benzínkou, bankou a obchodem ale bylo vše, co jsme potřebovali. Po výměně peněz a nakoupení pečiva všichni vyrazili jedinou silnicí, která z městečka vedla. Stejně tak všichni zastavili v sedle, kde se nám naskytl první pohled do islandského vnitrozemí. Nerad jezdím s davem a tak jsem hned na první odbočce zahnul doprava a vydal se směrem k severnímu pobřeží. Na mapě byla tato cesta značena dvojmístným číslem, což znamená bez problémů sjízdná cesta, jenže jak jsem brzo pochopil, sjízdná znamená opravdu pouze sjízdná a nikoliv asfaltová! Okolo celého Islandu vede okružní cesta číslo 1 a to je asfaltová silnice (většinou), po které jezdí zájezdy a autobusy. Ostatní cesty jsou asfaltové jen zčásti, ty sjízdné jsou označené dvojciferně a pak jsou tu ještě trojciferné cesty, kde je vjezd povolen jen autům s pohonem všech čtyřech kol. Také jsem je vyzkoušel, ale dával jsem si dobrý pozor, aby mě na nich nečekal nějaký brod, což by byla pro mého nabaleného transalpa asi příliš riskantní záležitost. Přijíždím k oceánu, kde je značena ptačí rezervace. Počasí se trochu umoudřilo, mlha se zvedla a objevuje se i sluníčko. Nicméně na otevřených rovinách to docela čerstvě fouká a teplota se nad nějakých 12–14 stupňů vyšplhat nehodlá. Jsem zvědav na islandského národního ptáka, papuchalka. Vidím ho! A není sám, vypadá to, že není vzácným úkazem, což se mi během další cesty potvrzuje. Je to velice zajímavý pták, vypadá jak obtloustlý holub s papouščím zobákem a ještě zajímavější je vztah Islanďanů k tomuto jejich symbolu – je na většině míst chráněný a jsou mu zřizovány rezervace, nicméně skoro v každé lepší restauraci jej mají na jídelním lístku. Pořizuji první fotky a už mě to táhne dál. Moc cest na výběr není a tak jedu po stejné cestě zpět a pak zkratkou se dostávám opět na hlavní okružní cestu. Po ní to mám asi 150 km k jezeru Mývatn, kam chci dnes dojet. Cesta je pěkná, povolená rychlost 90 a nebýt občasného auta, připadal bych si jak na jiné planetě. Během těchto stopadesáti kilometrů se vystřídalo několik barev okolních kopců, ale ani jedno lidské obydlí! Teprve u jezera mě čekalo trochu civilizace a kemp. Ráno si projíždím okolí a připadám si jako Hefaistově dílně, všude to syčí, bublá a sopečných kráterů tu mají víc než u nás krtinců. Nádhera! Takhle nějak si sice Island člověk představuje, ale skutečnost mnohonásobně předčí všechna očekávání. Při pohledu na hromadu kamenů, z které se valí pára jak z prasklého parovodu mě připadá nelogické, že parní stroj vynalezli v Anglii a ne tady. Nebo ho tu možná už měli, jen neměli potřebu vytrubovat to dál do světa….však se tu už dávno snaží využívat tyto dary země k vlastnímu prospěchu. Mířím k Dettifosu, vodopádu s největším průtokem vody v Evropě. Dá se k němu dostat ze dvou stran. Z té jedné je přístupnější a jezdí tudy všechny cestovky a z té druhé strany k němu vede cesta označená trojciferně. Je jasné, kterou cestu jsem zvolil. Však se když tak vrátím, říkal jsem si na počátku. Po dvaceti kilometrech úmorné prašné cesty jsem věděl, že jedinou možností je pro mě cesta vpřed. Vodopád byl opravdu úžasný a dalších padesát kilometrů jsem též zvládl bez úhony. Večerní koupel v termálním bazénu jsem si pak plně zasloužil. Je bezvadné, že snad v každé vesnici mají vlastní termální koupaliště. Nijak honosné, šatnu jak u fotbalistů okresního přeboru a venkovní bazének, ve kterém se neplave, ale člověk si lebedí v teplé vodě a vůbec mu nevadí, že venku je deset stupňů a poprchá. Ráno se probouzím do drobného vytrvalého deště, ale už si na podobné počasí zvykám, takže vyrážím jen nalehko na okružní cestu po poloostrově. Pohybuji se po trasách, kam zabloudí málokterý turista a tak si užívám opravdové volnosti a pohledu na divokou přírodu tak, jak se to snad dá v Evropě zažít jen na Islandu. A to jsem na začátku cesty a mám ještě v plánu dojet až na nejzápadnější výběžek Islandu, tudíž celé Evropy. Pohybuji se pár kilometrů pod Severním polárním kruhem a díky Golfskému proudu nemusím mít na sobě tulení rukavice a kožich z ledního medvěda. Je to zvláštní a nádherný pocit (nevím zda pro každého, ale pro mě určitě) dojet po prašné cestě vedoucí naprosto prázdnou krajinou tvořenou černou zvětralou lávou na útes, kde s trochou fantazie dál pokračuje jen šedý oceán až k ledovcům severního pólu. Krásnou ponurost tohoto místa dokreslují na břeh vyvržené dřevěné klády, poletující racci a vedle se povalující velrybí obratel se zaschlými kusy kůže. Spousta lidí se mě po návratu ptala, zda mi nevadila ta zima, vítr a častý déšť a možná mi nevěří, že nevadila. Jenže kdyby na Islandu pořád svítilo slunce a bylo tam teplo, nebyla by to už ta nádherně drsná liduprázdná země, kde může člověk cestovat dlouhé hodiny, aniž by spatřil živáčka. Jsou různé pohledy na to, co je romantické. Postupně jsem jako na všech svých cestách začal zjišťovat, že nemám šanci navštívit všechna místa, která jsem si doma nad mapou naplánoval a tak nemohu kopírovat podél moře všechny poloostrovy severní strany Islandu, nicméně ty nejzajímavější vynechat nehodlám. Takže zajíždím do města Husavik, odkud se vydávám lodí na pozorování velryb. Neměl jsem sice štěstí abych viděl skákající velryby nad hladinu, ani velkou ocasní ploutev, jak ukazují prospekty, ale přítomnost velryb byla nezpochybnitelná. Každou chvíli se objevil blíže či dále velký tmavý hřbet s vyfouknutým gejzírem vody. Dalším cílem byla ptačí rezervace s tuleni, cesty okolo vodopádů, pohledy na zasněžené vršky hor a překrásně modrou mořskou vodu. Cesta byla většinou šotolinová, ale dalo se po ní jet bez problémů tak rychlostí 50–60km, což je na kochání naprosto ideální. Okolní kopce byly nádherně oblé, barvy se střídaly od úplně černé až po sytě zelenou, což záleželo na tom, jak stará vyvřelina je tvořila. Pokud byla čerstvá, byla to opravdová černá láva, ale pokud již zvětrala, byla porostlá krásně sametovou trávou. Však si na ní taky pochutnávaly ovečky a koně. Islandští koně jsou taky kapitolou samou pro sebe – lidé je tady mají snad jako domácí mazlíčky, protože za každou chalupou se minimálně dva pásli. Jsou přivyklí drsnému počasí, mají krásnou hustou srst a ve svých výbězích jsou přes celou zimu. Samozřejmě jsem si chtěl pořídit nějaké fotografie, ale zjistil jsem, že je problém vyfotit je z profilu. Jakmile jsem totiž u ohrady zastavil, koně zavětřili nějakou dobrotku a vydali se směrem ke mně. Pobíhal jsem po cestě, ale koně se točili neustále jako korouhvičky čelem ke mně. Mým cílem byl nejzápadnější poloostrov, který na islandské mapě vypadá jako takové rozeklané račí klepeto. Dle průvodce nejdrsnější a nejnehostinnější část Islandu. Dojížděl jsem do této oblasti za vytrvalého deště a silného větru. Silnice vedla po pobřeží, které je všude nádherně rozeklané a cesta se chvílemi zařezává do skal nejroztodivnějších tvarů. Tento úsek cesty byl po stránce jízdy jeden z nejhorších, poměrně výrazná „roleta“ nedala možnost rychlejší jízdy a mokré jílovité bahýnko obalilo celý motocykl, že nebyla téměř vidět původní barva. A to nemluvím o tom, že když jsem přidal v jednom výjezdu ze zatáčky více plynu, transalpík začal křepčit jak koza s ovádem na vemeni. Aby to nebylo vše, hladové oko na mě svítilo už několik desítek kilometrů a představa pumpy v tomto kraji byla docela nereálná. Přes všechna tato příkoří jsem se neustále kochal okolím a ani na chvilku nelitoval své zajížďky. Můj anděl strážný mě neopustil ani v této chvíli a tak po asi 120km této pobřežní cesty přijel na křižovatku a tam stála benzínová pumpa! Nutno říci, že jsem nikde s tankováním problém neměl, v téměř každé vesničce je benzínka….snad trochu je problém v tom, že je v těchto severních oblastech málo vesniček. Po natankování jsem se vydal k „Ptačím útesům“, nejzápadnějšímu okraji evropské pevniny. Těsně před ním byl upravený plácek na tábořiště, kde jsem spolu asi s třemi dalšími auty zabivakoval. Už mě ani nepřekvapily bezvadně čisté sociálky se splachovacím záchodem a z druhé strany umývárka s novými pákovými bateriemi. Tady se opravdu nekrade, už jsem si na to zvykl a tak když se jdu někam podívat, nechávám veškeré věci včetně helmy i rukavic na motorce a po návratu je tam samozřejmě najdu. Noc byla docela drsná, teplota se určitě podívala i kousek pod nulu, stanem celou dobu cloumal docela čerstvý vítr a ledové krystalky deště bubnovaly na stanovou celtu. Ráno, tedy tak okolo desáté se vítr uklidnil a celá krajina byla zahalena těžkou mlhou. Vyšel jsem se podívat na útesy, které se zde rozprostírají v délce 14 kilometrů a dosahují výšky až 700 metrů. Po příchodu na kraj útesů jsem přestal vnímat počasí, neboť jsem se ocitl v ptačím ráji. Jinde plaší papuchalci tu posedávali po stěnách kousek u okraje a tak jsem neváhal, zalehl na zem a fotil ze vzdálenosti několika decimetrů. Teprve k polednímu jsem se nabažil těchto míst a za zlepšujícího počasí vyjel na další obhlídku tohoto konce světa v evropském podání. Oklikou jsem se vrátil na křižovatku s benzínkou a šel prozkoumat možnosti trajektu přes záliv. Přece jen jsem byl už v časovém skluzu a tak jsem si nakonec večerním trajektem ušetřil asi třísetkilometrovou cestu podél zálivu. Ještě ten večer jsem se tak mohl ubytovat na západním pobřeží nad hlavním městem Reykjavík. Dalším cílem byla návštěva sopky Snaefellsjokull, kam umístil J.Verne vstup do podzemí ve svém románu „Cesta do středu země“. I když bylo poměrně slunečno, kužel sopky byl bohužel zatažen nízkou oblačností a tak vrcholek jsem nespatřil. Do nitra země jsem se ale podívat chtěl a tak jsem odbočil na vedlejší cestu vedoucí pod vrchol. Ta začínala obrovskou cedulí s upozorněním na nebezpečnost cesty a na povolení vjezdu jen vozidlům 4×4. Zpočátku jsem jel opatrně, cesta stoupala docela strmě, ale po chvíli jsem se už usmíval a cítil se ostříleným cestovatelem, neboť takových cest jsem na severu projel už desítky. Vyjel jsem až pod ledovec, který sopku zakrývá a mlha neustoupila. Takže jsem stejně viděl prd. Vydal jsem se zklamaně dolů a rozhodl se, že musím ještě udělat nějakou pěknou fotku z výjezdu. No a tady se potvrdilo, že člověk na motorce nesmí nikdy polevit v opatrnosti. Zahlédl jsem průhled na ledovec, hlavou mi probleskla myšlenka na pěknou fotku, ruka i noha šla na brzdy…a už jsem v té drobné šotolině ležel, noha zaklíněná pod motorkou a při tom několikavteřinovém klouzání jsem cítil, jak mi v té noze křupe, loupe, jak se šponuje a drtí kameny, které jsou jí v cestě. Během těch několika vteřin jsem si dal tolik sprostých jmen, jako ještě nikdy. V duchu jsem už viděl transport do nemocnice, prodloužení pobytu, odlet letadlem, co s motorkou…atd. Po doklouzání mě i motorky jsem chvíli zůstal ležet a pak opatrně zkusil vyprostit nohu, šlo to, ufff. Sedím na kraji cesty a nohu mám nataženou před sebe, pomalu ji zkouším skrčit…jde to!, hýbu kotníkem…jde to!, a teď pomalu vstávám…úžasný pocit úlevy, nemusím do nemocnice, vše funguje! V duchu si blahořečím za kvalitní oblečení a boty. Zatím nevnímám ani bolest v koleně a kotníku, jsem šťasten, že budu moci pokračovat v jízdě. Teď ještě počkat až pojede někdo okolo aby mi pomohl motorku zvednout. Obhlížím škody, ale ty jsou díky padacímu rámu také zanedbatelné, mám jen přetočené zrcátko a brzdovou páčku. Naštěstí za chvíli jede okolo auto a řidič mi okamžitě běží pomoc. Dlouho jej pak musím přesvědčovat, že mi nic není, že pojedu dál a že je vše v pořádku. Zbytek cesty jedu dolů na jedničku a zaříkám se, že kašlu na focení. Ten den jsem to opravdu vydržel. Ujel jsem nakonec ještě asi 200km a pak ve stanu vypil zbytek whisky, kterou jsem měl s sebou. Noha přicházela k sobě a moc jsem se nevyspal. Nicméně ráno jsem ji narval do vysoké boty, stáhl jako do dlahy a vyrazil dál. Přijíždím do Reykjavíku, provoz docela zhoustl a já jen smutně vzpomínám na liduprázdnou krajinu na severu Islandu. Už od vylodění z trajektu jsem poznal, že jsem na obydlenějším jižním pobřeží. Hlavní město Islandu má svou moderní část, ale i krásnou část dřevěných barevných domků, kde se člověk necítí jako ve velkoměstě. Okolí města je ale jedno velké lávové pole – bezútěšné, černé a nehostinné. Bohužel ani počasí mi nepřeje a tak v dešti jedu prozkoumat oblast „Zlatého trojúhelníka“, všemi průvodci vychvalované oblasti s legendárním jezerem a rezervací, dále vesnicí Geysir a vodopádem Gullfoss. Je to krásné, ale bohužel množství lidí a neustálý déšť mi trochu kazí nadšení z těchto míst. Kdybych jel obráceně a tato místa navštívil nejdříve, asi bych hovořil jinak. Naštěstí druhý den bylo dopoledne slunečno a tak jsem si proslulé gejzíry, kterým dala vesnice Geysir jméno, a vodopád Gullfoss přece jen vychutnal. Přejíždím směrem k ledovců, což je dalším mým vrcholem cesty. Zatím projíždím vnitrozemím, které je tvořeno mírně zvlněnou krajinou. Islandské kopce jsou holé. U těch větších, strmějších to člověku ani nepřijde, ale ony jsou úplně holé i ty krásné zaoblené bochánky. Napadá mě přirovnání s dámským přirozením. Nám starším připadá, že tam něco chybí, že by tam nějaký ten porost měl být, jak jsme na to byli zvyklí…, ale nutno přiznat, že i tato varianta má své kouzlo, kopečky jsou takové hebké, něžné, takřka panenské… Okolo údajně nejnebezpečnější islandské sopky Hekla (vůbec tak nevypadala) se dostávám opět na hlavní okružní silnici č.1, ze které už není úniku. Dostávám se do oblastí sevřené z jedné strany Vatnajokullem, největším pevninským ledovcem na světě a z druhé strany oceánem. V této oblasti nejsou skoro žádná trvalá lidská obydlí, neboť vždy na jaře je toto území zaplaveno vodou z tajících ledovců. Vrcholky kopců jsou jako vždy v mracích, ale pohled na ledovcové splazy, které občas sahají skoro až k silnici, jsou úchvatné. Kempuji poblíž ledovce a jeho přítomnost je opravdu znát. Jsem rád, že jsem se vybavil opravdu teplým oblečením. Po cestě je téměř nutností se zastavit u ledovcového jezera, po kterém plují odlomené kusy ledovce často velmi bizardních tvarů. Odjíždím z oblasti ledovců a jsem zase v kraji kopců hrajících barvami od tmavě černé, křes okrovou až po svěže zelenou. Při občasném protržení oblohy a zalití krajiny sluncem, člověk musí zastavit a vychutnávat tu ryzí krásu syrové krajiny, téměř nepoznamenanou lidským konáním. Můj pobyt se tu krátí a o to víc tu krásu vnímám. Snad abych se ještě více chtěl někdy vrátit, tak poslední den mám úplně jasnou bezmračnou oblohu. Opravdu se mi nechce odjet, ale snad se sem někdy vrátím…to si ale říkám na konci každé cesty a přitom vím, že je na světě ještě tolik míst, které bych chtěl prozkoumat.